|
 Jojo, to není jen název filmu, to je moje syrová skutečnost. Nesmírně časně ranní. Doslov a do písmene. Jedno oko zalepené, druhé spící, komíhám se kuchyní. Vedle mě si to cupitá zcela živé a pěkně naprdnuté mimino, které huláká jako na lesy, v tuto nekřesťanskou hodinu - v sotva půl šesté: „Mikóóó, mikóó, dámeee!!! Ale co - rozvrčí se mikrovlnka a jeden hladový krk je během chviličky umlčen.
Zatímco to jedno si plní pupek teplým „mikem", je třeba ty dva další nějak dostat z teplých pelíšků. Nechce se jim ale ani trochu, obzvlášť teď, co už nám po ránu potemnělo. Trousí se po jednom z pokojíčku, jako dva temné stíny. Markéta k tomu ještě vyžaduje naprostou tmu všude, dokud si neumyje oči. Pak se stejně neochotně plouží zpátky do pokojíku, kde se oblíkají, oba. Já vařím čaj a kafe, chystám snídaně, oblíkám mimino, maluju se, oblíkám se a do toho všeho neustále řvu: „Pohni, dělej, přijdu pozdě do práce, haló už je ráno, prober se!". A tak pořád dokola, dokud celá naše hlučná čtyřka neopustí byt a s halasným dupotem nezdolá čtyři patra po schodech. Upásám poctivě a pevně všechny tři na zadní sedačku a rozvezu. Ty dva starší do ranní družiny, nejmladšího k mamince do vesnice cca 15km od našeho místa bydliště. Poté opět urychleně nasedám do auta a mezi sedmou a půl osmou odpípnu svůj příchod do práce. 
Pouštím své milované PC a nastává mi doba blažených šesti hodin, protože já si do práce chodím odpočinout. Dělám si kafe, vyřizuju ranní poštu, maily atd, prostě se blaženě zabývám tím, co mě živí a k mému velikému štěstí i baví. Ano, ač se to nezdá, mě to v práci opravdu baví, dělám ji se zájmem a díky tomu asi se nemusím bát, že by mě šéf vrátil zpátky dom. No, a úderem druhé uháním, co motor stačí zpět pro mimíse, poté do školy pro děti a nastává poměrně náročná třetí směna. Taxikaření. Někdy je volněji, někdy jen nabírám a vyhazuji, někoho někde a jiného jinde. Domů se všichni čtyři dostáváme mezi pátou a šestou, každý den různě a pak to opět frčí. Úkoly, cvičení na nejrůznější nástroje, chystání večeře a mezi tím vším pobíhá mimísek se svýma autama. Je naštěstí už v roce a půl skoro samohlídací, ke štěstí mu stačí dvě až tři auta a když už je moc zle, tak dudel. Konečně se večeří, koupe, sprchuje, čistí zuby, čtou pohádky, vypráví, co se ten den událo, co bylo dobrý a co blbý. Kolem půl deváté je klid a já zasedám ke svému domácímu PC a vypínám mozek. Úplně. Jediné, čeho jsem schopná, je nenáročné chatování, případně sledování tupých televizních seriálů, nebo - a to jen málokdy - četba. Bohužel, usínám po půl stránce. Když si jen vzpomenu, na co všechno jsem měla čas ještě před asi desíti lety, co všechno jsem stihla a jak krááásně jsem se vyspala... Ano, a skoro každou noc, pokud jsem se ovšem nezapomněla na nějaké divoké spářce, ale i tak se to dalo během dne báječně dohnat. Zejména coby studentka VŠ...
Teď můj život připomíná sprint na dlouhou trať. Už mám lecos za sebou a hodně v dálce se mihotá cílová páska, pak snad konečně vydechnu. Doufám, že ne naposled.
Paula P.S. Teď máme v plánu "budování našeho soukromého domácího loutkového divadla". Hlavičky uděláme z papírmaše, nějak (ještě vůbec nemám ponětí jak) uděláme tělíčka, pak do něčeho oblíknout, taky namalovat kulisy... postavit z něčeho divadlo - a už pak jen tři scenáristi a současně loutkoherci se dají do práce... Těším se na to. Mj. nemáte nějakou vhodnou radu?
|
