Být těhotná v dnešní době, znamená stát se tak trochu laboratorním zvířátkem. Různá serie vyšetření, na která navazují další vyšetření - já měla ještě docela štěstí, protože mi u obou těhotenství vyšly všechny testy dobře (také jsme v tomto směru ideální ploditelé - mladí a zdraví, genetickými chorobami nezatížení), takže se mi to zredukovalo na minimum.

     I to minimum je však docela obsáhlé a v některých případech zbytečné, řekla bych. (Proč musí například těhotná žena sedět v čekárně u obvodního lékaře mezi 30 chrchlajícími nemocnými jen proto, aby dostala štempl do průkazky?) Ale moc tomu nerozumím, takže neříkám nic. Navíc nejsem zvyklá doktorům oponovat, takže když mi řekne - a ještě vás pošlem na polikliniku do horoucích pekel na krev -  tak se neptám, zda skutečně tam musím? Ostatně je v mém zájmu, aby se mi narodilo zdravé dítě...

     Jednou jsem vynechala těhotenskou poradnu. Neměla jsem pro syna hlídání a vzhledem k tomu, že paní doktorka do poradny neobjednává, znamená návštěva poradny buď akci na půl hodiny, nebo také zábavu na celé dopoledne. Uvědomte si, že uhlídat v mém pokročilém požehnaném stavu tu naši malou živelnou pohromu, aby nezničila čekárnu, vždycky spolehlivě zničilo mne, vzhledem k faktu, že sama prohlídka, kromě vážení a měření tlaku, vypadala následovně: Potíže? - Ne.- Vitamíny berete? - Ano. - Pohyby cítíte? - Ano .- V pořádku... a ještě znovu vzhledem k faktu, že jsem na další týden byla objednaná na ultrazvukové vyšetření, jsem se rozhodla projednou poradnu vynechat. O týden později se se mnou do ordinace dostavil i manžel, aby si ten náš další závazek mohl také prohlédnout. Trpce pak ovšem litoval, protože paní doktorka mu vysvětlila, že jsem nezodpovědně vynechala poradnu a že to, kromě mně, dělají už jen cikánky; manžel se pak za mne rděl studem, což on nerad.

     Nicméně proč to všechno píšu - dnes je to tři týdny, co se nám narodila dcera Valerie. Když ji vyndali a dali mi ji na břicho, první moje myšlenka byla - bože, ta je malinká! Druhá moje myšlenka byla - bože, ta je ošklivá! Pak ji odnesli na vážení, manžel šel s nimi a já byla unavená a šťastná, že to mám za sebou.

     Že něco není v pořádku a moje dcera mi nepřišla ošklivá proto, že prostě novorozenci, kteří právě prolezli místem, které není na průlez čtyřkilových mimin úplně nejvhodněji uzpůsobeno, prostě oškliví bývají, protože jsou oslizlí, zakrvácení, šišatí a scvrklí, mi došlo až v okamžiku, kdy se manžel vrátil s dítětem a s pediatrem.

     "Vaše dítě se bohužel narodilo s vrozenou vývojovou vadou, má rozštěp, manželovi už jsme všechno řekli, nebojte, dnes už s tím umí zázraky." Koukla jsem na manžela, ten měl slzy v očích, ale usilovně přikyvoval, jako že to bude dobré...