|
 Dobrý den, je mi 30 let, mám přítele, se kterým jsme už devět let. Seznámili jsme se ve škole a za těch 9 let jsme toho spolu moc zažili, nikdy jsme neřešili vážnější krize v našem vztahu a můžu s jistotou říct (jako si teď jinak nejsem jistá vůbec ničím), že ho moc miluji a těch 9 let bych nesmazala za nic na světě. Před 3 lety jsme se pustili do stavby našeho domku, loni v létě jsme se stěhovali, nebylo to jednoduché, oba jsme si mákli, vložili do toho veškeré úspory, čas, srdce.
A já se už těšila na to, že hnedle pak ten dům naplníme našimi dětmi. Nicméně s otěhotněním to nešlo tak snadno, snažili jsme se rok. No, žádná hrůza, už jsme začali tento problém řešit s doktory ... když do toho přišlo něco, co mě totálně srazilo na kolena. V květnu jsem zjistila, že můj přítel čeká dítě s jinou ženou. Byl to pro mě naprostý šok, připadám si jako ptáček na nejvyšší větvi stromu, který se těší z toho, že mu v životě vše vychází - vztahy, práce, zázemí ... - a najednou ho něco s té větve shodí a ten dopadne na tvrdou zem... A zatraceně moc to bolí... Přítel měl milenku - netrvalo to nějak dlouho, asi 3 měsíce, v únoru se prý rozešli. Pak mu ale oznámila, že s ním čeká dítě. A co řekl? Prý mě moc miluje a strašně lituje nevěry a nechce se se mnou rozejít. Ale nemůže prý zavřít oči před tím, že s ním ona čeká dítě! A já ho chápu, i když je mi z toho nanic, opravdu chápu, že nemůže ignorovat to, že po světě bude běhat jeho dítě. Nemůže to ignorovat, na to vše to není zase bezcharakterní blb, má city k tomu nenarozenému dítěti a já vím, že to své dítě bude moc milovat. Ale tak strašně to bolí!! Chtěl to co nejdéle tutlat a oznámit mi to až třeba za 2-3 roky, až budeme mít vlastní rodinu, prý by to pak bolelo méně. Prý si moc uvědomuje, jak mi ublížil, ale že doufá, že spolu budeme, že to překonáme. S tou "druhou" se pravidelně stýká, prý musí, kvůli tomu mrněti, chce vědět, že je vše v pořádku a jak se vše vyvíjí. Vztah k ní prý nemá, nemiluje ji, vždy šlo prý jen o sex. Kdyby šlo jen o tu nevěru, asi bych dokázala po čase na to zapomenout a život by šel dál. Ale tohle není ukončeno, naopak, právě to začíná, bude pořád odbíhat k té "druhé", budou se těšit z toho, jak dítě roste, první pohyby v bříšku, porod, první usměv, slůvka ... Přece jsem to měla být JÁ, kdo tohle s ním měl prožívat, tak strašně moc to bolí. Víte, člověk si po celé ty roky buduje zázemí pro svou rodinu, vzpomínám na doby, kdy jsem ho musela trochu tlačit, abychom řešili bydlení (bydleli jsme spolu v malém 1+1) a jako všichni mladí chlapi, moc se mu do změny nechtělo, až po čase. Pak jsem ho musela trochu tlačit na dítě, opět jsem mu musela dávat trochu čas, ještě se na dítě necítil ... prostě snažila jsem být chápavá a brala jsem to tak, že vztah je o kompromisech. Pak ale přijde někdo, kdo se na nic neptá a prostě si vezme. Já jsem totiž opravdu přesvědčena, že z její strany se o žádné neplánované těhotenství nejedná - je jí totiž 31, manželství ji nevyšlo, je bez stálého chlapa, antikoncepci nebrala, prý že protože se svým mužem neotěhotněla, myslela si, že je neplodná (ale to manželství netrvalo snad ani 2 roky). Ten můj je ale přesvědčen, že to tak opravdu nechtěla. Všechno jí věří... Co si o tom mám myslet, pořád ji brání, i když ho možná jen využila. Myslí si, že je bohatý, asi kvůli našemu novému domu - jestlipak tuší, že platíme skoro 13 000 Kč měsíčně hypotéku. Ale nechci vinu klást jen na ni, mám to JEMU strašně moc za zlé - to, že se ten můj sen takto zhroutil, jako domeček z karet. Po pravdě, byla jsem už pevně rozhodnutá to s ním skončit. Prostě varianta bez něj mi přišla méně bolestná než s ním a s ní a jejich dítětem. Pak jsem ale zjistila, že jsem taky těhotná. Bylo to pro mě jako takové světýlko naděje, já jsem už moc toužila po dětech. Byla jsem šťastná, on taky. Opečovával mě. Po tom, co jsem mu oznámila, že odcházím, byl zoufalý a moje těhotenství bral jako naději, že náš vztah neskončí. Ale bohužel jsem potratila v 7. týdnu. Teď jen brečím a brečím a fakt se i topím se v sebelitování. Před pár dny jsem začala řešit praktickou stránku rozchodu, vyrovnání majetku, ale padla na mě tak neskutečná tíseň, že už to bude definitivní konec, že jsem nedokázala nějak pokračovat. Je to teď tak, že jsme spolu třeba do noci vzhůru a povídáme si a já cítím, jak moc ho miluji a on mě. Pak ale pomyslím na to, jak bude tatínkem, jak ho to změní, jak své dítě bude milovat, nebude se mu chtít od něj odcházet domů ke mě a je mi z toho tak nanic, nejsem schopna to zvládnout, nedokážu žít s tím, že bude odcházet za jinou ženou a svým dítětem. Nevím, co mám dělat, je mi 30 let. Strašně moc chci rodinu, ale nedokážu si představit, že budu zase začínat od začátku, znamená to najít si nového partnera, vybudovat vztah... to vše může trvat roky, co když to pak už nepůjde, kolik plodných let mám před sebou? Na první otěhotnění jsem čekala rok. Mám strach z toho, že děti mít už nikdy nebudu, je to pro mě to nejdůležitější. Víte, co mi řekl včera? - že by si možná přál, aby to s tím těhotenstvím té druhé nevyšlo, že by pak neztratil mě. Dále říká, že mi nebude bránit, když chci odejít, že mi pomůže, ale že chce se mnou stejně děti, i když spolu nebudeme, že chce mít se mnou pouto. Myslím, že to bere tak, že by to pro něj byla naděje, že se k němu vrátím, až po čase přebolí ta nevěra a jeho vztah s milenkou se dostane do fáze vztahu s bývalou, se kterou se dělí o dítě. Jsem zoufalá a nevím, co mám dělat. Nikola
|
