Byl jsem nedávno na odběru krve. Přede mnou byli čtyři muži, ale šlo to jak po drátkách, takže jsme všichni potichu čekali, až na nás přijde řada. Ticho však ustalo s příchodem asi osmiletého chlapečka a jeho maminky, kteří přišli pár minut po mně. Chlapeček asi tušil, co ho čeká, a tak velmi naříkal a brečel, až se zajíkal.
Ch: Mami, já nechci. M: Musíme tam. Podívej, mně taky píchnou do ručičky. A brečím snad? Ch: Ale já jsem malej a mně to bude bolet. M: Ale nebude to bolet. Ch: Bude. M: Nebude. Ch: Bude. Mně budou píchat víc. Pak jsem šel na řadu já, ale jelikož ordinace zůstávala otevřená, slyšel jsem i pokračování rozhovoru. Ch: A proč nepíchnou i ségru? M: Protože ta tolik nekašle jako ty, víš? Ch: Ale já nechci píchat! M: To zvládneš.. Jenže to už sestřička zavolala "Další, prosím". Na řadě byla maminka s chlapečkem. Chlapeček se však bránil. Maminka tedy vzala chlapečka do náruče a když chtěla vejít do ordinace, chlapeček se zapřel nohama rozkročmo o futra dveří a začal křičet: "Nechci píchat! Nechci píchat! Nechci píchaaaat!"
Tak jsem jen tak pokýval hlavou (podobně jako Pat Morita) a v duchu si říkal: Uvidíme, jak budeš mluvit za pár let, chlapečku! Stanislav Wiener
|