|
 Vždycky jsem byla psí člověk a vždy jsem měla nějakého psa, vyjma pár roků co jsem bydlela v Praze v bytě. Ale jakmile se dalo na baráčku trošku kempovat, bylo mi jasné, že pejska nutně potřebuji. Měla jsem před tím novofundlanďáka a protože to byl můj oblíbený pes, bylo jasné, že do toho půjdu znova.
Bylo to obrovské majestátné zvíře s děsně tvrdou hlavou, ale hlídalo, nezničilo zahrádku a mé milované kytičky, naučilo se chodit po chodnících a hlídalo mě i naší zahrádku s domečkem. Jak říkám, opravdu velmi klidný a laskavý pes. A tak jsem začala pátrat, kde jen toho "nástupce" vezmu. Našla jsem si prima chovatele, ale musela jsem na štěně čekat skoro třičtvrtě roku, ale podařilo se. Mohli jsme si také vybrat jméno od K. A tak, aby bylo všechno v rovnováze, že Češka s Bretoňcem žijí v Čechách, chtěli jsme mu vybrat bretoňské jméno. Ve slovníku jsme našli tři favority a po rodinném hlasování zvítězilo jméno Ki, což v bretonštině znamená pes. 
Mohli jsme se na něj chodit dívat hned po narození a bylo to úžasný, jak ten váleček rostl. Domů jsme ho dostali den před Vánocemi jako dáreček. První cestování autem oblinkal, doma byl pak trošku zmatený a celý den se držel misky a odmítal od ní odcházet. Asi to byla v tu chvíli jeho jediná dobrá jistota. Večer už trošku rozvázal a manžel s ním dováděl a mazlil ho. Chtěli jsme s ním jít na procházku, těšili jsme se na to celou dobu, co jsme si na něj čekali, ale bylo to nějaký čas neprůchodné. Hned první den jsme vyrazili k večeru na procházku, tak ne že by se Ki divil, že bude v lese, ale divili jsme se my. Ušel sotva pět metrů a posadil se, když jsme se pro něj vrátili, ušel dalších pět metrů a znova se posadil, opět jsme se vrátili a po dalších pěti metrech si lehnul a odmítal pokračovat. Vstal, jen když se šlo zpátky a to vám tak radostně - on si poskočil, uši mu zaplácaly, zavrtěl ocáskem a mastil si to zpátky, odkud přišel. Takhle Ki zatím vyautovával téměř každou procházku. Ale byl to šikulka, chodil čurat a kakat ven, vždy když se napapal, nabumbal a nebo vzbudil. Někdo mu otevřel dveře na terasu na zahradě a on tam utíkal a už čural. Chodili jsme s ním ze začátku v noci na zahradu pro názorný příklad i my. No co dodat, v loňských mrazivých dnech to bylo poněkud náročnější, zvlášť pro mě jako pro holku.... 
V domě už se seznámil se vším a tak tu dováděl jak uměl. Občas jsme spolu trošku bojovali - pokud se týká třásní na koberci a na kanapi, závěsů, pantoflí a kytiček.... No, manžel, který trošku mluví česky, v posledních dnech dokonce pochytil něco z velmi potřebné slovní české zásoby; jako třeba: fuj, Ki nekousej, nesmíš, sedni, lehni a pak nejvíce používané slovo šikulka ..... Terasa se stala jeho teritoriem (tedy psa) a i přesto, že nebyla ohrazená, odmítal ji opouštět. A vypadalo to tak, že já pobíhala ve dne v noci po zahradě a lákala jsem ho na procházku, zatímco Ki blahovolně čekal na hranici terasy, až mě to přejde. Pro jistotu se z ní ani nehnul, aby se snad nemusel jít projít někam dál. Bylo mu venku dobře i přes ty mrazy a tak často spinkal na terase, kde si vybral místo. Já tam jenom jukala, co zase vyvádí. Jo, tuňák a uzený losos mu moc chutná; tuhle obdržel kázání od manžela, že je asi jediný pes v Čechách, co jí tuňáka a lososa, tak ať si toho sakra považuje! Ale Ki se tvářil, že je mu to totálně šumák. Druhý den byl pak s manželem v rybí továrně, tak tam "trochu" mlsal, ale přesto cesta autem zpět proběhla dobře, žádné blinkání se už nekonalo. Ale teď už musím jít - však budu zase pokračovat. Inka
|
