|
 "Kde je táta?" jel Mojta poslední týden jako kolovrátek. "Etě píde táta?" "Ano, Vojtíšku, přijde - ve čtvrtek." "Ano, píde ve t´té," raduje se Mojta a netuší, že do čtvrtka zbývá ještě hezkých pár dní, kdy bude muset jít spát, aniž by mu táta dal pusu na dobrou noc. Zápal mu vydrží přesně do čtvrtka, ve čtvrtek by tátu z fleku vyměnil za pár pouťových atrakcí.
"Pojď, Vojtíšku, už půjdem domů za tátou - táta už na nás doma čeká." "Ne, tátou ne, etě houpa´!" To já se domů těším o poznání více, protože mi není dobře. Předávám děti Medvědovi mezi dveřma a lezu do postele. "Vidíš to, teď máš zase pro změnu teplotku ty," připomíná mi Medvěd, jak jsem si minule dělala legraci z jeho stonání. Potíž je ovšem v tom, že z mé teplotky se k večeru stává docela solidní teplota a já tím pádem vyhrávám jeden den v posteli navíc (Medvěd se stejně chtěl začít učit na ústní až od soboty.) V pátek odpoledne bere Medvěd děti na procházku a během chvíle stihne navázat mnohá přátelství. Všem důchodkyním v okolí, matkám na pískovišti i dělníkům, co staví dům o ulici vedle, jihnou rysy ve tvářích, když vidí obrovského chlapa, který si v kočárku veze své dvě kopie ve zmenšené verzi. Jaký to otec k pohledání! "To víte, žena je nemocná," odpovídá Medvěd tichým a dramatickým hlasem na dotazy kolemjdoucích a vyvolává v nich dojem, že nejspíše trpím nějakou vleklou smrtelnou chorobou. Některá nově navázaná přátelství jsou velmi užitečná - jeden ze zedníků například Medvědovi nabídl, že nás zadarmo zbaví hromady sutě... Nejspíš bude Medvěd chodit venčit častěji, když se u něj projevil takový skytý talent :-).  V sobotu se Medvěd odchází učit a já začínám fungovat. Vája si ovšem nechce celý den v poklidu hrát s chrastítkem a Vojta si nechce celý den číst ... a tak, když v půl jedenácté večer konečně oba odpadnou, jsem zralá k odpisu. V neděli ráno na pohotovosti mám trochu výčitky, že tam lezu s takovou koninou, jako je trocha teploty a bolest v krku, ale jak se postupně v čekárně plní, zjišťuji, že s podobným druhem potíží je tam většina lidí. Už od chvíle co jsem přišla, jsem druhá na řadě ... a po více než hodině čekání jsem stále druhá na řadě. V tom, abych se na to vykašlala a odebrala se místem, kde tesař nechal díru, ven, mi brání jen dvě věci - za prvé zítra Medvěd odjíždí opět na týden do Prahy a já doma zůstanu s dětmi sama. A vím naprosto bezpečně, že s trpaslíkem a nemluvnětem, které ještě nebylo ani očkováno, si do čekárny k obvoďákovi sednout nepůjdu, i kdybych měla zdechnout. No a navíc moje kartička zdravotní pojišťovny už zmizela kdesi v útrobách špitálu. Pán, který je na řadě přede mnou, stále ještě sedí v čekárně, když tu se najednou otvírají dveře ordinace a pan doktor vystrkuje hlavu. "Ale jenom jestli máš čas, Tomáši", slyším říkat atraktivní ženu kolem třicítky. "To víš, že jo," zahlaholí bodře doktor Tomáš, "já mám času!" a pacientům v zaplněné čekárně poklesne čelist. "A co ten regulační poplatek?" ptá se ještě ta paní. "Na ten se vykašli," je ještě možno zaslechnout doktorovu odpověď a pak za nimi zaklapnou dveře ordinace. Incident výrazně podpoří vznik přátelské atmosféry v čekárně, protože všichni čekající klejou a láteří jako jeden muž, spílají českému zdravotnictví a proklínají zkorumpované doktory. Heureka, konečně jsem na řadě. Angína. Jak také jinak... "Mojta au au t´t," chytá se loupežník za krk v autě po cestě domů. Zdá se, že tento týden bude nesmírně zajímavý. "Tak si běž, lásko, lehnout", říká mi po obědě Medvěd a mně to v tu chvíli připadá jako nejkrásnější vyznání lásky, které jsem kdy slyšela. Sandra
|
