Snáším to dobře. Hůř ti co na mě čekají. Ale už si zvykli, že včas chodím jen k zubaři :-)

ono záleží jaká nedochvilnost. jestli jsou to minuty dny a nebo týdny. já totiž bohužel nedochvilná jsem.nedělám to schválně, ale opravdu přesnost doby příchodu na schůzku nebo domů je pro mě problém. tady se ale jedná o nedochvilnost minutovou, několika nebo několika desítek minut. v dnešní době telefonů, však nevidím problém a dá se toto řešit. nezavolat, to už by byla bezohlednost. nebo se vrátit za týden, to je i na mě velké sousto. samozřejmě, že se snažím chodit přesně, pořád se to zlepšuje, ale sem tam, to opravdu nejde. pravidelně letím na autobus na poslední chvíli a tak různě. i mě to vadí, já tomu říkám roztržitost, asi to tak je.na poslední chvíli se prostě něco stane, roztrhne se punčocha, pokype halenka, prostě něco... vím, že opravdu existují lidi, kteří jsou na minutu přesní, mám to doma. na dceru je absolutní spoleh, jaký čas se řekne, ten dodrží. kdyby teď nespala,určitě by ti tu markétko napsala plno dobrodružných příhod, kdy jsme se spolu chystaly někam jít.doma mě tak berou, vždycky převrátí oči a prostě se tomu zasmějí. jsou horší věci na světě.
dám ti radu: když třeba tvůj přítel nebo manžel nejde, zajdi si do nejbližšího obchodního centra a prostě si něco kup. prostě si udělej radost, nebo si zajdi na masáž, ke kadeřníkovi...a nejlépe za jeho peníze. určitě i ten nejroztržitější přítel bude dělat vše pro to, aby přišel včas

Stane se, ze clovek prijde pozdeji. Ale kdyz se to stava casto, je to podle me projev neucty k druhym lidem, lemplovstvi a lennosti.
Neni prece tak velky problem se zacit chystat o 5 minut driv.......

že jsme nikdy nikam nepřišli včas. Typický s ní bylo chození do kina.
Když jsme se začali chystat půl hodiny před začátkem, přišli jsme pozdě o 15 minut.
Příště jsem teda bedlivě hlídal, abysme se začali chystat už hodinu předem. Přišli jsme o 15 minut pozdě.
Pak jednou se nám nějak zblbly hodiny v kuchyni, prostě jsme se začali chystat nějak čtvrt hodiny před začátkem. Přišli jsme o 15 minut pozdě.
Tak jsme se rozvedli. Ještě stihla dostat od soudcový pokutu 100,- Kč za pozdní příchod.

z důvodu nějakých nečekaných překážek. Nějakou minutu sem tam u druhých naprosto toleruji, i když sama chodím přesně a nedělá mi to žádný problém. Pokud by mne někdo nechával někde vyčekávat systematicky a díky němu bychom zásadně stále někam chodili pozdě, to mne otravuje, tak s ním prostě přerušuji kontakty. V tom se shodnu s Mikinem, to je neúcta k druhému, nezdravá sebestřednost a lemplovství.

ja, ktera vsude chodim brzo a on, ktery byl presvedcen, ze je natolik uzasny, ze se na nej vyplati cekat.. no uz nejakou dobu necekam a je mi lip Myslim, ze to je v povaze cloveka, zda chodi vcas ci pozde a tezko ho predelavat. Takze, pokud takoveho nejakeho mate, zkuste se kvuli tomu nerozcilovat, nema to smysl.

jestli to člověk dělá schválně, aby druhého mohl naštvat. samozřejmě, každá nedochvilnost je odsud podsud. záleží, z jaké strany se to bere. každý je jiný a každý má své chyby. něco jiného je roztržitost a něco jiného lhostejnost a bezohlednost.A rozhodně by to nemělo být pravidlem.

taky byla taková - uplně pokaždý nejmíň o čtvrt hodiny. Donutil jsem se přijít o 40!!!! minut pozdějc. Samože už tam nebyla a já měl ohromnou radost a zadostiučinění! Vytáhl jsem mobyl, že si ji vychutnám. A vtom vona přichází s těma obvyklejma slovama "doufám, že dlouho nečekáš".

Tak to je snad jasné, že dospělý člověk dodržuje dohodnuté časy (k zubaři, do divadla, na schůzku..). Dávám si vždycky rezervu,takže i s výměnou píchlého kola dorazíme na jednání včas. Je to jen otázka organizace a nepřecenění svých možností, spousta lidí si sjedná fůru schůzek aby jim nedejbože něco neuteklo, nebo s tím, že něco "určitě odpadne", a pak jsou od rána "ve skluzu", "maj děsný fofry", a já sedím v klidu na místě a nic mě nehoní a ti štvanci s jazykem na vestě mi přijdou legrační.

Problém mám, když mě nic nenutí držet stanovený čas a jedná se jen o odhad. Nemám správný odhad času. Když nemám nutný pevný termín, nechci se nějak omezovat, chci si dát tolik času kolik budu potřebovat a to se předem nedá přesně odahdnout, a nechci slibovat co nemůžu dodržet. Řeknu si, že budu v kanceláři do šesti, ale nechci odejít od rozdělané práce a vracet se druhý den na dvě hodky, tak se zdržím do devíti. Jenže doma jsem řekla "asi tak v šest skončím". Už si tedy zvykli, že to skoro nikdy tak není a radši nechtějí slyšet čas. Pokud to chce někdo přesněji, na což si potrpí třeba máma, tak tedy dodám "asi tak ve tři, ale není to jisté, možná později". Jenže pro mě to znamená, že to může být i v pět, a ona už je v 15.05 nervozní a volá "říkala jsi ve tři" :-) Vyřešilo by to jednoduše "přijedu během odpoledne", ale to někomu prostě nestačí. Pak si musí zvyknout nebo odvyknout mé přítomnosti :-) Já tyhle časy odletů příletů po nikom nevyžaduji, až dorazí, tak dorazí.

tím pádem vím, že kdo dochvilný není, neváží si mne a mého času. Už dávno ovšem nejsem striktní, nocméně jsem přesvědčená, že přijít pozdě na domluvenou schůzku bez omluvy v době mobilů je neomluvitelné (pokud si ho někde nezapomněl, nevybil atd... na pozdější reklamace zřetel beru :-))
To co píše bíbí že asi ve tři je klidně v pět - no to záleží na situaci. ale říct mi někdo, že přijde asi ve tři a přijít v pět, no to by se mi nelíbilo. Ovšem tedy nebudu žádat přesný čas, když to o dotyčném vím :-)
Suma sumárum - kde je vůle, tam je dohoda :-)

Rovněž tak na nesplnění slíbeného. Ona je tou přepečlivostí přímo zatížená. To snad ani nejde léčit. Možná, že to bude i profesionální deformace, nevím. Avšak i já jsem tím už za ta léta načichl a když mám někam jet, nikdy nejedu tak, aby to bylo na hranici nebo dokonce pozdě, protože předvídám. Třeba vím, že Prahu udělám normálně až svižně za hodinu a čtvrt, kdyby šlo o život, snad i za třičtvrtě, ale proč? Mohou být zácpy, mohu píchnout, může být objížďka, může se stát cokoli. Takže když o něco jde, když jedu třeba na letiště pro dceru, nechávám si patřičného fóra a klidně tam i počkám. Jedině snad do práce jsem chodívával na chlup na čas, někdy i po čase, ale tam to zase vyvážely mnohé neplánované přesčasy.
Teď už mám však nárok i věk pouze na zapomínání. A to je nemoc. Takže omluva.

Kdykoliv jsme šli na bál, do kina nebo někam na návštěvu, byl můj muž vždycky poslední kdo se vypravil a na koho se čekalo. Kdykoliv jsme odjížděli na víkend k jeho rodičům, vždycky se čekalo na tatínka. Jednou už mě to přestalo bavit, hodila jsem po čtvrthodinovém čekání holku do auta a jely jsme. Měla jsem rande s kamarádkou, která se tam přivdala, nechtěla jsem ji nechat čekat. Překvapený manžel za námi přijel vlakem k rodičům a MHD dorazil ke kamarádce. Když jsme se potkali, zamrzl mu proslov na rtech a od té doby chodil na odjezdy k rodičům včas, na bál jsem na něj vždycky musela čekat i potom. Co člověk nadělá – holt chlap.

Chci a snažím se, nebýt otrokem času. Přesné dodržování času mě zabíjí, znásilňuje, nesnáším to. Snažím se tomu vyhnout. Někdy to jinak nejde, tak přijdu minutu až deset po, což je sice pozdě, ale v tolerovatelné době. Přijít dříve a ČEKAT pět minut by mě zabilo. Nemůžu stát ve frontě. Přijíždím vždycky nadoraz a mám pak PŘÍJEMNEJ POCIT, že jsem to ZASE zvládl. To samé v práci. Mám vždycky nastavený nejzazší možný termín, kdy začít, abych skončil nadoraz. Nebudu a NECHCI být jiný. Patologicky dochvilní, puntičkáři, mě často připadají směšní. Většinou bazírují na podle mě nepodstatných věcech, kterým přikládají větší důležitost, než jakou mají. Přesvědčení, že kdo dochvilný není, neváží si „mě a mého“ času je zcestné. Vychází z náhledu, že „já“ jsem ten, kolem něhož se všechno točí, že „jsem“ tak důležitý. Každý vnímá čas jinak. To, čemu „já“ dávám prioritu – dochvilnosti, nemusí být přece prioritou jiného. Tak to nesvědčí nic o „nevážení si“ dotyčného. V jižních zemích – Řecko, Mexiko, Latinská a Jižní Amerika nemá dochvilnost žádnou hodnotu ani v obchodních jednáních a není to známka pohrdání. Jen jiného přístupu k životu, jiné mentality.
Nerad říkám - kdy přesně, mám rád toleranci, v jaké době – od kdy do kdy.
Tak i já tu nedochvilnost jiných snáším dobře, stejně jako bb :-))). Ti, co mě znají, už si na mé vlastnosti také zvykli . . . Mobil už zase nemám, tak volání jiným nepřichází v úvahu . . .
Ale, samozřejmě, když musím přijít včas, je to důležité pro JINÉ, tak dokážu přijít včas. Ovšem, jsem ve stresu, nedělá mně to dobře, znásilňovat svou podstatu.

Mé slavné pozdní příchody :-))) : státnice, stopování letadla v Líních, uletění letadla do Ameriky a z Ameriky . . . :-))) Jsem v pohodě.
Uvidím, jestli zmeškám vlastní pohřeb.

Přesvědčení, že kdo dochvilný není, neváží si „mě a mého“ času je zcestné. Vychází z náhledu, že „já“ jsem ten, kolem něhož se všechno točí, že „jsem“ tak důležitý. Každý vnímá čas jinak. To, čemu „já“ dávám prioritu – dochvilnosti, nemusí být přece prioritou jiného. Tak to nesvědčí nic o „nevážení si“ dotyčného

naprostý souhlas

někdy to prostě nejde, ale za samozřejmé považuju to, že když nestíhám, tak zvednu mobil a dotyčnému to oznámím a poprosím o chvíli strpení, pokud se s ním jde spojit...
A když se zdržím, tak určitě ne proto, abych dotyčnému ukázala, že na něj kašlu, ale z nějakých objektivních důvodů... a například s miminkem se na přesný čas nic plánovat téměř nedá... proto čas schůzek volím vždy s nějakou časovou rezervou, a většinou to druhá strana pochopí, protože i ona se nejdenou dostala do situace, kdy nemohla přijít na minutu přesně... ale třeba když jedeme k máti, tak také oznamuji, že přijedeme někdy mezi třetí a pátou, podle toho, jak to vyjde... pokud spolu nemáme naplánované nic konkrétní a vím, že stejně bude doma tak jako tak, je zbytečné říkat, že dojedu ve tři a už asi deset minut po třetí vysvětlovat do vyzvánějícího telefonu, že nemůžu, že Gabča ještě spí, takže přijedeme o něco později...

Přijít dříve a ČEKAT pět minut by mě zabilo.

a ten druhej jako cekat muze? uzasne prima stepovat nekde na rohu tolerovatelnejch 10 minut...

mam kamarada, kterej taky permanentne nestiha. sveho casu jsme spolu uctovali v jednom obcanskem sdruzeni. vzdy dorazil minimalne o pul hodiny pozdeji, nekdy i hodinu a ja pak jela domu posledni tramvaji. casem jsem se naucila chodit s pulhodinovym zpozdenim a i tak jsem prichazela vzdy prvni. po 2 letech jsem toho uz mela fakt plny zuby. uz s nim uctujou jini.

a toulavej, mam-li s nekym domluvenou schuzku a on me necha cekat, tak mym casem plytva, i kdyz ty si to mozna nemyslis.

jak vtipně napsala bb Dokonce, když to někdo chce vyžadovat mnohdy na mně, tak to chápu jen, pokud máme nějakou společnou činnost, kterou bychom měli koordinovat časově. Takže domů chodím naprosto nepravidelně, ostatně, jako my doma všichni a jen zcela vzácně se domlouváme na časech. Pokud si s někým ale dohodnu nějaký čas, tak mi přijde úplně normální jej splnit. připadalo by mi naprosto praštěné, abych nechala někoho někde stepovat třeba půl hodiny, jen kvůli mé neschopnosti někam přijít tak, jak se dohodneme. A co si o tom myslí v "jižních zemích" je mi, toulavej, naprosto jedno

Ale, samozřejmě, když musím přijít včas, je to důležité pro JINÉ, tak dokážu přijít včas

přesně tak - když je dohodnutý čas, tak dát zprávu je povinnost.

tak teda to, co píše toulavej rozhodně není to, co píše bíbí. Aspoň z mýho pohledu. Protože bíbí chápu, toulavýho už ne. Nicméně je to evidentně vzájemné (s toulavým), takže nic proti ničemu. Jo, můro, vypíchla jsi to přesně...

že i jiný náhled na dochvilnost, než máš Ty, neznamená nic špatného, jde jen a jen o TOLERANCI. Když se tak chová třeba miliarda nejrůznějších lidí v celé Latinské a Jižní Americe – MAŇANA. Můžeš být puntičkář, přehnaně pracovitý, čistotný, dochvilný apod. za cenu STRESU, abys všechno stačila a bylo to tipťop a nebo svoji energii použít na zcela odlišné, pro tebe ale podstatnější věci – rozvíjet vztahy ke "svým" lidem, dětem, přátelství, vzdělání. Vždycky nebude všechno dokonale čisté, brzy udělané, včas v termínu, NĚMECKY PŘESNÉ a STUDENÉ, ale budeš žít BEZ STRESU a v pohodě, protože to podstatné u tebe budou jiné hodnoty, nikoliv sterilní čistota a dochvilnost.

nechtěla bych žít ani v Jižní Americe, ba ani v Řecku, leč nevyhovovalo by mi, na druhou stranu, ani Německo. Obojí mi přijde extrémní. Ale jen pro mne, vůbec je neodsuzuji, pokud se mi oni nesnaží vnutit svůj způsob života, jako jediný správný. Mám svůj rytmus, není sice úplně bez stresů, ale on ne zdaleka každý stres je škodlivý

ne kazdyho prijit nekam vcas stresuje :-)

chodím všude včas,když se něco semele a nestíhám,volám.Kratší nebo omluvené zpoždění toleruju.Po dětech od mala(kdy ještě neměly mobily)dochvilnost vyžaduju.Kdyby nedorazily v termínu a bez zprávy,byla bych strachy bez sebe...a to už nejsou tak malí...

Zajímavé-můj manžel má opačný problém,vždycky se začne vypravovat hodně brzy a je netrpělivý,když mu říkám,že je času dost.A já se snažím chodit tak nějak s rezervou čtvrt hodiny dopředu.Jednou jsem bohužel přišla pozdě a vymstilo se mi to..Olympic slavil 2O let svého založení a další rok pořádal koncerty po republice.Sestra zakoupila lístky a celé natěšené jsme vyrazily do našeho okresního města na soutoku Otavy a Volynky.Poněvadž byla ještě hodina do začátku představení,sestra navrhla podívat se do partiovky,kde nám padly do oka jarní kabáty.No a pro dceru balonáček za rovných 40 korun,radost byla velká.Horší zjištění,že už asi jdeme pozdě.Taky když jsme stoupaly po schodech k sálu už se nesl Osmý den vzduchem.Opatrně jsem otevřela dveře divadelního sálu,byl nabitý sedícími i stojícími diváky.V pološeru jsem škobrtla na schůdcích vedoucích do hlediště a rozplácla se jak žába mezi stojící diváky.Zaslechla jsem nad sebou opovržlivé:"To snad není pravda".Styděla jsem se až na půdu a pátrala pohledem po sestře,která už byla někde u předních řad.Kulhavě jsem k ní došla a sklidila její opovržlivý pohled-kde vězím.O přestávce mi pak nějaký dobrák tu samou nohu přirazil mezi dřevěná sedadla nechtěně.Můj opojný dojem z koncertu to však nezkazilo,kluci v barevných kombinézách hráli staré dobré vypalovačky i nové písničky a když se na závěr nesla sálem písnička Jasná zpráva,bylo mi jasné,že budu na tenhle koncert ještě dlouho vzpomínat. A jak je vidět nemýlila jsem se.

zajímavé a poučné. Být dochvilný není směšné. Jenom to ukazuje, že dotyčný si dovede naplánovat všechny své činnosti tak, aby na sebe navazovaly. Pokud se někdo dokáže chlubit tím, že mu uletělo letadlo, tak u mne je jenom chaot a vydává to za projev svobody. U ženský se to dá tolerovat, u chlapa ne.

Máš pravdu kolemjdoucí, je to zajímavé a poučné. Mluví to o míře tolerance přesných lidí a lidí, co čas zase až tak přísně neměří. bb to napsala přesně,že dospělý člověk určité termíny řešit musí, jiné ne. Že někomu uletí letadlo je příhoda pro zasmání, toulavej samozřejmě byl po zásluze potrestán platbou za nový lístek.Víc to prostě neřeším. Že si NČ vybírá partnerky buď IQ tykve, nebo druhá možnost, je až moc netolerantní. Kdysi mi kamarádka říkala, že beru život moc vážně, ale tady mě to překvapuje, jak až moc se píchlo do vosího hnízda. Jen jednou se mi stalo, že mě někdo kritizoval za mé příchody. byl to můj kolega z práce, my měli volnou pracovní dobu, on stále chodil na 6:30, já na 8:00. Měl velkou přednášku o tom, jak moje příchody řeší celá fabrika. jenže na rozdíl od něj jsem já tu pracovní dobu využívala tím, že jsem pracovala a měla výsledky, kdežto on byl flink a svým způsobem příživník, protože prodával cizí práci jako svou.Ale v práci byl přesně.A mimochodem, z práce chodil taky přesně. (To bylo těsně po revoluci, lidi na volnou pracovní dobu ještě nebyli moc zvyklí) Člověk jako takový se přece soudí v celku, jaká je osobnost. Nikdo není dokonalý a nikdo ani špatný. Samozřejmě, jestli hrníček přeteče, i ta čtvrthodinka potom hraje roli. Howg

NIC z toho, co o sobě dávám ve známost, není chlubení i když to možná někomu tak připadá. Nechlubím se a nezávidím, neumím to. Zato jsem se naučil toleranci a to i těch puntičkářů. Ovšem i to má své meze :-), jako všechno.
Dovedu rozlišit věci podstatné a nepodstatné a to nejen pro mě. Mám-li s někým důležité setkání, jednání, pochopitelně přijdu včas, bb přece jmenovala zubaře :-))). Že mě Kamila nechápe mě mrzí. Chápu, že mě s mým přístupem k životu a názorům může nechápat. Je dobře, že jsou lidé rozdílní. Život je pak rozmanitější, zajímavější . . .

s johanou souhlas :-)

Toulavýho by 5 minut čekání zabilo, ale s klidem si zřejmě představuje, že druhým to čekání na něj připadá jako rozkošná slast. Jestli tohle tedy není nevážení si druhého a jeho času, tak už pak nevím, co jiného by tím mělo být.

Můro, ty máš takového kamaráda, já dokonce bratra. S tím, že jeho zpoždění se může protáhnout i na 24 hodin. Někdy bych ho fakt s chutí zabila... např. když na něj čekáme před kinem, je už za minutu osm a já nevím, zda si máme koupit lístky jen sami pro sebe nebo i pro něj (mobil nebere), pak se v zápětí přižene a s úsměvem na rtech se zeptá: "Čekáte dlouho?"

Asi jsem měl spíš napsat "Pokud se někdo dokáže pochlubit"....a neber to ve zlým, ale pro mě je prostě takovýto přístup k životu něco naprosto nepochopitelného. Asi jako pro tebe Kamila...A co se týká některých národů a jejich přístupu k časovým jednotkám, o tom bych mohl vyprávět hodiny. Ono když to bukra nebo baden bukra (což je arabský ekvivalent pro maňána) způsobí, že se vám služební cesta ze třech měsíců protáhne na sedm, tak se stanete rasistou ať chcete nebo ne....

aby na mne nemusel nikdo čekat. A dochvilnost vyžaduji i po svých dětech. Nedochvilnost nemám ráda, nerada na někoho čekám. Na druhou stranu se odmítám nechat spoutávat termíny a časem, tam, kde to není nutné. Třeba o víkendu. Samozřejmě oběd uvařím včas, ale pak jdu se psem ven, a nevím kdy se budu vracet. Možná za hodinu, možná za tři, záleží to na momentální chuti a hnutí mysli.

Přestože toulavýho čtu málokdy, dneska, po upozornění, jsem přelousk.
květen 11, 2009 14:35
No comment:-) A hned člověk ví, s kym má tu čest. Čest!

Mýlíš se šeredně! Zaprvé už v tom, že dáváš rovnítko mezi dochvilnost a IQ. Ty věci spolu nesouvisej ani náhodou!
Podruhý se mýlíš ve svym přesvědčení že NČ si podle dochvilnosti vybíral a vybírá partnerky! Daleko dřív než dochvilnost mě u žen vždycky zaujaly docela jiný parametry, o kterých ty zjevně nemáš ani ponětí, že vůbec existujou, takže se domáháš pozornosti mužů svym IQ, tedy tim jedinym, o čem se domníváš (a myslim, že mylně), že vlastníš.
Nesuď jiné podle sebe. Pěkný ženský chlap rád odpustí čtvrthodinu, protože ona mu to dokáže patřičně úžasně vynahradit. Narozdíl od tý, která se domejšlivě leč mylně domnívá, že vlastní IQ.

Co je NČ zač, už vím dávno. Říkal jsem přece, že se vyznám v lidech. Tak konečně prokouk´ NČ mě. No, není to fajn :-)))

:-)))

Johano, vítej v klubu "kdo není se mnou, je proti mně, a proto hurá do něj" :-)

hned je nebe modřejší, že :-)

Mně se zase líbí, jak si nedá ani kousek práce navíc s tím, aby cokoli z výplodů své mysli, ten opis musím použít, neb myšlenkami se to většinou nazvat bohužel nedá, vysvětlil, podložil argumenty. Ale rád a s chutí si pohraje se slovíčky, aby zplodil několikařádkový útok na toho, kdo mu, propánajána, netleská :-))

Chodívám pozdě celkem často, pravidelně volávám a omlouvám se, když je schůzka důležitá a jde o peníze a k nedochvilnosti mám ležérní a tolerantní vztah, asi jako bb a toulavej... Můj muž si zvyknul a má z toho spíš srandu a do zaměstnání naštěstí nedocházím. Když jsem docházela, tak jsem se snažila a většinou to nějak nadoraz stihla...

by se mohl překlápět dle potřeby zúčastněných, namísto jednoho času v jednom jediném nepřehledném prostoru - pak nemá být chaos, kam se člověk podívá :-) Nějak vnitřně se dokážu ztotožnit s přístupem toulavého, zkrátka a dobře: čas - respektive jeho měření by se mělo postavit mimo zákon! Protože představa, že někdo kvůli mně stepuje, byť tolerovaných 5 minut, na rohu, ve mně budí výčitky svědomí a stresuje mě ... ovšem ... zároveň čekání např. na MHD, když nějakým záporným zakřivením prostoru dorazím s časovou rezervou, ve mně budí pocit promarněného života ;-) Ocitám se tak v roli Dona Quijota v boji s větrným mlýnem v podobě ciferníku, jehož lopatky tvoří hodinová, minutová a vteřinová ručička ;-)

.

nevím co znamená v takovém případě chytlavá.

že velmi snadno chytneš a plamenně hoříš.

Jenom sis to teď polepila společně s johanou u NČ, přidat se k nám . . .
Poznámka johany jasně ukázala, že s velikostí vlastního IQ nemá žádné problémy, jak si mylně myslí NČ. Každý se občas splete v úsudku . . . Je to právě naopak, což NČ zřejmě nedokáže ještě rozlišit. Třeba se to nakonec naučí, když už prokouk´ mě . . .

Jinak, moje kamarádka Helena, to je, co se dochvilnosti týče, JÁ na druhou . . . nejmíň :-)))

Míšo, už zase smutek – což takhle aspoň snaha o objektivnost, kauzalitu – kdo si začal a kdo na to reaguje a jestli adekvátně. Aspoň ta minimální snaha, prosím . . .

význam znám :-) ale nebylo mi jasné použití v tomto případě, neb plamenně nehořím, jen si všímám. Ale to je celkem jedno. Prostě někdo si všimne a okomentuje, když se na druhé hloupě útočí kvůli jinému názoru, a někdo si všimne toho co si všimnul a stojí mu to za komentář.

, tak hezky už jsem se dlouho nezasmála. Ráda bych s tebou měla dvojdomek, to bychom se smáli od rána do večera , nic ve zlém. Nechci nikoho urážet, ale asi jsem trefila hřebíček na hlavičku. Víš NČ, ne každá škaredá holka je chytrá a ne každá hezká je hloupá. Nejlepší kombinace je hezká a chytrá. Ty asi hledáš jen ty hezké...nic proti.Chytrých a hezkých je určitě kolem tebe plno, ale ty sis jich pravděpodobně ještě nevšiml.

Nicméně si myslím že i nedochvilnost má co dočinění s chytrostí. Protože rozumný člověk dokáže vyhodnotit situaci tak, aby věděl, že se nic moc nestane, když nepřijde přesně a kdy z toho bude průser, jak mraky. To, že někteří pedanti stepujou na místě vzteky, místo aby si třeba objednali dobrou večeři, nebo prostě jinak využili volný čas, který se jim naskytl, to už je jejich problém. Taky jsem byla na té straně čekající, vím jaké to je a pokud nejde o život nebo jiným o prachy, tak jde vážení o h....A my se doufám bavíme o inteligentních lidech, nebo ne?

že nedochvilnost je něco podobného, jako třeba špatný odhad času, vzdálenosti nebo jak to popsat.
Některé ženské třeba nedovedou zaparkovat auto, pokud nemají místo pro tirák - no já třeba. A zdá se mi, že tam je málo místa, i když je to akorát.
Všimla jsem si, že když si chci udělat časovou rezervu a třeba se začnu strojit na kulturu nebo na cestu o hodinku dříve, stejně nakonec ve finále makám ve stresu. Protože tu hodinku si nějak špatně rozvrhnu, má dojem, že je času habaděj, přidávám činnosti a neodhadnu tu správnou dobu. A skončím zase tam, co jindy, hodinka nehodinka.

Považuji to také trochu za neslušné nebo pro druhé nepříjemné, to uznávám. Ale na sobě i s tímto vědomím pozoruji špatný odhad možností, nedochází mi, že už je na něco pozdě, já mám času dost - a najednou prásk, je zase pozdě.

Nechci se zastávat nedochvilnosti, jen mám pocit., že je to také určitý druh dysfunkce, špatné orientace ne v prostoru, ale v čase.
Budete mě nejspíš cupovat, ale vy, kteří občas jste nedochvilní - zkuste si udělat záměrně časovou rezervu - a jestli ji stejně prošustrujete zbytečnými činnostmi navíc, třeba mi dáte za pravdu.

díky za místo v klubu , ale myslím, že život se prostě nedá tak plánovat, jak si někdo myslí. Možná mají jednodušší život, ale nevím, jestli veselejší

je to možné, s tím cos popsala mám taky zkušenosti. probíhá to u mě naprosto stejně a ještě někdy mám pocit, že o co dřív začnu, tím později přijdu.
ale vše je opravdu o toleranci. snažím se já, tak čekám, že i ten druhý se bude ovládat. myslím si, že než přijít pozdě, je spíš horší to, nepřijít vůbec a včas nezrušit schůzku. to je podle mě neúcta.
svým způsobem se člověk učí rychle reagovat v nečekaných situacích a lépe se orientovat, než člověk, co má všechno přesně zorganizované a na minuty naplánované a nevztekat se, když mu něco nevyjde tak, jak chtěl a okamžitě hledá náhradní řešení.

jsi můj člověk
Už usínám, na víc se nezmůžu a ráno docela určitě budu nedochvilná Ahoj

Dobře, že ses nasmála. Sice to je spíš hloupej škleb ale neva. U tebe jsem již zvyklej :-(

Zajímavý je, jak těm spravedlivě rozhořčenejm vadí má odpověď jedný ubohý šedivý myšce. Přičemž zcela ignorujou, že ona byla první, kdo naprosto cíleně dloubnul pod žebro: "Že si NČ vybírá partnerky buď IQ tykve...".
Vím, že je lidskou přirozeností vždycky bránit postižený mrzáky a chudinky ošklivky, dělal bych to též. Jenže když ta osoba jako PRVNÍ na mě cíleně zaútočí, se zjevnym úmyslem urazit, tak v takovym případě je ostřejší odpálení docela namístě, a veškerej soucit s ní mě opouští. Navíc se jednalo o dvě vpodstatě jen z legrace sem nahozený zkušenosti, z nichž vyvozovat cokoliv může jen absolutní blbeček.
Ona sama šedivá myšička jistě moc dobře ví, o čem píšu. Kdyby byla tak zářivě oslnivá, jak se tu snaží sama sebe prezentovat, její reakce by nebyly tak úporně až upoceně vyvracející.
Ostatně by mohlo bejt docela zábavný a snadný dokázat mi, že se mejlim. Teda hodit sem nějakou fotku. Jenže to by zase mohla bejt fotka hezčí kámošky, což je na inetu běžný... Tak třeba až bude zase v nějaký hospodě další Kudlí sebranka. Ale klidně už teď si vsadim na to, že mám v tomhle šedomyšim případě stoprocentně správnej úsudek.

Toulavej, což o to, já bych se i snažila, ale to víš, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Tak nade mnou nesmutni, nestojím ti za to. Důležitý je, že aspoň ty jsi v obraze.

Musím přiznat, že můj úsudek byl opravdu rychlý a zpočátku se mi zdálo, že i příkrý. Ale, jak se říká, potrefená husa nejvíc kejhá. Nechtěla jsem tebe ani nikoho urážet, bylo to v rámci diskuse. Ale nemám pocit, v rámci objektivity, že bych měla vzít něco zpět.

To bys mě zklamala.
Ty urážíš v rámci diskuse - to se teda smí. Já odpovídám mimo diskusi - pravdou o tobě se tě dotknu (čili se nemýlím), ale to se podle tebe nesmí, takže jako potrefená husička kejháš znova a znova. Jen aby si probůch někdo o tobě nepomyslel, že třeba nejsi tím, za co se vydáváš.
Takže shrnuto - je mi uplně fuk, co si kdo o tobě myslí, napsal jsem jen to, co si o tobě myslím já, vyvracej jak chceš, čim víc, tim větší mám jistotu. Ale už ani ta má jistota mě vpodstatě nezajímá protože s někym tak nezajímavym se zabejvat je vlastně uplná blbost.

Tak dobře Míšo, už nesmutním. Ale trochu líto mně to přece jenom je, protože tobě shůry dáno bylo . . .

Rozhodně by však bylo zajímavé vědět, za koho se tu vydáváš ty . . .

trefa

jeden utrápenej za druhou... Za chvíli ještě ta třetí... Slavíte snad dneska Den zoufalců?
Víte co? Už mě nebavíte, jděte třeba k Šípkovi.

prostě většinou dlouho nečekám a jdu si po svých. Když mi kamarád řekne "někdy o víkednu k tobě přijedu", tak mu odpovím "dobře, třeba mě doma o víkendu najdeš" a dále se tím nezabývám. Nemá cenu se přehnaně omezovat ve svém čase kvůli lidem, kteří se neomezí ve svém. Ale nijak mi to nebrání v tom, abych si nedochvilných přátel vážil - koneckonců, třeba se na místě srazu, kde já už dávno nejsem, potkají s někým zajímavějším :-) Na lidi, kteří chodí pravidelně opožděně, prostě čekám na jiném místě - tam, kde zrovna jsem. Když jsou to takoví géniové, jistě si mě najdou.

To nemá s genialitou nic společného. Jistě není nikdo dokonalý a ta nedochvilnost je to slabé místo někoho. Dá se tolerovat, když mně na tom záleží, protože ten nedochvilný určitě zase toleruje moje slabá místa, jde-li o blízkou osobu . . . Říká se tomu tolerance.

Kromě té poznámky o géniích máš podle mě ten nejlepší přístup k opozdilcům. jestliže někam jdu pozdě, počítám s tím, že mě nikdo nezahrne výčitkami, že půl hodiny stojí na rohu a nemůže se hnout, protože na mě čeká. Vůbec mi nevadí, když mi pošle sms, že ho najdu tam a tam. To je ideální řešení a obě strany jsou spokojené.

Proč se říká, že "přesnost je přednost králů"?

Nevím, jak je to možné, ale vždy když mi na tom nejvíce záleží, abych přišla včas, něco se stane. Vím, že partner tohle přímo nesnáší a samotné mi to hrozně vadí. Když se domluvíme, že přijdu v půl dvanácté a půjdeme spolu na oběd, vyjíždím včas, půl hodiny předem, běžně cesta trvá max 15 min. i s parkováním a co se stane? Čekám 1 hod. na železničním přejezdu, kde se jindy zvedají závory za 10 min. Na ten další oběd jsem vyrazila hodinu předem, eliminovala jsem rizika: přejezd jsem objela přes nadjezd, zaparkovala jsem na na místě, kde jsem věděla, že určitě bude volno, asi tak 15 minut jsem čekala v autě a byla jsem tam včas - ale strašně vynervovaná, že to zase nestihnu. Dnešní případ: vracíme se z Jizerek a jen chci domů hodit kolo. Řekla jsem, že budu hned zpátky. Asi jsem trochu nastydla, takže mám jistý problém. Z chvilky je čtvrt hodina. Vysloveně sprintuju zpátky za přítelem, no naštvaný je strašně a to ještě teď, že nejsem schopná přijít někam včas a co to je pro mě chvlka. Nejraději bych se neviděla, ale já jsem to neudělala schválně. Ze všeho nejhorší je, když se nějaký takový "průšvih" snažím zlehčit. Skutečně si ho vážím a opravdu se snažím, tak mi řekněte v čem je zakopaný pes. Já to nějak nezvládám a strašně mi na tom záleží.