|
 Co jsem komu udělala, říkám si pokaždé, když se moje dvě děti, ve věku sedm a osm, pustí bez skrupulí do sebe. Dneska jsme si udělali výlet na kolech do nedaleké vesničky, kde se dá příjemně vykoupat, posedět u limonády, trošku si poležet na dece. Prostě si dáchnout, když už je to léto a prázdniny. Měla jsem to nejlepší předsevzetí se nenechat vytočit. Svatosvatě jsem si slíbila, že budu hodná, vstřícná, přátelská maminka a nebudu ječet.
Vydrželo mi to jen pár metrů před barák. Sice jsem neječela, ale musela rozdýchat, když jedna moje nemotora vjela nechtěně do druhé a ta druhá (kluk) jí začala docela nevybíravě nadávat. „Kam čumíš? Čum, když jedeš. Mami, kam ona čumí, no nečumí." A ještě všelijaké názvy zvířat. Zase si říkám, že pokud jsou to zvířata, je to pořád ještě v pořádku a i pak s tím mnoho neudělám. Chlapečka jsem vytáhla z nehlubokého příkopu, narovnala mu pokřivená řidítka a uklidnila ho, že sestra ho opravdu ale opravdu nesejmula schválně. Bylo mu to docela jedno. Další hádka se týkala pořadí. Tedy kdo pojede první a kdo druhý. Mně bylo pořadí celkem jedno, ale mým dvěma spolujezdcům se to jevilo jako zásadní otázka jejich bytí a nebytí. Tak jsem zvolila pravidlo, že se budeme střídat. Syn má pravidla rád a pevně je dodržuje, holčička naopak ráda fixluje a vymýšlí si nejrůznější důvody, proč to nebo ono porušit. Když měl jet kluk jako první, jel moc pomalu. Nenápadně ho předjížděla kolem patníků, a když se začalo ozývat hlasité protestování, že se předbíhá, argumentovala tím, že ona má rychlejší kolo a že nemůže jet pomaleji. 
Včera u babičky si zase dcera poklidně ležela na zahradní houpačce a zpívala si. Její bratr si to brousil kolem a evidentně se trochu nudil. Nejspíš došel k názoru, že by to chtělo nějakou akci a tak si jí bez varování sedl na nohy. Když se začala bránit, začal na ni dorážet, že to není jen její houpačka a on se chce taky a zrovna teď houpat. Skopla ho, co taky jiného a on ji drapl za vlasy a už byli v sobě. Musela jsem je od sebe rozervat. Nikdy nevím, jak tyhle věci řešit bez ztráty kytičky, jak neječet, nevyhrožovat. Jak se zachovat, aby se vlk nažral a z kozy zbyla aspoň půlka. V těchto případech jsem celkem bezradná. Naučila jsem se do mnoha jejich sporů nezasahovat. Pokud neteče krev, nepadají ta nejsprostější slova a neděje se to největší bezpráví, tak se do toho nemotám, a navrch si říkám, kolik takových jejich přestřelek nevidím a neslyším. Nedávno jsme jeli autem od babičky a hráli přitom různé hry. Ta nejoblíbenější je, že po nějakou dobu můžeme říkat jen slova začínající na jedno písmeno. To se opravdu ujalo. Nejdřív začala Markétka a řekla svému bratrovi: „Matesu, magore, mongole, mlč." On jí na oplátku složil větičku: Markéto, musíš mečet?" Když došla řada na písmeno P. Markétka začala s pitomečkem a Matýsek se mě zeptal, jestli může použít to nejsprostější slovo, když ona mu tak nadává. To jsem zarazila. Divil se proč, když můžeme používat všechny slova na P. Jejich drobné i větší půtky začínají s rozlepením prvního víčka a končí večer u čištění zubů a mnohdy později. On jí utíká a ona se moc loudá, on jí sedí na místě a ona mu pije z jeho skleničky, on jí sebral pastelku a ona mu ztratila nejoblíbenější autíčko a tak bych mohla pokračovat minimálně do konce měsíce. Někdy jsem z toho unavená. Vzpomínám, jaké to byly sladké děti, když mi v obchodě připomínaly, že tu čokoládku musíme ještě koupit i pro toho druhého. To se navzájem měli. To bylo fajn. Teď jejich společný pokojíček připomíná velmi často ring, neúprosné bojiště, kdy se snaží jeden druhého sejmout kolikrát i docela krutým způsobem. Ale pak se zablýskne, snad na ty vzdálené lepší časy, to když chlapeček onemocní a ona sedí vedle něho na posteli a čte mu knížku, nebo on jí radí, že se má na tu krávu ze třídy vykašlat, když jí pomlouvá před kamarádkami. To si vždycky říkám, tak snad se ještě mají, snad se jeden druhému moc neztratili. Bože, jak já tu jejich společnou pubertu přežiju? Paula
|
).
to byly časy. 
