Tak se nám po nějaké době zase ozvala babička a toužila velice po babičkování. To nás lehce překvapilo, protože při narození našeho syna se od tohoto zasloužilého stavu velmi rázně distancovala.

      „Říkejte mi Heleno, a hlavně ne babičko," děla k nám v porodnici při prvním spatření vnoučka. „A ty taky," otočila se ke mně, když jsem na ni nechápavě hleděla v údivu, že začala Petrovi vykat, když si už dávno před svatbou potykali.  Neříkala jsem jí ani Heleno, ani babičko, ale mami, tak jak jsem byla celé roky zvyklá. Petr jí říkal Heleno stejně jako předtím, a před naším synkem jsme jí říkali babička a těšili se z toho, jak se ošívá. Doteď nechápu, proč nechtěla být ani doma v soukromí babičkou, ven s malým stejně nechodila, hlídat ho nehlídala a vlastně doteď marně přemýšlím, jak našeho prvorozeného vnoučka nazývala před kamarádkami, když jim ukazovala jeho fotky. Jako vlastního syna ho rozhodně neprezentovala.

     Občas nás pozvala na návštěvu a po dvaceti minutách se zvedla, že nás ráda viděla, ale že musí nahoru k sousedce Zdeně, že mají domluvené karty. Nebo kostky. Nebo jen pokrafání a kafe. Nebo třeba nebyla doma vůbec. Já měla za sebou dvouhodinovou cestu vlakem s malým Petříkem v kočárku a než jsem stačila malého přebalit, nakojit a vypít si horké kafe, už jsem zase valila zpátky.

Ovšem uběhlo pár let a naše babička nebabička se rozhodla být tou nejbabičkovatější babičkou. Chtěla si prý konečně užít toho skutečného babičkování. „Dojeď rychle sem, něco pro vás mám," volala do telefonu a nechtěla říct, co. Prý překvapení. Překvapení to bylo. Ostatně jako vždy. Tak třeba vloni. Našemu dvanáctiletému synkovi dala k vánocům dárek vskutku nečekaný. Dřevěné kostky. Takové ty polepené obrázky, které když se složily správně, tak se pak otáčely celé řady nebo sloupce a postupně se skládaly další a další obrázky. A plyšového medvěda. Medvěd pamatoval dobu před první světovou válkou a lítali z něho moli. Kostky byly o něco mladší, ovšem krteček na nich byl notně ošoupaný.

     „Zdena dělala pořádek ve sklepě, tak prý jestli se mi z toho něco hodí, mám si to vzít, než to poletí do kontejneru. Tak jsem malému něco vzala." Ještě, že neviděla výraz na tváři malého, když ty dárky rozbalil. No, ale pořád to bylo lepší než ten balík oblečení předloni. Krimplenové kalhoty červené barvy a holčičího provedení spolu s umělohmotnými svetříky a vestičkami jsem se neodvážila zanést ani do esóesky, kde většina našeho starého oblečení končí.