|
 Milá Danielo, Tak si představ, že se z mých dvou princezniček stala polodivoká, skoro neochočitelná zvěř. Lépe se nepřibližovat - hrozí poranění jejich ostrými tesáky. Nebezpečné jsou hlavně samy pro sebe. Té starší je osm a té mladší o dva méně. Takové sladké holčičky to byly... Teď se mi zdá, že proběhla nějaká utajená výměna.
Podoba zůstala více méně stejná, ale holky přidaly na intenzitě, mám na mysli zlobení. Jedou proti sobě jako dva vzteklí psi. Jak jedna zjistí, že ta druhá dostala něčeho o něco více (sladkostí) nebo méně (práce), okamžitě se z nich stanou zdatné trhovkyně. Pokud v tuto chvíli buď maminka, nebo tatínek nezakročí, navzájem se do sebe zakousnou a už to lítá - facky, vlasy, nadávky. 
Sice je obě ještě pořád přeperu, ale odtrhnout je od sebe, je jako vskočit mezi hejno rozzuřených paviánů. Občas si taky něco schytám. Snažím se jim domlouvat. Nedávno jsem se, v období velmi řídkého klidu zbraní, pokusila předat jim trochu toho rodičovského moudra. Posadila jsem si je ke stolu a začala přednášku o tom, že by si měly uvědomit, že by jim jako jedináčkům nebylo líp, že by byly na všechno samy.... a pak jsem se jich zeptala, jestli by se jim to líbilo víc. Ta starší poznamenala, že by jí bohatě stačil mladší brácha - ten je zatím ale mimo jejich hru, je mu jen jeden rok. Ta mladší řekla, že jí sestra vadí, protože podvádí při hrách. Nato se začala ta starší hlasitě bránit a nastalo to, co jsem popsala výše. Takže, babo, neboli kudlanko Danielo, raď. Je tohle jejich handrkování normální, nebo se tak projevuje nějaký významnější skrytý problém? Na tři děti rozhodně není tolik času, ale snažím se jim věnovat a mluvit s nimi. Obě jsou šikovné ve škole a velmi samostatné, mají své zájmy a vesměs jim v tom nechávám docela volnou ruku. Nikdy je nenechávám samotné doma, starám se o ně, tak jak se asi každá matka stará. Nemyslím, že bych měla nějaké přehnané nároky. Chci, aby si plnily své povinnosti, měly hotové domácí úkoly a chodily do školy čisté a upravené. Když jsou u babičky na vesnici, tak je mi celkem jedno, že jsou to takové princezny z pralesa. Bratříčka milujou obě stejně, nikdy se nestalo, že by se projevila proti němu nějaká ta sourozenecké žárlivost. Jenže, jak jsem už napsala, proti sobě jedou urputně a bez skrupulí. Tak mi poraď, mám jít k lékaři a nechat si předepsat něco na uklidnění, abych to nějakých dalších deset let přežila, mám jim pořídit vypolstrovanou místnost a tam je každé odpoledne zavřít, ať se tam třeba pozabíjí? Mám je vzít někam na pozorování, nebo co? Je to ve mně, nebo v nich? Dělám nějakou chybu já, nebo je to normální? Pokud máte vy ostatní nějaké zkušenosti s "domácím hejnem", napište... Díky moc, Markéta
|
, teda doufam, ze se zatim o stareckou demenci nejedna. I kdyz manzel by vam moh' vypravet. Ja inklinuju k spolecenskym preslapum. 
