O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení
Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

ŽIVOT BEZ RUKOU, BEZ NOHOU PDF Tisk E-mail
Čtvrtek, 21 květen 2009

Život není vždycky procházka růžovým sadem. I když znám pár šťastlivců, kteří dokážou protančit životem, být pořád dobře naladění, z ničeho si nedělat hlavu a nepřipouštět si žádné starosti. Přiznám se, že jim trochu závidím. Patřím mezi normální smrtelníky, kteří život prožívají tak, že jsou chvíli nahoře, chvíli dole a většinou tak nějak mezi tím.  

Následující příběh by měli znát všichni ti, kteří si myslí, že jejich život stojí za nic a že to mají složité.

 

 

 

 

 

     Čím jsem starší, tím víc považuji ty chvíle, kdy je mi hezky, nic mě nebolí, těším se z drobných maličkostí jako je ptačí zpěv v centru velkoměsta či úsměv kolemjdoucích, za vzácný dar. Až se mi z toho skutečně někdy chce tancovat. Ale vím, že přijde i čas, kdy mě bude příšerně bolet hlava, budu mít pocit, že mi nic nejde, že zapomínám stále víc a víc, budu mít strach, jestli nepřijdu o práci a jestli se vůbec dožiji důchodu apod. Nebo mi rozhodí pohled do zrcadla v nemilosrdně osvětlené kabince módního obchodu na špíčky, které přibyly během zimy a které jsem se doteď snažila ignorovat.

 

     Nemluvě o tom, že stačí jen nahlédnout do novin nebo na zprávy na internetu, aby člověka přešla dobrá nálada, když se dočítá jen samé negativní zprávy a z každé řádky na něj vykukuje slovo „krize". Na to mám již osvědčený lék, přečíst si autobiografické knihy ze zemí třetího světa (třeba V Afghánistánu už bůh jen pláče) a pak si uvědomím, že skutečná hrůza a bída je něco úplně jiného, než se nám tady snaží média podsouvat. Ostatně, přežili jsme už leccos, tak proč ne finanční krizi.

 

 

     Avšak při těch osobních depkách, ke kterým člověk často ani nemá žádný pádný důvod, třeba jen proto, že už týden je pod mrakem a tudíž se nemůže dobít sluneční energií, špatně se vyspí, kdy má prostě jen blbou náladu, mi nejvíc pomáhá, když shlédnu nějaký dokument, jak se se svým životem dokázali vyrovnat lidé, ke kterým osud byl přímo macešský. Jeden takový dokument vám doporučuji ke shlédnutí.

 

     Může inspirovat nejen nás, kteří občas uvízneme v nějaké té depce, ale i ty, kteří se potýkají se skutečně nepříznivou životní situací. Potvrzuje odpověď na otázku, co je smyslem života, totiž nejen prostě žít, dokud tady žijeme, ale i dokázat stokrát vstát, když člověk stokrát upadne.

 

Ariana

 

 

 

 

Nick Vujicic (26) je krásným příkladem člověka, kterého nezlomil krutý osud.

 

     Narodil se v Austrálii, srbským rodičům,  bez rukou a bez nohou, pouze na levé straně trupu mu narostla zakrněná končetina se dvěma znetvořenými prsty. Měl velmi těžký život už od dětství, ale nezměrnou vůlí se dokázal se všemi nástrahami vyrovnat. Nemohl navštěvovat školu spolu s normálními vrstevníky, ale jeho rodiče tak dlouho bojovali proti předsudkům, až v jedné »devítiletce« Nicka přijali a úspěšné potom pokračoval i na univerzitě. Největší problém bylo naučit se psát, ale i to zvládl a zanedlouho už ovládal i počítač. Zvládne i házet míčky nebo telefonování. A všechny tyto schopnosti nyní předvádí a vyučuje na světovém turné Život bez končetin, jež absolvuje s pomocí firmy, kterou sám založil.

 

     Procestoval už Ameriku, Afriku i Asii, možná, že se brzy objeví i v České republice. Všude ho vítají zaplněné sály a nezměrný obdiv. Nickův příběh dojímá a dodává sílu všem lidem, kteří se v životě trápí nebo ztratili chuť s ním bojovat.

 

 

 

Komentáře (16)add feed
Zobrazit/Skrýt komentářetoggle
Ariano : mia
Moc velký dík za příspěvek,přesně něco takového mi na Kudlance chybělo.Mám Kudlanku ráda,ale když občas čtu jak se tu slovíčkaří,vedou sáhodlouhé diskuse jen kvůli tomu dokázat,že právě já mám pravdu,tak je mi z toho smutno.Říkám si,copak radost ze života je v tom,že se pochlubím s novým mrazákem nebo uzemním druhého svými argumenty,nebo ho opravím,protože druhý napsal špatně nějaké slovo?Tenhle kluk má proti nám ostatním tak omezené možnosti-třeba jen taková prachobyčejná hygiena. jak pro něj musí být těžké i v těch neijintimnějších věcech odkázaný na pomoc druhých.Je mi moc líto,že osud je krutý k těm,kteří mají tak velké srdce jako tenhle kluk,ale nechci aby to vyznělo moc pateticky.
květen 22, 2009 09:06
Jistě že jsou na tom mnozí hůř než my : wendy
ale zase - že k různým depkám není důvod, to bych neřekla. Ten věčný hon a stresy, to je právě daň za to, že nebydlíme v poušti v jurtě jen s minimem věcí a životně důležitých potřeb. Každý si tak nějak zvyká na to svoje a s různými vlivy a jevy se musí vyrovnávat. Kdo se s tím nevypořádá, zahyne...
květen 22, 2009 09:07
Video si teď pustit nemohu. : Myška
Ale vždy, když vidím někoho postiženého, si uvědomuji, jak obrovské štěstí jsem měla, když jsem se narodila zdravá, a jak obrovské štěstí mají moje děti, které se narodily rovněž zdravé.
Lidí, kteří se i přes své postižení dokážou se životem poprat a naučit se pro mě neuvěřitelné věci, si velice vážím. A držím jim palce.
květen 22, 2009 09:08
..: : kordulinka
po shlédnutí jsem na chvíli opravdu oněmněla. Tiše závidím, že jsem ho na konci taky nemohla obejmout!
květen 22, 2009 09:13
clovek ma pri narozeni rozdane karty : Polarka
a s nimi musi hrat. Nekdy je to velice tezke, ale o to je clovek silnejsi. Shodou okolnosti jsem dneska dostala dopis od jednoho sveho kamarada, ktery je hluchy. Ja vim, s timhle Nickem je to neporovnatelne ale taky handikap.

Pise: Pochopitelne. Zvykl jsem si a nestezuji si. ;o)
Racionálne vzato, existují miliony lidí, kterí jsou na tom hure. Fyzicky,
sociálne, psychicky. Nac bych si tedy mel stezovat?
Ze jsem Beethovena nebo Mozarta slysel naposledy v 6ti letech? No a co?
Aspon vím, co to je.
Trosku mi to vadí, ale ne natolik, aby me to psychicky rozhazovalo. ;o)))
Taky jsem se nemusel dozít dneska a nepoznat nic, co jsem prozil dosud. Bylo
toho dost, obecne víc nez stihá prozít muj prumerný vrstevník, takze jsem
vlastne se svým zivotem docela spokojen. ;o)
A kdyz si clovek vezme nad cim narikame my a cim si nicime zivot, zjistime ze jsou to vlastne jenom neskutecne pitomosti. Nejvic mne asi mohou vytocit sebevrazdy lidi, kteri jsou zdravi a mladi a lehli si pod koleje,nebo skoci z mostu, protoze zivot byl prilis tezky,nebo holky krere tyrane svymi partnery (viz mnoho pribehu na Kudlance) kterym je sice naprosto jasne co by mely delat, ale budou dal brecet,ze ony ho ale maji rady....
Dala bych je na jeden den do pozice takoveho handikapovaneho cloveka a naucily by se vazit sveho uzasneho stesti, ze maji vsechny koncetiny, vsechny smysly....

květen 22, 2009 10:47
Přesně : wendy
co máme nevíme, až když to ztratíme !

květen 22, 2009 12:03
Polárko : mia
s těmi mladými sebevrahy je to těžké.Do hlavy člověk druhému nevidí a třeba ten dotyčný má pocit,že už neví kudy kam.On má každý jiný práh snášenlivosti,co je pro jednoho nepřekonatelné může být pro druhého uplně banalita.I k tomu vzít si život musí být velká odvaha.Dneska někteří mladí polykají hrsti prášků jen aby vůbec fungovali.člověk si říká,zaplat pánuBohu,že v jejich věku jsem nemusila řešit takovéhle starosti.
květen 22, 2009 12:14
Mio : Polarka
velka odvaha nebo nejaky mentalni problem? Nevim.
Byla by to debata na desne dlouho. Ale clovek si muze jen vazit jedincu, jako je ten kluk v tom videu. Jeho usmevu a chuti do zivota.
květen 22, 2009 12:40
Polárko : mia
ten kluk má určitě deprese když je sám,ten život není plnohodnotný,ale smekám před jeho vnitřní silou a odvahou.Máš pravdu tohle je debata na dlouho.Hezký den a piš Polárko.Co máte s Mikinem,nějaké křivdy,pocity nevděku nebo já nevím co,hod to za hlavu a piš,ráda budu číst.
květen 22, 2009 12:46
..: : kordulinka
radovat se z větru, ze sluníčka, z úsměvu tancovat, hm, to umí málokdo! Tyhle osudy nám dávají poznat malost našich obrovských starostí!
taky to znám, ale není to odvaha, spáchat sebevraždu, je to zbabělost! jsem na něj naštvaná, už nic mu nevysvětlím, jelikož to udělal! teď leží už pár let na nemocniční posteli. Umřel a neumřel. Dýchá, ale myslet už nedokáže! Chtěla bych mu pustit tohle video! Ale pomohlo by to?
Myslel si, že si pomůže, ano jen on sám sobě! A nepomoh! A moh, moh alespoň dýchat pro ten vítr, pro ty děti co splodil a nedokázal si vážit ničeho! Slaboch! Zbabělec! Chudák!
květen 22, 2009 12:48
... : bb
Ohromující životní příběh člověka, který by mohl podlehnout osudu a přesto se stal jeho pánem. Je dobře, že přijede k nám, věřím, že se může stát inspirací pro spoustu lidí a jak bylo výše mnohokrát napsáno, není na škodu si občas podobnými příběhy připomenout, že nás život v podstatě rozmazluje. Kolik síly, vůle, nadhledu musel v sobě vykutat, to si ani neumím představit. Kolik malosti a předsudků překonat, obdivuhodné. Lidi neradi opouštějí zúžený obzor, bojí se toho co spatří a je to tak jednodušší, ostatně to vidím i v jednom z komentářů, v někom ten nový mrazák strašně uvízl, i když zmínka o něm padla neprvoplánově, ale v souvislosti s výhodami internetového nakupování. A to je jen špičička ledovce, který v lidech dřímá a se kterým se ten mladý muž musel poprat. Vzpomíním si na příběh válečného invalidy, který mi vyprávěl táta. Po výbuchu miny zůstal také bez končetin, navíc slepý a němý. Se sestrou se dorozumíval morseovkou mrkáním oka. Podobně jako autor knihy Skafandr a motýl, který tak skončil po mrtvici. Z plného zdraví a života do ležení zcela bez pohybu, bez řeči, tito dva tedy byli závislí na péči okolí úplně ve všem...já bych si zoufala z toho, že se nemůžu zabít.
květen 22, 2009 13:56
Nadhled : Mikin
Me kdyz neco trapi nebo stve, tak vylezu na kopec. Letadlo je jeste lepsi. Pri pohledu z vrchu jsou vsechny problemy najednou mensi, nebo uplne malicherne.
Ja myslim, ze se tenhle kluk dokaze nade vsechno povznest diky sve mysli. A nepotrebuje kridla. On nepotrebuje dokonce ani ruce a nohy.
Doporucil bych knizky od americkeho pilota Richarda Bacha......
květen 24, 2009 03:54
Kordulinko : Ivča
taky si myslím,že sebevražda není odvaha,ale zbabělost....dokážu to jakž takž pochopit u člověka,co je nemocný,zažívá hrozné bolesti a utrpení,takové,že mu ani léky nedokážou pomoct....ale jako útěk před realitou???NE!!!!!
květen 24, 2009 17:37
... : bb
třeba Jonathana Racka, že, Mikin

Ivčo, to já bych si nikdy netroufla označit sebevraha za zbabělce, protože to, že někdo prožívá tak těžce svoje problémy, až nevidí jiné východisko než únik, mi nepřísluší posuzovat a to dokonce ani v situaci, kdybych se snad náhodou se stejným potížemi sama nějak vypořádala. Když umíme pochopit, že někdo by se pozvracel po ovocných knedlících a nevnucujeme mu je, ačkoli se po nich můžeme utlouct, tak proč nemáme stejnou míru pochopení pro to, že někdo nezvládne svoje těžkosti tak jako my? A vždy hrají velkou roli další okolnosti, nejen konkrétně v tomto případě žití bez rukou a nohou.
květen 25, 2009 10:50
... : Denisa
musím uznat, že i přes svůj handicap je to krásný muž smilies/smiley.gif
květen 22, 2010 01:50
Na vlastní oči : ht
Koho zaujal tento úžasný člověk, může si ho přijít poslechnout do Prahy, Ostravy nebo do Brna.
Viz: http://clanky.vzdelani.cz/?clanek=4388
červen 01, 2010 13:13
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

busy
 
< Předch.   Další >
[Zpět]
[CNW:Counter]