nevím, ale myslím si, že to je trochu jinak - mám na mysli příčiny, proč si to ty ženy nechají líbit. Myslím, že to není tím, že by byly masochistky a působilo jim to rozkoš. Pročítala jsem jednu knížku - Ženy, které milují příliš nebo tak nějak se jmenovala.. Spíš ty ženy si nesou z dětství nějak pokřivené nebo žádné sebevědomí, myslí si, že lásku si musí něčím zasloužit a tak... Nemyslím si, že by nutně měly potřebu se litovat... ony si podle mě DOOPRAVDY myslí, že si takové zacházení zaslouží... Právě díky emocionálnímu zmrzačení někdy v minulosti... Alespoň v některých případech si myslím, že tomu tak je.
A proč to tak dělají muži? To nevím, ale myslím si, že ty příčiny můžou být podobné - nějaké dávné emocionální zmrzačení...

K tomu musej bejt vždycky dva.
Jeden, kerej násilní, a druhej, kerej si to nechá líbit.
Co tady radit?

viz http://svihlejklub.blog.cz/0601/obeti-domaciho-nasili, který myslím dost dobře objasňuje pocity týraných žen a jejich "vazby" k těm, kdo je týrají. Nejvíc mě ale šokovala nějaká statistika, že skoro každá třetí žena se setkala s nějakou formou domácího násilí. V mém okolí vím jen o dvou případech a v obou se obě ženy včas dokázaly vzpamatovat a utnout rozvodem.

ale u druhé mě napadá, že se dost často jedná o chlapa, který není z objektivního hlediska nic moc. A bývá si toho vědom. Nemá tudíž na to, aby získal takovou ženu, jakou chce, a tak zůstává s nějakou, která je v jeho očích nedostačující (třeba i jen v nějakém podružném detailu, který by pro jiného vůbec vadou na kráse nebyl), protože lepší nějaká než žádná. Frustraci si pak vylívá mj. i na (týrané) partnerce. (Čistě moje teorie.)

Začnu druhou otázkou. Proč s ní zůstává? No přece aby měl hromosvod pro své vzteky, emoce, frustraci a nenálady. Přece si nenabalí nějakou ráznou sebevědomou ženskou, která by ho rázně zprudila a postavila do pozoru. Kdepak, on potřebuje tvárnou, bez sebevědomí, bojácnou a neodporující ženu. Tu může pěkně tvarovat podle svého pokřiveného ega. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tak se může stát, že z nějakého důvodu příliš si nevěřící žena opravdu začne věřit tomu, jak je neschopná, špatná a proto musí být potrestána. Pak může nastat bod zlomu, kdy to přesáhne běžnou hranici a půjde buď o život nebo zdraví, takže se z posledních sil vzepře a vyhraje svůj boj o normální život, nebo rezignuje. Ve druhém případě ji může z letargie vytrhnout třeba to, že tyran nebude mít patřičnou odezvu a bude se snažit ublížit ženě prostřednictvím blízkých a milovaných, tedy dětí. Otočí své psychické nebo i fyzické týrání proti dětem, protože tím, že ublíží jim, ublíží své ženě nejvíc. Pak většinou týraná žena začne řešit situaci, protože snese, dokud ubližoval jen jí, ale o své děti se bojí a nechce to dopustit.

Takže ještě po úpravě. Proč je jinde třeba i suverénní a schopná, jen k tomu jednomu svému tyranovi jakoby slepá? Většinou tam, kde si je jistá, v situacích, které zná z dětství a dospívání, z rodiny, tam se navenek jeví jako normální žena. Ovšem pokud třeba nezažila doma normální vztah rodičů, pokud neví, jak se k sobě lidé chovají nebo pokud i ona pochází se stejné rodiny, kde takový vzor chování byl "normální", potom má s tím ve svém životě prostě problém. Někdy stačí vidět u kamarádek, že to může fungovat i jinak, lépe a rovněji. Jindy k tomu musí zažít něco velmi silného, otřesného, než pochopí. Když si třeba doma u rodičů postěžuje, že je na ni manžel hrubý a ona se dočká odpovědi ve stylu musíš mlčet a nechat ho, je to chlap, tak mu neodporuj nebo třeba i reakce ani mi to neříkej, nebo z toho umřu a budeš mě mít na svědomí, já jsem ti říkala, že jsi neschopná a neumíš si ani chlapa udržet, tak jak má chudinka vědět, že to, co prožívá, není normální?

To jako fakt myslíš vážně?????
Jestli jo (ale nevěřím), tak bych odpověděl, že pokud to chudinka neví, tak si ani nic jinýho nezaslouží.

pokud chce a necítí se šťastný, třeba zrovna tohle jsou ty následky a naučené formy chování členů vyrůstající
ve svazku bez lásky
ze setrvačnosti
kvůli dětem
kvůli zaopatření
Životní hodnoty a způsob toho jak vytouženého života dosáhnout jsou velmi pokroucené. Výchova a to co vidí v rodině se na těchto lidech podepíše. Ale všichni máme tu možnost, když dospějeme buď v těch kolejích jet a nebo si říct, tak takhle můj život rozhodně vypadat nebude!!! Na druhou stranu zase je dost velká informovanost, poradny .... aby si tito lidé, pokud vůbec chtějí pomoci a poradit mohli své životy přehodnotit co je správně a co ne. Ale je to asi každého volba, jestli s tím chce něco dělat, nebo se nechá týrat. A jak tu píše NČ musí na to být dva, normální ženská, pokud chlap nějak "přitvrdí", tak si řekne, tak takhle přece ne zkusí konverzaci a pokud to nepomůže dá od toho ruce pryč zavčas. Proto snad spolu předem chodíme, abychom si sáhli na to jaký to s tím mým asi bude, jak si to přeju já, jak on a jestli nám to bude fungovat pospolu.
1.)
Spousta lidí (žen) si jen potřebuje postěžovat a ani nechtějí nic na svém životě měnit, možná nechtějí, možná ani nemají sílu, třeba mají pocit, že potřebují být trestáni, že si to zaslouží, je to zamotané kolečko. No každopádně na hru musí být vždy dva, jinak není možné hrát.
2.)
Trošku mi připadá, že tito tyrani mají velmi slabounké sebevědomí a jsou si dost často vědomi toho, že by jim tohle jinak nikdo netrpěl. To, jakou mají nadvládu a že jsou uznáváni bohem a vládcem jim dodává životní sílu, kterou samozřejmě berou tomu týranému. Takže prostě zůstavají.

Jo, NČ, ona to neví, protože ve svém okolí má zatím štěstí jen na podobné modely. Doma to tak zná, její kámoška má doma třeba navíc i alkoholika, je naučená, že má mlčet a nestěžovat si, protože je špatná, narodila se jako špatná, zkazila život svým rodičům a celej život bude jen a jen špatná a neschopná. Jak má pak taková osůbka vůbec vzít odvahu k tomu, aby chtěla být "normální a šťastná", když nemá nikoho, kdo by jí řekl, že na to má právo a že není ona ta špatná? Se mi zdá, že ty ses narodil se čtyřicetiletou praxí a vidíš dovnitř do žen.

Ještě bych dodala, že téměř nikdy to není žena, která vyrůstala v přátelské a pohodové rodině, která byla rodiči milována, má sourozence a doma panovaly hezké vztahy mezi všemi, že spolu v rodině komunikovali a chovali se ohleduplně a vzájemně se podporovali. Bohužel dost platí, že to, čím se na nás podepsali rodiče, tím se i my podepíšeme na našich dětech. Když se do toho začarovaného kruhu nepřileje čistá, zdravá krev, tak to tak půjde dál a dál a ti, co měli víc štěstí na rodinu, tak jen nevěřícně kroutí hlavou a odsuzují pro neschopnost.

Vždyť když se v anketě ptáte žen a dívek, jaké by chtěly mít partnery, KAŽDÁ řekne: hodného, milého, milujícího, spolehlivého, aby měl rád děti, atd., atd. Ale pak zůstávají s alkoholiky, feťáky, gamblery, tyrany, nemakačenky, atd. a pořizují si s nimi děti. Nechápu to. A ty výmluvy těch, co to přežijí a dostanou se z vlivu těchto individuí? Předškolní dítě vymyslí lepší.

Jestli to opravdu není relikt z pravěku, kdy si samice - podle přírodních zákonů - instinktivně vybíraly nejsilnějšího a nejdominantnějšího samce z tlupy, aby jejich potomci měli ty nejlepší geny. A jak nejlíp zjistit, který samec je ten NEJ, než sama na sobě? Ostatně u zvířat to funguje dodnes. Nevím.

Co se týče druhé otázky, proč tyran zůstává se svou obětí? To je přece nasnadě. Trochu tě, Danielo, opravím: Žádný tyran nepovažuje svou oběť (ať už je to muž, nebo žena) za "nutný personál". On ji nepovažuje ani za "personál" - tedy za člověka. Hadr na podlahu má pro něj větší cenu. On ji považuje za boxovací pytel - majetek, věc, na níž si může kdykoli vylít vztek a pak zahodit, aby ji příště zase sebral a pokračoval. Ty se přece taky svého majetku nevzdáš, obzvlášť, když tak pěkně slouží svému účelu.

znala jsem zenu,jejiz matka byla svobodomyslna,rekla bych dost dobre na svou dobu revolucni,tatka takovej fajn dobrak,meli jenom ji.Dcerka dost schopna,vystudovala,sebevedoma ikdyz jasne i ona se setkala se zavisti uz treba jen na skole ale to asi kazdy potkal uz za zivot nekoho,kdo ho chtel nejak "sejmout",urazit atd.Nez se vdala,mela vice znamosti,tudiz moznost poznat vice povah u muzu,no a jeden se ji chtel pokusit psychicky pokorit a vyvolat v ni zarlivost.Ackoliv ji to zabolelo a nechapala hned z jakyho duvodu,poslala ho do haje hned.
Presto po nejakych letech narazila na typka,kterej ji malem znicil a trvalo to roky nez to utla a dalsi roky nez se z toho vubec dala psychicky do poradku.
Ted o jine kamaradce,ona urcite podvedomne vi ze si narazila manipulatora,ktery ji vyssava jako pavouk mouchu.Ke mne uz radeji moc nechodi,pac ji to svadi k sverovani se a ja ac se snazim velice jemne ji navodit aby v sobe sebrala silu,nemohu ji do oci rikat jakyho ma super chlapa a ze dela dobre kdyz se k ni tak chova (kdyz u mne je to hajzl,mam na nej vztek)no ale pres to kdyz on odjede za rodici,ona jakoby se nadechla vzduchu a vypravuje,jak se citi-tedy jak ta moucha v siti.casto jsem ji videla plakat-obvinuje sebe,pritom uz pomalu nema cas ani na deti,on ji taha po hospodach,ona je pak nevyspala,utahana atd...
A ted vam reknu co se vlastne deje,ackoliv na to nemam logicky-vedecke vysvetleni.
zazila jsem manipulaci.Touzila jsem utect ale bala se ackoliv mi bylo i receno at tahnu,dvakrat jsem si balila a manipulator mne zacal masirovat mozek abych to nedelala.Zustala jsem ackoliv strasne touzila po svobode.Dodnes nevim v cem jsem si neverila;zda tomu ze mne dozene,ci snad nekde chcipnu hlady ci budu mit na svedomi jeho zivot....prisla hadka a padlo znovu ono-sbal si veci a tahni.Na to manipulator odesel,kdyby ne-nehla bych se.Tim ze odesel z bytu se uvolnilo napeti a ja stala pul hodiny pred zrdcadlem a v hlave prazdno,pak do mne jakoby vjel blesk,behem snad 10ti minut jsem mela sbaleno.Ted slo o to,dostat se z domu,strasna touha byt pryc ale uvedomovala jsem si uplne jasne,ze pokud ho potkam na chodbe a on rekne;"vrat se domu" ja se vratim.Nepotkala,vyklouzla jsem z domu,prekrocila pomyslnou hranici a pak zdrhala i s kuframa jak o zivot.Ke kamosce.Ta mi otevrela dvere a povida-"ahoj dezertere"-on uz tam mne shanel!!Klepala jsem se hruzou a bala vystrcit nos ven,ikdyz mne kamoska ujistovala ze mne neda.Venku stacilo z dali videt nekoho,kdo by se mohl podobat a uz jsem skakala za rohy domu i do prikopu,takto to trvalo 3dny.Pozdeji jsem se dovedela ze mne shanel presne ony ty tri dny. A najednou,z vteriny na vterinu se mi stalo,ze mi (pocitove do slova) spadl kamen ze srdce a ja se hluboko nadechla a v tu chvili jsem si byla jista,ze kdyby ted stal prede mnou a rekl-pojd domu,ja dokazu rici ne.Nahle jsem byla svobodna.
Dodnes si prakticky podvedomne vybiram kamaradky,ktere maji podobne za sebou,ta jedna je prave v tom,ale ty,co zazily popisuji na vlas stejny pocit onoho nahleho osvobozeni-spadne kamen ze srdce a dojde k hlubokemu nadechnuti,snad to neni jen vzduch co nedachujem,snad to je nejaka nova zivotni sila.
Ja tomu rikam ocarovani,ikdyz i pro normalni magii mam logicke vysvetleni,toto vysvetlit nedokazu ale vim ze se to deje;obet si uvedomuje touhu po svobode ale neutece ba dokonce si (jako ja) nedovede konkretne popsat formu toho strachu,zda strach o zivot ci proste z ceho.
Take nedovedu presne rici,z ceho obet nahle dostane impuls,aby rebelovala,rozumove analyzovani to urcite neni.

tentokrát mi Tvůj komentář přijde hodně drsnej.. Víš - samo, dá se souhlasit s tím, že každý svého štěstí strůjcem, ale jak má mít holka tolik zdravého sebevědomí, aby VĚDĚLA, že tohle ne, pokud třeba vyrůstá odmalička v podmínkách - ta nám tu eště scházela, křivochcalka jedna, to je zas nadělení, ty seš poleno, pořád to říkám, chtěl jsem kluka a né tebe, seš levá jak šavle, atd atd... Nikdy nic v dětství ani v dopsívání neudělala "dobře".. Alespoň v očích svých rodičů... Nechtěná, zavrhovaná... Podvědomě pak sáhne po někom podobným jako byl model doma.. Podvědomě, neuvědoměle.. JAK se má takovejhle chudák vzepřít? Je to snadný říct, že to je hloupá husa, ale myslim si, že Tvá slova jsou zbytečně tvrdý odsudek... Takovýhle případ potřebuje pomoc zvenčí, pomoci uvědomit si svoji cenu, o které neví, protože je mu odmalička otloukáno o hlavu, že stojí za houby.. Každej nemá to štěstí, že má své zdravé sebevědomí.

pro NC,vzdyt tohle tema zde neni poprvy.....komu neni zhury dano....

V prirode vitezi sila, jen jeden detail,vudci typ ma zodpovednost;za tlupu,stado.
Kdyz jsou boje pak je to o samici,teritorium,postaveni,u nekterych najdes diktaturu;-ne kazdy ma pravo mit potomky ale v prirode nikdo nikomu neslouzi,tudiz nikdo nikoho neomezuje.
Tohle je jen lidsky problem.

nemám pocit, že bych plýtvala slovy, proti eNČému nic nemám, ba právě naopak, jeho leckdy syrové komentáře jsou často více než pravdivé. A promiň, netroufla bych si zrovna teda říct, že NČ nemá shůry dáno. A to, že s ním tentokrát nesouhlasím, s tím nemá nic společného. A nezlob se, nelíbí se mi, žes můj komentář použila k útoku na někoho jiného.

ja si troufla.Nerikam ze nema zhury na vsechno ale toto tema je zde uz nekolikrat,osobne mi je NC fuk,tohle uz ale neni syrova pravda,pouze neomalenost.
Cozpak na internetu ale v zivote si myslim,ze se daleko nedospeje s postojem-"mas se blbe?tak sup,tady mas jeste jeden kopanec na vic" A tak NC pise,to se nezlob,co na srdci to na jazyku (nebo na klavesnici).Nakrklo mne to,nechala byt,chces-li mu to vysvetlovat dalsich 20let tady,prosim,mne ani rolovani ani cteni nedela problemy.Jen jsem utrousila neco o tom,ze se Ti chce to vysvetlovat;Tva odpoved -chce,budiz,nebudem se hadat prece ze jsem pouzila Tvuj komentar? Mas z toho ujmu?

Ke zmíněnému problému bych se také ráda vyjádřila. Zažila jsem domácí násilí na vlastní kůži. Vyrůstala jsem ve velmi dobrém rodinném prostředí, jsem středoškolačka a vždycky jsem patřila k těm průbojným, čili nebyla jsem nikdy žádná chudinka. No a pak jsem se zamilovala. Z lásky se dělají všelijaké hlouposti a já jsem odešla do ciziny za manželem, bylo v době, kdy se nedalo bez víza vyjet do zemí "nesocialistického bloku". No a to domácí násilí totiž začíná velmi nenápadně. Žádný chlap se s vámi neseznámí tím způsobem, že vám nabančí. Takže z mého "prince" se po svatbě vyklubal žárlivec a násilník. Jenže ono to jde pomalu a nejdříve vás ten člověk přesvědčí o tom, že tohle neděláte dobře, tamhleto úplně špatně atd. No a pak přijde první facka, poté velké usmiřování, ujišťování, že už se to nikdy nestane. No, ale ono se to stane zase a pak se to stane pravidlem a je to čím dál horší. Jenže to už žena nemá mnohdy sílu k nějakému razantnímu kroku. Já jsem ho udělala až poté, co po mně opilý střílel z pistole. Teda nestrefil se. Tak jsem odjela autostopem směrem domů. Naštěstí jsme neměli děti. Jen bych chtěla říct, že v sobě nemám žádný sklon k masochismu, ani nedostatečné sebevědomí, prostě to tak bylo. Můj opuštěný bývalý muž se několikrát pokusil mne získat zpět, ale to už jsem ten ztracený rozum zase našla. Čili závěr: ty trpící ženy se do té hrozné situace dostávají pomalu, to je jako když vás někdo pomalu obaluje pavučinou. Chlapi, co mlátí a psychicky trápí ženy je neopouštějí, protože komu by pak otravovali život?

nechci se hádat a újmu asi taky nemám (pečlivě jsem to zkontrolovala :-)). Jen by mě mrzelo, kdyby se diskuze zvrhla do pavlačový debaty na téma, kdo má a nemá shůry dáno a podobně. Můžeme přece spolu navzájem nesouhlasit, ale nemusíme se urážet, ne?

Tak to jsem asi něco nepochopila. Naopak mám pocit, že tentokrát jste se shodly.
No jo, náš NČ. Kdo jiný z nás by si takovou neomalenost mohl dovolit, aniž by ho kudlančí hejno neukousalo???

myslela jsem to obecně, že přece když spolu lidi nesouhlasí, ještě neznamená, že jsou blbci Jinak v názoru na daný problém jsme se myslím opravdu shodly

Moje máma měla za manžela alkoholika. Tedy - táta byl alkoholik, no. A tak já zažívala v dětství samou scénu. Pak, jak jsem stárla, jsem zjistila, že byl ještě holkař. Takže máma měla setskakra mizerný život.
Není asi divu, že i já jsem vlastně vletěla do něčeho podobného. A tak jsem dceři vůbec nedala žádné extra zázemí. Ona je v tom dnes také až po uši. A i když se jí snažím pomáhat, tak jen slyším, že ona nic měnit nehodlá, že má s ním dítě, že on nechlastá a nemá ženský (já si osobně myslím a i vím už něco jiného, ale říkat jí to nebudu), a nějaký ty mouchy že prý má každý. A tak mi vždycky jen poví, co zase se stalo, vypovídá se, někdy vypláče. Já se snažím odejít než on přijde, protože "nemá rád návštěvy". Jsem z toho smutná, ale ona je asi stále ještě v tom stavu, že prostě žádný změny nechce a asi je odhodlaná tohle vydržet navždycky. Přitom je jí teprve 28 let.

nechtela jsem zacit diskutovat o NC,za to mi nestoji.
Psala jsem zde ze jsem manipulaci zazila jasne ze to obsahuje tyrani a vubec nemam pocit ze jsem si to zaslouzila. Vim jak je obeti a tak se to proste dotklo i mne osobne,ikdyz se to stalo davno a ja doufam ze uz manipulator zadny na svete mne "nedostane".
Nic spatneho jsem si nezaslouzila,nic zleho neudelala,ksakru to ani nemam zde pravo rict treba zrovna Tobe-"skoda slov pro NC",zhury mu dano neni aby se aspon pokusil pochopit,to snad vidis,to neni urazka to je konstatovani.nepsala jsem ze je blbec.Mozna je vynikajici na matematiku.Jeho nazory na zivot vsak mi lezou krkem a to byly doby kdy mi byl sympa.

To je opravdu smutny,kdyz trpi mama s malyma detma,tak si pravdepodobne moc neuvedomuje,ze tim vztahem ty deti trpi,kdyz tedy agresor nenapada i deti,pouze zenu.Proste,kdyz jsi momentalne v tom prusvihu,tak nejak se placas.
Ty jsi ale mimo,ze vseho venku a jen necinne a bezmocne se divas na trpici dceru.
Aspon to ji davas vedet,ze kdyby neco,jsi vzdy pri ni,doufam ze se z toho jednou dostane.Vic asi neni v Tve moci.
Horsi jsou ty pripady,kdy matky,jak uz bylo zde receno reknou dceram,ze je to normalni,takovi chlapi jsou nebo podobne zrudnosti.

a seskočit z toho vlaku a nenechat si přitom ujet nohy není snadný
Jasmíno, když ta pravidla "na tu hru musejí být dva", "když si to někdo nechá líbit, tak si to asi zaslouží" atd., aplikujeme na větší soubor, tak si Židé zasloužili holocaust, že? Když tu hru na silného a slabého hráli.

Protože i oni byli dospělí, svéprávní, inteligentní, pracovití atd. lidi, a přesto si, truhlíci, nechali takový teror líbit. Kdo mohl, odkládal řešení, které by zachránilo život, ovšem úplně ho překopalo, protože každý prostě věřil a doufal, že to nebude tak hrozné, že se to musí srovnat, že až...a až...

vzdyt vono se jim tam v Dachau,Osvetimi vlastne libilo.....
ale ted jsi mne dovedla do historie;bylo to tak,ze nekterym zidum se podarilo uteci do Anglie a USA,pravdou je ze ostatni zavahali.Myslim si ze meli za to ze tak strasne to nemuze dopadnout,preci zas lide nejsou uplna hovada.Kdyz po te videli-ze lide hovada dokazou byti,bylo uz na utek pozde.
Myslim si ze i kazda divka,co vstupuje do manzelstvi,pres varovani nepocita s tim,ze ten jeji vyvoleny muze byt az tak!!strasny hovado.Proste treba z kraje padne facka,nasledne prijdou omluvy a prosby,inu,se nekdy stane ze cloveku vylitne ruka,ale omluva mnoho spravi.Kde ze by ji napadlo ze je to predzvest budoucnosti,kdy bude lezet na zemi a jeji milacek bude do ni kopat.....myslim si ze se toto stava cloveku,ktery ma optimisticky nazor na lidi jako celek.
Zajimave je take jedna vec,znam lidi po domacim nasili,lidi po sikane z detstvi,znam i par zidu co "tam" byli,jsou lide co setsakra trpeli a vytrpeli v 50tych letech a da se rici ze ten optimismus a viru v dobro u lidi si zachovali i pres to vse.

třeba časem zjistí vědci, že za to může chemie, že někdo se postaví zlu hned, někdo ho rozpozná a uteče, druhý se mu postaví a jiného zlo paralyzuje a v jeho přítomnosti není schopen ničeho
jako za depresemi stojí chemická nerovnováha v mozku

kdysi dávalui v TV film, myslím, že se to jmenovalo "noci s neopřítelem" - hrála v tom "pretty woman". Zasčíná to blbostmi, naopříklad podle muže není doma dostatečně uklizeno - nemlátí jí rovnou, ale má kecy. Tak vona leší a bleští, prádlo v komínku, hrníčky vyrovnaný ouškama vlevo - ale vždycky se našlo něco....prostě, kdo chce psa bít, hůl si najde. Člověk se ze začátku nechce hádat kvůli takovým pitomostem a přibývá to pomaloučku polehoučku, ani si nevšimnete>
A jask vám ubývá soudnosti a sebevědomí, o to víc zkoušáí váš miláček, kam až může zajít...Agresorovi se to pochopitelně líbí a začne vás buzerovat kvůli blbostem..i já si kdysi vyslechla větu:"No vidíš, jak si blbá, já se nedivíím, že jsi pořád unavená (měla jsem dvě malé děti rok a půl po sobě) - ty si totiž nedovedeš zorganizovat práci, koukej, teď si mi přinesla pivo a skleničku, ale nepřineslas otvíták, takže kvůli jednomu pivu musíš jít do kuchyně dvakrát." Nojo, ale vybral si na to špatnou ženu. Na mně se fakt dá štípat ne dříví, ale žula - do určitého věku - pak je ze mě vrah. Takže tenkrát ten otvírák přiletěl vzduchem a zasáhl ho do nosu. Ježíš tý krve!!! a nešlo to dolů ani ze sedačky ani z koberce! Ale dal hcvíli pokoj - ale je fakt, že mu za čas otrnulo. Jednou mi zas řekl - poté, co jsem nakrmila a uspala obě děti, nakrmila jeho a pak si v zdevastovaný kuchyni sedla konečně ke studený polívce. Von zvedl oči od novin a řek:" No, být tebou, tak si napřed uklidím kuchyň a pak se teprve najím". Von měl takový krásný dlouhý řasy, a když mu z nich visely ty nudle z tý polívky, tak to bylo fakt legrační. Ale tohle člověk nemůže dělat pořád a ne každej se dokáže takhle vzepřít, respektive ani já se nevzepřela...pouze mě popadl vztek a já byla v podstatě v bezvědomí. A jak říkám, ne každý má tuhle náturu. Takže tyhle ubohý holky lituju a nemyslím si, že si za to můžou sami. Může za to jednoznačně ten, co jim dělá ze života peklo.

s tou depkou to tak je,kolikrat se dostavi jen proto,ze v organismu chybi kyselina listova (B12) nebo stopove prvky,pravdepodobne dulezite pro rovnovahu mozku.
Aby to nakonec nevedlo ke zjisteni-ze nemame prakticky zadnou vuli ovlivnovat sebe samou.
Vzdyt i agresivita se da chemicky vysvetlit
Jsem presvedcena ze i na blbost se da sestavit chemicky rozbor. ....ach ten matrix

...a odpovědět neumím...
V zaměstnání rázná, direktivní manažerka, rozhodná a nekompromisní... a doma osůbka, která se (občas, když ho chytně rapl) třese o svého muže...
...tehdy, když se rozčílí, pokud nemá náladu a není po jeho, dokáže být zlý, hodit mě na zem, kopat mě, nadávat, shazovat..., trestat mě dlouhým mlčením... a jindy (většinu času) mi snášet modré z nebe, milovat mě i naše dítě...
Proč s ním jsem? Je jako Jekyll a Hyde; miluji v něm jednoho, nenávidím druhého. Tisíckrát si přísahám že ještě jednou, a balí si kufry; a tisíckrát se nenávidím pro to, že za ním jdu a ještě se omlouvám, prosím...
Že nemám sebeúctu? Ano, kolikrát i já se sama před sebou stydím, nicméně příště je to stejný scénář.
Miluji ho tolik? Bojím se být sama? Nejspíš obojí...
Kolikrát si říkám - kdyby to někdo řekl mým kamarádkám, rodičům, spolupracovníkům a podřízeným - nikdy by nevěřili. Tutlám to v sobě a otevřela jsem se jen tady, i kdysi Daniele - která mni dokázala radou pomoci, utěšit.
Já vím, určitě si klepete na čelo a říkáte něco jako kdo chce kam, pomozme mu...
Z vlastní zkušenosti ovšem taky znám, že se dobře radí jiným, a sobě... není pomoci.

když vám dá ránu, tak obvykle vemete druhou on zeď jste tak ptřesenuá, že se nezmůžete na odpor. Kdybyste v sobě našla sílu, mu se stejnou razancí tu ránu vráti, věřte, že už by se vás nedotknul. Ale vy prostě tu sílu nemáte. Známé jste případy, kdy žena svého tyrana utloukla sekerou, až když usnul. Ten chlap, co ho máte doma je psychopat a měl by se léčit - ovšem ne, na váš úkor. Navíc odejít nebo vyhodit ho - není zas až tak jednoduché, jak si může někdo představit - zvláštěpak odejít s dětmi. Vy můžete přespat v jednom tričku u kamarádky. Ale děti potřebují spoustu věcí. Bylo by nutno v době, kdy není doma všechno sbalit, dohodnout se s někým, kdo by vám poskytl azyl - a to dneska rozhodně není jednoduché. Dalším důvodem jsou peníze..-..vy se spokojíte s rohlíkem a čajem, ale vaše děti musí jíst. Taky tam nějak musíte dojet, to všechno chce důkladně promyslet a systematicky připravit.To může udělat jen osoba psychicky vyrovananá a chladně uvažující, ne vyděšená ženská, která se zvedá z podlahy a přemejšlí, jestli je ještě vlastně naživu.atyhlety parchanti mají šestý smysl nebo co. A vysloveně nesnášej, když jste v pohodě, nebo nedejbůh veselá. Ono sebrat tuz sílu není jen tak....a málokdo to dokáže. EDržím vám palce

konkrétní obrázek, ale je jich tam jak sra*ček, našel jsem zatím jen tohle:

Snad mě kudlanky nesežerou, sakra Drsoň!

A šup, už je tam, mladá paní:

Dobré, ne? A nespílejte mi zase, prosím. Děkuji.

ona tam ma prdel jak jsi to Teo udelal?
Ke clanku "Ja",kolegyne byvale starostky,advokatka,ja ji znam jen z predvolebnich letaku ale manzel jim tam spravoval PC a videl.
Jeji manzel blbej jako tago ale ji shazoval jak to slo a ona kolem nej skakala a kaficko nosila.
Postavenim spolecenskym je vys nez on,byt advokat a aktivni v politice je znamka nejakych schopnosti a dovednosti no ale ono to tak vetsinou byva ze terorizuje zaprcately zakomplexovany blbec,co si nevidi na spicku nosu.
Taky si myslim ze by Ti kamaradky neverili,aspon z kraje,nebot nekteri agresori to dokazi nadherne tajit,na verejnosti vystupuji jako milujici a zeny kolem zavideji,jakeho mas muze.
Pises ze se tisickrat nenavidis ze za nim jeste jdes a prosis,coz se podoba tomu co jsem psala o sobe,behem tri dni jsem proste vedela ze kdyz ho potkam a on rekne pojd domu,tak pujdu.Jako stroj.Takovych veci bylo ale vic,ktere jsem udelala proti sve vuli a pritom logicky vzato-nemusela.Jak jsem dostala odvahu k rebelii?-Nevim,prislo to jakoby shury,jakoby mi doslo ze mam pravo na zivot.Ale spadnuti toho kamene ze srdce,to prislo uplne samo.
Zamyslim se,vzpominam si a to bude asi ono-ten cukr a bic-nemas jasno zda je zly ci hodny,nemas to jasno v srdci,ikdyz zde pises o 2 jeho osobnostech,neuvedomila jsi si to vnitrne.Vzdy se omlouva a tim padem dela dojem ze vlastne za to nemuze;neudrzel nervy,ma chizofrenii,alkohol-tech vymluv je tisice ale jsou to jenom vymluvy.Jakoby jsi si vnitrne ho omlouvala-ze za to vlastne nemuze a ze mu to poteseni nedela.
Jenze dela,devce,co by se snazil na sobe pracovat,lehci je pracovat na Tobe,tak jako pro alkoholika je lehci o sobe rikat ze alkoholik neni nebo ze za to muze okoli.
To co citis neni laska ale patologicky soucit ktery Te nici.
Znam osobne tri zeny a vice z vypraveni,taky v domacim nasili,co neunikly a ztratily sebeuctu. Pak zacaly byt zle na okoli,dokonce i na sve pak dospele deti,snad zavist na toho,kdo se jevil spokojene.No,jedna byla snad uz silena,nenavidela svou dceru,ona si vzala muze co ji nebil,tak to ji snad iritovalo.Jinak ale zlo pokracovalo dal,pac ta dcera pochazejici z one rodiny,kdy tata mamu mlatil a kopal i do bezvedomi,byla tak nervove narusena,ze zase delala peklo na zemi svemu muzi i detem.
Tak to Ti pisu,popremyslej nad svou sebeuctou-je velice dulezita jak pro Tebe,tak pro dalsi kolem Tebe a po Tobe. Sebeucta je to jadro co dela cloveka clovekem a ikdyz treba jen doutna,porad se muze rozhoret,jak ale vyhasne totalne,vstupuji do cloveka dablove v podobe zavisti,zarlivosti,chlastu,konani zla.Bojuj za to,mas dite,uz nezijes jen pro sebe.On je dospely,ockovany,zodpovedny za sebe a sve ciny,dite vsak je tvarne a otevrene bez pevneho nazoru na svet,protoze detem je prirozeny,ze kopirujou rodice bez premysleni.

jak jsem to udělal? No... zkušeně!

hm, AlenaT má asi pravdu, vlastně neznám mladou bezdětnou ženu, která by trvale, po léta snášela týrání. I sebevíc zamilovaná dá několik šancí a pak prchá, ví, že není nač čekat, děti nemají, může je mít s jiným, normálním. Matek je takových plno a starších žen, kterým už vylétly děti z hnízda, taky dost, říkají si, že když s tím neudělaly nic, dokud byly děti doma, tak teď už to nějak doklepou...

JÁ - nebojíš se, že děti si to ponesou dál celým životem? Že odejdou z domova dřív, než by odešly, kdyby se cítily doma v klidu, v pohodě, bezpečí? Že ti jednou budou trošku zazlívat, žes neodešla? Není škoda času, který trávíš přemýšlením, co ještě a jak máš udělat, zařídit, aby on byl spokojený, v klidu, tudíž nehrozí výprask? Není jeho nošení tě na rukou vlastně dalším manévrem, jak dosáhnout svého, po kterém s jistotou očekává odpuštění? Jak by asi reagoval, kdyby ses jednou nenechala uchlácholit...nepřišel by další záchvat vzteku?

Ateo - nespílám, ale nelíbí se mi ty obrázky, navíc se mi nezdají ani vtipné, ani sem vhodné.

mám kamarádku, jejíž muž ji přímo nemlátil ale týral ji psychicky -
to je kolikrát horší než rány a není to nikde vidět. Byl navenek společenský a zábavný (v kolektivu oblíben) a dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila oč jde."Vyžadoval" vzorný pořádek , teplé večeře apod. Tedy nic, na co by "neměl právo".Vlastně však vyžadoval drill a bezmeznou poslušnost. Jestli jste se někdy snažili udržet pořádek v bytě, kde řádí dvě malé děti, víte o čem mluvím. Prostě vždycky byl důvod proč se urazit, buzerovat nebo vést jízlivé řeči.Kamarádka dřela jak bulhar, denně spala tři hodiny a stejně nic nebylo nikdy dobře. Nakonec se sesypala a kudy chodila, tudy jen brečela. A všichni litovali jeho, že má chudák za ženu hysterku.Tihle chlapi jsou obratní manipulanti a dovedou i ty neabsurdnější lži podat tak, že jim věříte.Mně například jednou tvrdil, že mu žena zahýbá, a to tak, že její milenec k nim chodí z vedlejšího domu oknem na záchodě, přičemž naproti v domě je totéž okno a za ním vedou schody do vedlejšího domu.No, můžu vám říct, že mě zblbnul tak, že ještě dlouho poté, co se rozvedli, jsem - kdykoli jsem u tý kamarádky šla na záchod - koukala tím okýnkem naproti a hledala ty schody, kudy tam chodil ten milenec (žádný pochopitelně nebyl).
Jinak to Ateo - osobně proti tobě nic nemám, ono je hezký na toto téma vtipkovat - pokud jsi ovšem něcotakového nezažil na vlastní kůži. Pak by tě totiž ani nenapadlo tyhle fotky dělat.

Dík Ájo za zastání se mě proti psychickýmu násilí, snad přímo teroru.
Trvám ale na tom, a už je to i tady stokrát omletý, že pokud kdokoliv ze sebe NAPROSTO DOBROVOLNĚ udělá rohožku na otírání bot, tak si fakt nezaslouží nic jinýho, než bejt tou rohožkou.
Samozřejmě je dost nechutná zvrhlost, porovnávat tenhle úděl ženy, dobrovolně provdané a dobrovolně vedle dacana setrvávající, s údělem vězňů, hrubým násilím zahnaných do lágrů :-(((

nemáš zač :-) . Ale v názoru na tuhle věc se fakt asi neshodneme - resp. bylo by to na dlouhou debatu a výměnu názorů a tak. Vono podle mě někdy ty ženský, co ze sebe tu rohožku udělaj, prostě NEVĚDÍ, jak na to, aby tou rohožkou nebyly.. Já sama to díkybohu nezažila, vzala jsem si sice dacana, ale týrání v tom nebylo, zato si doteď - už x let po rozvodu, pořád užívám nějakých "prima legrácek" z jeho strany - krz dceru a nejspíš to tak potrvá až do její plnoletosti. Jo - taky si za to můžu sama, byla jsem mladá a blbá a neměla jsem si ho brát. Ale jsem strašně ráda, že třeba mí rodiče nebo kamarádi (ač tohle je asi objektivní pravda), tak mi prostě neřeknou - sama si za to můžeš, tak si to sama vyžer. Jen bych prostě s těma odsudkama byla opatrnější, protože ne každý měl start do života takový, jaký měl být a nese si to s sebou.. A pak je už těžší říct, že si za to může sám...

no upřímně, jestli ji zmlátí a ona ho pak ještě odprošuje, tak se ani nedivím, že si jí neváží, vždyť není vůbec za co, to by snad mělo být obráceně nebo se mýlím? Ona to v něm vlastně jen podporuje a nechává růst na neúnosnou hranici a možná, že se snad vzpamatuje až dojde na děti nebo k nějakému skoro zabití. To mi fakt nepřipadá normální. Vy tady NČ odsuzujete za to, že řekl, "každému to, co si zaslouží", asi to v této situaci vyznělo dost tvrdě, ale ono je to fakt pravda. Přece pokud má člověk v sobě pocit, že si tohle nezaslouží, tak se tomu třeba i po čase vzepře. Každý má někde tu hranici co je schopen unést a tam by Ti mělo jasně cinknout, že takhle NE!!! Už jen to psychické týrání, že ženská doma jezdí jak fretka, jen aby bylo jak on chce mi připadá dost ulítlý, on má přece také dvě zdravé ruce a žije tam též. Tohle si prostě nesmíte nechat přerůst přes hlavu (a mělo by cinknout zavčas), stejně je to s výchovou dětí celoživotně přece člověk nějak v jádru sebe monitoruje co je ještě dobrý a co už je příliš nebo k neunešení. Samozřejmě čím to člověk nechá déle, tím se z toho hůře dostává. Ale nevidím normální rozumný důvod, proč by dospělý člověk měl být doma řezán nebo jakkoliv zneužíván. Život není nalajnovaný a lidé okolo Vás si k Vám občas dovolí víc než je příjemné a je poměrně dobré se je naučit slušně usměrnit a to zavčas. Přece valná většina z nás má rodinu, přátelé, kolegy v práci....., určitě se mezi nimi najde pár lidí, kteří pomůžou radou, skutkem .... ale musí ten dotyčný vůbec CHTÍT!!!! Pokud to sám nechce změnit, tak má asi pocit, že to potřebuje nebo si to zaslouží, fakt nevím, ale jak mu tedy pak jinak pomoci když vlastně nechce???? Po takovém útoku, stačí přece zavolat, poliici, doktora, jsou poradny ..... za podpory lidí, kteří Tě mají rídi se to jistě zvládnout dá.

tím blbým startem do života jsem myslela už třeba blbé dětství, situaci, kdy je dítě odmala odmítáno rodiči, kdy je nechtěné, kdy nic neudělá dobře, kdy slyší jen odmítání a nikdy pochvalu a tak.... Ono těchhle případů asi zas tak moc nebude a určitě to bude jen část obětí týrání v dospělosti, ale v těchhle případech si myslím, že si dotyčný/dotyčná start nevybírá... A může pro takového jedince být opravdu těžké si uvědomit, že to, v čem vyrůstal, to, co odmala vídal, není normální stav, víš? Takhle jsem to myslela...

Po takovém útoku, stačí přece zavolat, poliici, doktora, jsou poradny ..... za podpory lidí, kteří Tě mají rídi se to jistě zvládnout dá.

Jo, Inko, víš, jak je to těžké? Když ti manžel i jeho rodina opakují například, že ti to stejně nikdo neuvěří a že všichni poznají, že sis to zavinila sama, že je to tvoje chyba, tvoje vina, když ti i vlastní příbuzní dají najevo, že oni to věděli, oni to čekali, že prostě jsi tak neschopná, že to nezvládneš a odjakživa jsi byla psychicky labilní, že to ani jinak dopadnout nemohlo? A kde pak máš ty lidi, co tě mají rádi a pomůžou ti? Ztratíš všechny do té doby kamarádky a známé, protože on je svým chováním buď vyžene, odradí a nebo tě za jejich návštěvy tak potrestá, že ony samy za tebou přestanou chodit, abys neměla zle? Zažila jsi tohle? To si určitě dobrovolně žádná nevybrala... jen to přijde pomalu, nečekaně, poprvé zaváháš a už jsi lapená. Pak už jen trpělivě čekáš a říkáš si, ještě jednou a už s tím skoncuju. On ti sebere peníze. Nebudeš mít ani na blbej vlak, abys zajela k mámě a postěžovala si. Dá ti pár korun na jídlo a ty ti omlátí o hlavu, že neumíš ušetřit, že nevyjdeš s penězi a jak jsi neschopná hospodyně. K tomu se přidají výčitky za pozdní oběd - kdybych si nehrála s dětma, měl by ho včas, on ti do toho krásně naservíruje, že i ty chudáci děti kvůli tvé lenosti jedly pozdě a je to... dostaneš sama výčitky, že to tak je, že on má vlastně pravdu. Oč jednodušší to mají ty, kterým dá chlap facku, až jim vyrazí zuby. Na těch je to vidět. Psychické týrání vidět není a ještě tomu spousta lidí nevěří. To se pak těžko hledá východisko. To není omluva těch, co si nedokážou uvědomit svoji cenu a sebevědomí. To je jen a jen strach z nejistoty. Strach z toho, že co když on má přece jen pravdu a ty jsi opravdu tak špatná.

a právě proto bych to už nikdy nedopustila, naopak ta výchova ve mně vyvolala tak silný pud sebezáchovy, že na mně stačí zvýšit hlas a mně zvoní tak, že reaguju rychle, neadekvátně a přehnaně a přesně naopak než diktátor očekává, já nemám strach. Protože takhle se mnou nikdo diskutovat nebude, není důvod. Vše se dá řešit slušně, jsme dospělí lidé.
Vím dobře Lietavico, jak je to těžké, ale vše má svá řešení, po útoku Ti zůstávají modřiny, stačí zajít k doktorovi, udělat si fotky, policie, stačí jen chtít, proto říkám, nesmíš to nechat zajít tak daleko. Vím jaké to je, když stojí rodina toho Tvého proti Tobě, ale já je pro život nepotřebuju ani takového tyrana. A jsem přesvědčená, že když zajdeš opět za svými kamarády a rodinou, vše vysvětlíš, že by Ti nikdo nebyl ochoten ani trochu pomoci když s tím chceš něco udělat??? Tomu nevěřím. Peníze na cestu se dají vždycky pomalu ulejt, když vidíš, že se to nelepší, jen chtít, věř mi, že vím o čem mluvím, přespávala jsem v lese, domů jsem se vracela 24 hodin a nebyla to cesta po České republice. Lidi se najdou co Ti pomůžou, když jsem překročila hranice naší republiky, neměla jsem v kapse ani findu, jeden pán mi půjčil 300,- Kč, neznal mě ani já jeho, řekl mi, ať to zas dám někomu, kdo to bude potřebovat tak jako tenkrát já. Do té situace se pomalinku může dostat asi každý, ale ne každý to řeší a řešit chce. Toť vše.

Jednou ten strach zena zlomi-a pak uz jedna,pak uz jsou jen materialni potize coz je nic proti tomu,kdyz je clovek paralizovany.
Moje dve kamosky tady v Belgii nakonec utekly,jedna s 4 detma,druha s 5ti.
Prvni byla vychovavana v evangelicke rodine,takze ani nahodou se ji nedostalo porozumneni nebo pomoc od rodicu,naopak ji brzdili tim,co je psano v bibli.No a jasne ze tchyne ji obvinovala ze vseho.Byla tak zpracovana,ze ji bylo jasne,ze se k ni manzel chova hnusne-pac mu nepovila syna.Kdyz jsem ji poznala,mela dve holky,treti dite jsme odnosily spolu,ja svou prvni dceru -a ona chudak-treti dceru.Tak znova tehotenstvi a konecne vytouzeny syn!Kdyz splnila ocekavani muze,myslila si ze si ji konecne bude vazit,jasne.... ale pak ji to docvaklo,bible nebible,sla do azylu a rodice s ni nemluvili,jenze uz ji doslo ze je vlastne vubec nepotrebuje,spis naopak. Dopadlo to tak ze se odstehovala daleko,socialka ji podporila,ona bydli a zije.Zajimave je,ze jeji sestra je v uplne stejne situaci,ma pouze dve dcery,vdavala se driv a nehne se.Kdyz byste ji videli uz z dalky,vidite telo bez duse,prazdne oci,rikam ta prazdnota je videt na dalku,takovy sklesly stin,reci s ni nenadelate,tolik chorob uz prodelala a je ji asi 36.Proc jedna se vzbourila a druha mi pripada uz mrtva?
Snad sila ducha ale kde;jejiho nebo jejiho tryznitele?
Ma nekdo pocit ze by se mu to nemohlo nikdy stat? Ono asi zalezi,kdo koho potka.
Neni to zadna sranda,jednodussi mnohym zda si rici-ma co zaslouzi.
Nikdo si nezaslouzi teror aneb,proc se tedy veskere civilizace uci lasce,pomoci a porozumneni?
Jestli je to tak spatne,pak chovejme se jako zver,nepomahejme nikomu,hlavne zadny soucit.

ale opět jako prioriotní vidím - mít kam jít, zvláště když jsou děti. Jedna věc je fakt, my ženský když je zase dobře, rychle zapomínáme a odpouštíme. Když to ale přesáhne určitou hranici, je na čase rozluka. Když drahý manžel nehodlá zaběhnutou domácnost opustit - a to on asi nehodlává - kam půjde maminka s děckem, nebo i bez ? Podnájmy drahé, u známých či příbuzných to jde jen dočasně, v azylovém domě pro matky s dětmi např. taky jen dočasně, na vlastní bydlení nejsou peníze, tak CO ? Mám-li slušný příjem, nezbývá než se zadlužit, nemám-li, zůstává tak CO....

že mi nikdy a naprosto v ničem moji rodiče nepomohli a když jsem náhodou nedejbože požádala, měla jsem problémů 3x více než původně, pak mi došlo, že to nebude to pravé ořechové a již nikdy jsem je neobtěžovala, ale nic jim nevyčítám, je to pryč. Ale o to víc z toho smutku - nač ta rodina tedy vlastně je, ve mně vyrostl pocit, že tohle tady mé děti nikdy nezažijí. Ale naštěstí jsem okolo sebe vždy měla spoustu milých lidí ať už cizích nebo letitých přátel, či kolegů, když bylo potřeba pomohla jsem já a pak zas oni mě, taková náhradní rodina, myslím, tak by lidé měli fungovat.

dokonce nemusí jít ani o děti nechtěné a odmítané, někteří rodiče do tebe nevědomky v dobré víře zasejou něco, co ti pak v životě škodí, a stojí tě pak spoustu času, než se toho dokážeš zbavit.
Moje maminka měla v rodině všechno a všechny na povel. Ne, že by byla zlá, ale o všechno se musela postarat, a tak vyžadovala, aby všechno bylo podle jejích představ. Já jsem byla první dítě, chtěné, a přesto se na mě rodičovská výchova podepsala. Nikdy za nic jsem nebyla oceněna, všechno, co jsem udělala dobře, byla samozřejmost, a každá chyba, ať už skutečná nebo jen chyba v maminčiných očích mi byla omlácena o hlavu. Maminka nepřipouštěla jiný názor než svůj. Kolikrát jsem slyšela: když to neuděláš, nebudu tě mít ráda. Jo, dneska vím, že to tak nemyslela, ale jako děcko jsem tomu věřila a strašně jsem se toho bála. Ten pocit, že mě nikdo nebude mít rád jen tak, že si lásku musím zasloužit, jsem si pak s sebou nesla dál. Měla jsem vlastně štěstí, že toho můj muž nezneužil. Ale stejně nám to manželství narušilo, takové ženské si chlapi prostě neváží. No, stálo mě to hodně času, než jsem si vůbec uvědomila, že je něco špatně a další spoustu času, než jsem to dokázala změnit.

říkat malému dítěti, že ho nebudeme mít rádi, nebo že ho někde necháme - to je přímo hřích. Hlavně že ses s tím pak dokázala poprat jak píšeš.

kdo je dneska svobodny se vsim vsudy?
Rekneme ze jsem orel ve vysce nad Cechamy a zeptam se najednou celeho lidu-jste spokojeni s vasi vladou?Ne? Tak proc je nevyhodite?Vzdyt je vas vetsina.
Ale az pak sejdu dolu,mezi lid,zakusim zit jako ostatni lidi a uvidim,ze vladu svrhnou nemuzeme jen tak protoze by pak nasledovalo to a ono a stalo by se to a stejne by vsechen lid netahl pospolu atd. atd.
Zde na diskuzi se sesli lide co byli dole,nebo jeste jsou a vedi ze pokud byli dole,nenalezali reseni.
Ty jsi Inko byla jen nahore a tak to vidis z ptaci perpektivy.
Ja byt tim ptakem-taky nepochopim,proc si porad ztezujete na dane,zdrazovani,vite o korupci diky novinarum,vse je prohnile ale dal chodite pracovat a platite ty vyzirky u koryta...

ale jak jí pomoct? Je jí 28, má malé dítě, snad je to tím nehostinným a smutným domovem, tak je věčně nemocné, alergik po našem rodě, dcera je z hezké štíhlé holky teď tlustá škaredka (nemyslím to zle!), protože se tiše ujídá - jako někdo pije na žal, tak zas ona jí. A je to začarovaný kruh, on se jí vyšklebuje, jak je hnusná, že je prasnice, slonice atd., Ona už vůbec nemá vůli, je nedůsledná. Je to zoufalé dívat se, jak je zlomená, odevzdaná. Vůbec nemám ponětí, co by ji přimělo ke změně.
Ano, nebije ji (pár facek ji snad za manželství dal, ale pochopitelně, že nikam nešla, ani to prý nebylo vidět), nepije. Ale ona se ho tak šíleně bojí, že je to až zrůdné.
Nemyslete si, že jsem jí už stokrát neříkala, aby se vrátila domů, že může kdykoliv. Ale to snad ona ani nechce, protože když se "s pompou vdávala za toho svého boha", tak přeci teď nepřizná, že taky pohořela... Neumím si to vysvětlit, neumím to pochopit.

přečti si příspěvky, pak nebudeš psát nesmysly o ptačích perspektivách.

Konkretne ktery prispevky?.....

při čtení Tvého komentáře mi napadlo, že by bylo velice vhodné, kdyby se už na škole učila zdravá asertivita. Zdůrazňuji "zdravá", bráníci se proti manipulaci. Samozřejmě, že v první řadě by člověk měl vyjít zdravě asertivní už z rodiny, mít tu tolik potřebnou sebeúctu a sebejistotu. Jenomže, kolik dětí má to štěstí? A ro nemluvím o šikaně některých nešťastníků ve škole. Vzpomínám si, že na mě to jednou zkoušel jeden spolužák někdy v šestce nebo sedmičce. Nevím, zda mi tím chtěl dát najevo zájem nebo jen opruzoval, ale občas ke mně přišel a dal mi pěstí do paže. Na jednom pochoďáku se pak na mě vrhnul, i když jsme byli stejně vysocí, byl mnohem silnější než já, měla jsem strach, ale nějakým zázrakem se mi podařilo se mu postavit, udržet rovnováhu a naopak jemu podtrhnout nohy. Jak spadl, tak si vyrazil dech, a od té doby jsem měla svatý pokoj.

ono na škole by se vůbec mělo učit víc praktických věcí použitelných pro život, třeba slušné chování, esetetika...., ale to sem nepatří. Možná snad v občance když se učí povinnosti občanů,tak také jejich práva. Já myslím, že není moc lidí co je výchova z rodiny nějakým způsobem nepoznamenala, každý z nás pak je jiný, někdo je silnější a někdo slabší (bojácnější), ti slabší se asi nechtějí vzpouzet, nechtějí svůj život měnit. Pak je ale těžký je nějak nutit, aby tu změnu udělali.

Pokud to někdo nezažil, neví o čem je řeč. Já v tom žila 15 let.Jsem sebevědomá, inteligentní středoškolačka, pocházím z rodiny kde jsem prožila úžasné dětství, moji rodiče byly báječní. Sama mám 2 téměř dospělé děti. Před 3 lety jsem se rozhodla, že z toho pekla uteču. Podala jsem žádost o rozvod a to co jsem zažívala poté byl opravdu horor! Od svého bývalého bití denodenně, myslela jsem, že to nevydržím, že umřu. Trvalo to rok. Nikdo mi nepomohl, ani policie, ani sociálka, ani právníci! Nemám už rodiče, byla jsem sama s dvěma dětmi proti tyranovi a našemu údajně právnímu státu! Můj bývalý nebyl nikdy potrestán, i když proti němu svědčily vlastní děti, založil si novou rodinu a bije svou současnou přítelkyni beztrestně dál! tak o čem tu proboha diskutujete? O slabých ženách?! Pokud bych taková opravdu byla, tak po tom co jsem prožila, bych skončila v blázinci. Můžu Vás ubezpečit, že žiji sama se svými dětmi a snažíme se zapomenout na to, co jsme všichni prožily.

jako casto od urcitych typu lidi cekam konkretni nesouhlas,misto naznaku a nedockavam se.
Tak si ty prispevky procti sama,jinak Ti odpovedet neumim,nemas doktorat na to aby jsi posuzovala mne zda pisu nesmysly,chces-li kritizovat,kritizuj konkretne,prijmu i to kdyz mi jednoduse reknes ze mne virtuelne nesnasis ale hlavne mluv(pis)na rovinu a nenut mne badat kde ja udelala chybu. stejne nedonutis.
S odpovedi uz si nelam hlavu,nehodlam se tady prit zda mam ci nemam pravdu,jsou zde lide co pomoc potrebuji i rozbor urcitych nahledu na jejich tryzen,z kazdeho nazoru si mohou neco vzit,tudiz tato diskuze byla konstruktivni.
Mozna i me "nesmysly" pomohly nekomu se lepe pochopit,tak bud laskava a strc si tu ironii laskave kamsi,Ty jsi zdrava,Ty pomoc nepotrebujes a kdyz pomoci nehodlas jinym,jen je soudit ze jsou slabsi a nechteji nic delat,tak by bylo lepe,aby jsi prispivala do kolonky fauna a flora.

jen potvrzuješ, že se to může stát komukoliv, berz ohledu na vzdělání, sociální a finanční situaci. Je skvělé, žes to dokázala a moc Ti přeji, abys to sama s dětmi zvládala a vychutnávala si život.

já jsem tohle bohužel neviděla jen z ptačí perspektivy, jak píšeš, ani to dospívání a ani toho tyrana, ale to dlouho netrvalo. Ale to je jedno, nechci to nijak konkrétně rozebírat, každopádně jsem ráda, že jsem za tím a proti Tobě nic nemám. Možná právě proto jsem přesvědčená, že když moc chceš, tak se to změnit dá a lidi Ti pomůžou, alespoň já mám tu zkušenost. Neříkám za jakých peripetií, to by bylo dlouhé a já na to nechci vzpomínat, jen myslím, že když to člověk překoná, tak ho to posílí a vidí věci trochu jinak.

jaké modřiny ti zůstanou po výhružkách a slovním týrání?

v predeslem ze jsi byla jen nahore,nebylo vubec mysleno ve zlem.
Jsou skutecne lide,co pri prvnim setkani ci pokusem agresora vzali palicku na maso a pak meli pokoj tudiz nepoznali bezmoc.Jestli jsi byla i dole,tak jsem se mylila.
Ale obvykle lide,co se vydrapali ze dna jsou take posileni.
rekla bych ze takovy teror se cloveku obvykle stane 1 za zivot,ikdyz trva 30 let.
Jednou se osvobodis a uz Te zadnej blbec pod kontrolu nedostane.
Presto jsem presvedcena,ze ty zeny momentalne v teroru-take moc a moc chteji to zmenit,jen nevedi jak.
vedi sice teoreticky ale boji se. Treba ze prijdou o deti a ver nebo never,nektere zeny skutecne prichazeji a maji od soudu a socialky stempl-neschopna matka.
Taky byly pripady,kdy matka vedela ze muz je treba na deticky,nebo deti meli strach z taty a soud mu priklepl peci o deti,coz si neumim predstavit me deti v peci nejakeho hajzla.Snad bych vrazdila.To ta zodpovednost brzdi a obecne to neni odpovednost za sebe,bud za deti nebo agresor manipuluje vyhruzkama ze kdyz zena odejde,on si neco udela a bude to jeji vina.Vsak vime.Takze-jde o jednou to zazit a pak se z toho dostat a vice se to uz nestane.
Jen ta perioda od zacatku do konce muze trvat dlouho.
Proto mam stale pocit ze nejak nemuzes pochopit ten stav,co obet proziva.A jak pravi Lidus-takova co se pak osvobodi a neni z ni cvok,to neni slaboch.To je naopak velice silna osobnost.Takovou uz pak nic a nikdo nezastrasi.

představila jsem si, jak by to asi bylo v praxi, na několika ženách, které znám, i na sobě. Je to tak, jak píšu a ty to jen potvrzuješ. Když žena nemá kam odejít, je to většinou katastrofa. Znala jsem jednoho muže, který si přišel stěžovat, že jej žena přetáhla tyčí, když si v klidu četl noviny. Měl pěkný šrám. Co tomu ale po dlouhou dobu předcházelo, to už nedodal...Co s tou ženou ? Napsala bych jí ještě lázně...

Moje bývalá kolegyně Naďa měla za muže esenbáka. Obden chodila do práce zmlácená a modlila se, aby šel zas k nějaký milence a spal jinde.Když šla na policii tak si ho zavolali, von řekl, že se jí nedotkla že upadla ve vaně a oni jí řekli, že je to tvrzení proti tvrzení a že existuje presumpce neviny a vona, že na to musí mít svědky, nebo dokázat, že jí to udělal on.Nakonec se jí podařilo tajně vyměnit byt, musela falšovat jeho podpis ale získala dva byty a přestěhovala se, když on byl s milenkou na dovolený. To co následovalo byl horror. Podala žádost o rozvod. Naštěstí pro ni se ten psychopat neudržel a začal řvát na tu soudkyni a vyhrožovat jí (byl policajt), takže je v tu ránu rozvedla. Byla moc hezká - a je pořád - pět let jí trvalo - než dovolila nějakýmu chlapovi, aby se k ní přiblížil.

a konstatování typu - tak proč si nechají ty ženy líbit? jsou mnohdy zjednodušující. Skutečně to nepadá v každém případě na hlavu ženy. Není to jen neschopnost se ubránit. Ach jo...

Já tomu pořád nějak nerozumim neboco.
Říkáš, že konstatování "proč si to nechaj líbit?" je zjednodušující.
Já bych to ale viděl tak, že pokud při PRVNÍM jeho zařvání, neřkuli už ráně, OKAMŽITĚ neukončej všecko, tak že už pak později, je fakt pozdě brečet (navíc třeba s dítětem). Já prostě nevěřím tomu, že takovejdle psychopat se dokáže přetvařovat roky. Jestliže je ale pro chudinku i po prvnim seřvání nebo úderu jednodušší věřit a milovat, tak jaká tady může být pomoc?

A proč by nedovedl? Můj bývalý se tak přetvařoval dva roky, co jsme spolu chodili před svatbou, pak ještě tři roky po svatbě, až se narodilo druhé dítě, tak začal naplno, protože jak sám řekl, s jedním parchantem bych to měla jednoduché, se dvěma si o mě neopře nikdo ani kolo a tak ať ani nezkouším vzít roha, protože by mě stejně nikdo k sobě nenakvartýroval. Do té doby se držel nebo si možná vyléval zlost a buzeroval jiné, protože v té době byl voják z povolání. Pak jejich vojsko zrušili, propustili ho a nastala doba "temna". Předtím to šlo, po tomto se všechno začalo lámat a šlo to od desíti k pěti.

Když teda myslíš.... Stejně si to ale neumim představit, že by nikdy za pět let ani ťuk, a po pěti letech mlátička. I když, zrovna v tomhle případě bych řek, že to nebylo zas až tak neočekávatelný. Přecijen voják z povolání (zelenej mozek)... už tohle je psychická úchylka, která ti měla napovědět.

musim potvrdit ze se pretvarujou do doby,kdy vyciti ze je na nich zena zavisla (tim ze ma decko,ci vic deti).Oni si dokazou spocitat,kdy s tim zacit,pokud tedy nenarazi na vylozene mekkou povahu,ktera jim odpusti narez jeste pred svatbou.
Tak obecne mam pocit ze jsme (nebo cast z lidu) vychovavani tak-nedat na sobe znat vnitrni emoce,pretvarovat se,at je motivem slusnost a asertivita ci strach.
Zvirata se nepretvaruji,ceni zuby,jezi hrbet,proste davaji najevo co citi.
Je spousta prirucek napr. pro manazery,jaky maji zaujmout postoj,chodit rovne,hrde,mluvit jasne,nebat se.Toto se po usili naucit da,jako asertivite,jenze to nejde z vnitrku.Tak ve spolecnosti chodime s maskou.Proto se stava ze se v lidech pletem,protoze non verbalne vystupujeme jako nekdo jiny nez ve skutecnosti jsme.
Jen ten kdo se narodi s citem rozpoznat lidi to ma lepsi anebo pak ten,ktery se spali a ten cit si vypestuje.Taky jde o uvedomneni si sama sebe,jsme vymleti z hrdinskych romanu,kdy se jeden obetuje za druheho,lidi chapou ze maji mit rady druhe vic nez sebe sama.Nerikam byt egoistou ale myslet ve vsem nejdriv na sebe a pak na ostatni,tzn. deda nepujde po nocich hlidat fabriku aby mladi meli na nove auto,babka nebude denne hlidat vnoucata aby mladi si uzili,zena nebude muzi posluhovat a chodit pro pivo ci nepujde delat na dve smeny aby detem kupila znackove obleceni atd. tohle neni sobeckost,to je vyzadovani respektu.

který mi "normální" nepochopíme, NČ. A stále je tu otázka - KAM. Úplně stoprocentně vždy to řešit okamnžitě třeba nejde. To nehledám výmluvy, jen se snažím uvažovat realisticky. Takže tak.
Píše mi to, že komentář je příliš krátký, ale mně právě došla moudra...tak snad teď !

Kam? No to právě už je pozdějc těžký. To samože chápu. Právě proto by to poznání mělo bejt co nejdřív, kdy je ještě únik snadnej.
No, ale i tak, vždycky nějaký možnosti jsou, a nakonec k nim stejně dojde, když poslední kapka přeteče.
Já jsem ale stále přesvědčen (a třeba se teda mýlím, dobře, ale je to MŮJ názor), že tou POSLEDNÍ KAPKOU MUSÍ BÝT PRVNÍ NADÁVKA NEBO PRVNÍ VZTÁHNUTÍ RUKY!

ani HNED ? ANo, jak píšeš, nakonec se řešení najde. Ale víme, že mnohdy nenajde. Proč, toť otázka. Teorii máš správnou. Ale v praxi nám to jaksi pokulhává...kdyby to bylo tak jednoduché, nebylo by těch nešťastnic tolik.

já si teda osobně myslím, že naprostá většina těch "neštastnic" setrvávat spíš sama chce, než že by neměly kam vystřelit sebe nebo manžela. Jenže to by právě musely už při tý první facce do toho radikálně říznout. Ale jestliže je pro ně snadnější to snášet, než třeba dělit majetek a řešit výměnu bytu, tak jim pomocpánbůh.
Teda - osobně si nedokážu vůbec představit, že bych ještě mohl ulehnout do postele s babou, která by mě, byť i jen slovně, záměrně napadla. Z mýho bytu by letěla i s kartáčkem, a kdybych byl v jejím bytě, nechal bych jí tam i svuj kartáček se zapařenejma fuseklema a povlíkačkama.

že spousta těch ženských je nějak závislá, nebo ujetá. Ale ne všechny . A když píšeš o výměně bytu - to musejí chtít oba, pokud je byt jejich a ne jen její. A to ten dotyčný nikdy nechce pochopitelně. Takže to fakt není vždycky snadné. Ty řekneš - letěla by z bytu - ale má-li tam trvalé bydliště, nemáš nárok. A pak ještě ty následné schválnosti ! Hrdost je pěkná věc, taky bych byla pro. Ale někdy se do toho napasuje něco, co neovlivníš. Tak já jedu teď dom a pak se zase připojím...

.

A budu kandidovat na ministryni práce a sociálních věcí. Ne tedy zítra, ale možná za rok. Kudlanky mě určitě podpoří a vytvoří realizační tým. Praktický, pracovitý, pěkný,a co ještě.

až budeš ženská, tak si o tom můžeme popovídat...ale snažíš se být odborníkem na něco, o čem nemáš tušení. Vysvětlit ti to nejde, protože to prostě nechceš chápat.(ani myslím nemůžeš, neb ti chybí určité mozkové spoje). My ti to ale odpustíme, protože víme, žes jen mužskej a ty jsou závadový od samého narození. Věř mi, že vím, co říkám. Jsem po třetí vdaná a vychovala jsem dva chlapce.To co říkám, není projev feminismu ale konstatování fakt.No, ale nesmutni, můžš zas čůrat ve stoje - což žádná ženská nemůže - jo, ale pak laskavě polož prkýnko. Díky.

za kterou stranu? založíš novou? Budu ti dělat tiskovou mluvčí - počítej se mnou.

Nikdy nesud nikoho,dokud neprejdes 7 mil v jeho mokasinach....indianske prislovi
Sam jsi nic takoveho nezazil a ono to neni jen o fyzickem nasili,ale hodne dela prave psychika zenske. A ta muze byt nekdy narusena treba diky ne moc stastnemu detstvi a ted nejaky magor do ni dal husti,jak je k nicemu,jak je hnusna a spoustu dalsich...VEr,to je k.urva tezky verit,co je realita a co ne!!! jasmina psala dobre o tom jejim odchazeni. Silna zenksa dokaze odejit,ale ty,ktere jsou MOC slabe proste neodejdou.

Nepřesvědčily jste mě, ani já vás nepřesvědčím.
Sem kurnik přeci psal, že jsem přesvědčen, že setrvávají vesměs dobrovolně (samosebou jsou i výjimky), a že pokud teda dobrovolně, tak, že je každá rada marná.
Vy mi to potvrzujete, jen omlouváte jejich pohnutky, proč tak dobrovolně činěj. Ale s tím já přeci souhlasím.

založíme něco jako Stranu mírného pokroku - na chlapy se musí pomalu. Ale - zákonitost bych prosazovala co nejdůrazněji,aby se o nás přestalo říkat, že jsme země s těžkou vymahatelností práva. Jako tiskovou mluvčí bych si nemohla vybrat lépe !

pochop, že i nejsilnější ženská nemůže hned a okamžitě, v každém případku, s dětma pod most. Musí si zařídit nějaké zázemíčko, aspoň přestupnou stanici. A pak jednat. To máš jako jsi psal že ty bys hysterku vyhodil. Jo, to bys mohl ale jen v případě, že by u tebe neměla trvalé bydliště. Jinak jen na 10 dní...

Chápu (teda aspoń občas). Slevuju teda na to, že po první nadávce, nebo facce, musí začít jednat. A né setrvávat další desetiletí a plakat s tím, že nemá jinou možnost.

99% z těch žen by to skončilo hned, kdyby se projevil hned. Jenže to právě v těch 99% není černobílé. Začne to polehýnku, pozvolna. Jedna vzteklá scénka a pak měsíce laskavého slušného chování,věnování se rodině,partnerce, k tomu pracant, žádný alkohol, společné zájmy, atd. atd. Pak ho propustí z práce a ona chápe, že za takové situace mu povolují nervy a křičí častěji.

Která z nás by se rozvedla a odešla s dětmi kvůli troše křiku? Každý má občas nerva. On se omluví, vezme děti do kina, manželku na večeři, večer se hezky pomilují, mimo ty výpady je dál normální rodinka, ona ji přece nebude bourat...Pak se intervaly zkracují. Pak se přidá to či ono. A pak dojde k tomu, co jsem psala už předtím, zlomí se to a ve chvíli, kdy už je jasné oč běží a měly by to utnout, jakoby ustrnou a točí se v tom.

Proto přirovnání se Židy, i oni měli několik let dostatek signálů, které se nám teď, se znalostí historického vývoje, zdají určující a jasné, ale oni je vyhodnotili jinak, neuměli si ani představit, kam to může vést, když zůstanou a neodejdou.
Vyrostla jsem v kompletní rodině, s milujícím tátou, výprask mi dal jednou, v 9 letech za vygumovanou pětku v žákajdě a jeho zfalšovaný podpis pod tou dírou.

Na mámu ani mě nekřičel, přesto měl a má dodnes můj respekt a úctu za to, jaký je, jak žil a žije, co umí atd. Což se nevylučuje s tím, že spolu od mých 13 vedeme diskuze občas až "do krve", vášnivě a rozčileně a přesto slušně, naštvaní jsme nanejvýš na to, že se nechápeme, ne na sebe. Stejně takové debaty vedu s partnery. Prostě nikdo si na nikom nevybíjí své mindráky, frustrace, neposiluje své ego.

Jsem rázná, energická, a cítím oporu v zázemí. Přesto, když jsem se setkala s útokem sociopata, a selhaly všechny mechanismy, na které jsem se spoléhala (domluvy, stížnosti, policie), byla jsem jako ochromená, cítila jsem se bezbranná, nevěděla, co dál. Nakonec pomohlo ne právní stát, ne orgány k tomu určené, ne diskuze, ne domluvy, ale pouze a jen hrubé násilí (ne mojí rukou. Co má dělat ta žena, která nemá co já, naopak má malinké děti a žádný výdělek...najmout si partu ranařů? Snadno se teoretizuje jak "by se mělo, by ony měly".

Ony si dobře uvědomují, v čem jsou, ale nevědí jak z toho, bojí se následků. Je jim vyhrožováno, že když odejdou, zabije je a děti půjdou do děcáku... Nebo to nemusí být tak dramatické, ale ony rozvažují: zůstanu, občas dostanu, ale děti nebije a já to vydržím, děti nebudou muset měnit školu, vídají se s oběma prarodiči, s rodinou otce, jsou zatím v klidu...

když odejdu, nedostanu, ale budu děti tahat po azylových domech, prozatímních bydleních, vytrhnu je z domova, z jejich prostředí, školy, od kamarádů, od prarodičů...vždyť to není tak zlé, on pracuje, dětem zaplatil tábor, rovnátka, angličtinu, no kdo občas nevyletí, Marušce se určitě zhorší astma, když s ní budu bydlet u kámošky v jejím 1 1...atd. atd. A pak, nezapomeňte, že o tomto problému se trošku víc mluví několik let. Předtím se o tom "nevědělo" a na ty ženy se hledělo podezíravě, jako by měly cejch...

ostatně, ani Inka a jiné ženy, kterém sem psaly, jak se s tím popraly, neodešly hned, někam to muselo dojít (NČ by napsal "nechaly to dojít"), nepráskly do koní při první scéně.

Víš, vždyť ty v podstatě děláš to samé. Obouváš se do nich, odsuzuješ je, téměř až urážíš, čili se chováš stejně jako ten agresor. Dloubeš do nich, i když se nebrání, protože k tomu nemají sílu a mluvíš o nich s afektem. Takže děláš to samé.

.

bylo to 1600 km, tak to bylo kapánek z ruky.

jakpak to asi vypadá u vás doma....

EnČé bude rozvedenej, samotnej a nebo bude mít ňákou sexbombu s tichým hlasem, přiměřeným IQ a hlavně takovou, co ho nebude rozčilovat... čili potencionální ohroženou žínku.
Nýče, sorry, ber to s humorem, todle je bráno jako legrace :-)

Stačí můj přísnější pohled, aby si uvědomila, kdo řídí a rozhoduje! A když není všecko ok, tak jí nedám. Nemusim ji mlátit, ani jí nadávat. Tohle je věc každýho, jak si to zařídí.

Jak pise Jasmina,ze prekrocila tu pomyslnou hranici,v jeho dome ,a pred tim nevedela co ma delat a potom to do ni vjelo jako blesk,..rychle utect,tak to ji obdivuji,protoze to je vejmi tezke,ja sama bych chtela hrozne utect,je tam proste takova touha utect ale je tam taky velky strach,Jeho psychicke nasili,a hlavne mi vymlel mozek.Zadne kamaradky a nebo jit nekam do mesto to vubec,jednou jsem sla do mesta a kdyz jsem se vratila tak mi rika,ze se strasne prejedl,a ze byl sam,a ze jsem uplne jina z toho mesta,byla jsem velmi psychicky zdeptana,a potom nastal vyslech,no hrozny.Chtela jsem se zeptat,proc mam takovou touhu utect.

Máte s tím někdo zkušenosti?? Osvědčilo se to nebo se ten dotyčný (případně ta dotyčná) nezměnil??

Tohle snad není ani pravda lidicky vy nemate rozum?? POkud se nekdo dopousti nasilí pak je to trestnýý čin a lze ho tak kvalifikovat at jde o fyzicky ci psychicky pokud je problem v zakone pak to musite resit tam. POkud nelze neco prokazat i lze tuto situaci resit a to okamzite rozvodem. Nebo to dotycne vyhovuje mozna to ani netusi a pak at si nestezuje. Vymluva ze se boji o deti ze to ci ono je jen projev slabosti s tim neco udelat. Takze nastava situace kdy nemuzete nasilnika ani vystat a chcete neco udelat. Bojite se, to se neda nic delat kazdy se boji a kazdy musi sebrat silu to udelat jinak potopi sebe a nedej buh i deti. Opet casta vymluva ze nebudete mit kde bydlet, nemate penize a td a td.. bleble ble tak mile zenusky na tohle mate dost zakonných prostředku od statu i obci aby to proste provest slo. Prvni je tedy dat veci na jednu hromadu roztridit porovnat a sehnat potrebne informace pasujici k vasemu problemu. Pak navstivit pravnika a urady vybehat nahradni bydleni pokud potrebujete a nasledny rozvod. Byt by mel byt, treba pronajem lépe a bezpecneji se jedna v bezpecnem prostredi. POkud chcete nejakou vec si vzit to posudte s pravnikem. Kazdy kdo jedna dle sveho bez pravnich poucek můze se dopustit nakonec nebezpecne situace a ac pravnicke sluzby nejsou lacinou nalezitosti rozhodne jej doporucuji. Ono prijit o hrnicek na caj od sve maminky sice boli a bydlet v jinem byte nez jsem si zvykla take nebylo jednoduche ale stále je to méně objetavosti než zbytek života se nechat mlátit a vydírat. Vim o cem pisu a ze jsem dlouho vahala ted si slastne rano vstanu s novym hrnickem ktery sice od mamky neni ale vim ze se protahnu podivam s okna a miluji zivot. deti o ktere jsem se bala spi v klidu bez hluku a revu a ze nemaji tatinka vedle sebe vas asi udivi jim je to pak uplne jedno, Hlavne ze se nehadate a je klid.

25 let jsem měla fakt docela pěkné manželství. A myslela jsem, že se máme rádi..Jenže jeho práce byla víc a víc náročná a stres nešel ven jinak než alkoholem, sport už nezabíral..Přez týden to šlo, nenarušilo mu to práci, ráj nastával o víkendech s podobnými kamarády. Začal chodit čím dál později, nebyla v tom ženská..Ale návraty i v sedm ráno jsem nepřekousla. Jinak jsme se nehádali, ale kvůli pití a kamarádům ano.Je to poslední tři rok, ale tak před dvěma si pánové ještě sehnali tvrdé. Manžel když se napije je milý, společenský,až doma je z toho OPICE, s následky. Před třemi týdny opět grilovali celé odpoledne a večer a zalévali.. Přišel domů v noci a pohádalijsme se. Měla jsem najednou ruce samou modřinu, řval věci, které by mi nikdy neřekl a bušil se mnou o zeď. Fyzicky kromě patnácti modřin na ruce nic moc, ale psychika..TOHLE udělal můj muž..Starší dcera byla doma a málem se sesypala. Vyhodila jsem ho ať přijde až vystřízlivý, šel ke kamarádům, nic si nepamatuje, teď žije v tom, že jsem ho vyprovokovala a jen mi zmáčkl ruce.
Strašně jsem chtěla, aby přišel s pořádnou kytkou, POŘADNĚ se omluvil a řešili jsme problém ( pití) Ne, nemá pocit viny, má asi konečně svobodu, kamarádi si notují, jak se zbavil hysterky, vysedávají a jsou spokojení..
ON TOTIŽ ŽÁDNÝ PROBLÉM S PITÍM NEMÁ.
Jenže nejhorší je, že já jsem na dně, mám ho pořád ráda, 25 let nejde jen tak vymazat, a toho pěkného bylo hodně..
Jsem proto pitomá, nebo slepice?

Mám podobnou zkušenost jako Žába ?
Všechno svedou na partnerku, pijou kvůli ní, nedaří se jim kvůli ní.
Jsou tam kde jsou kvůli ní. Co bylo v manželství pěkné, to popřou.vztahy pryč, kamarádi a přátelé prchají nebo se baví, ..
Své problémy řeší pitím a pak se nekontrolují , neovládají, atd.
nalepí se na ně , nebo na něj pochybní kamarádi, a je hotovo.
Rodina v troskách,

probírala jsem se otázkou fyzického a psychického násilí.Je pravda, že člověk si zvykne na ledascos. Chtěla jsem napsat co se mi děje,ale jak vidím co píšu, mám v hlavě úplný zmatek. Jeden čas jsem brala antidepresiva a mám poruchy s pamětí- nemohu se soustředit na minulost,ale rozhodla jsem se něco udělat se svou budoucím životem a životem i své tři a půlleté dcerky. Nikdy jsem nebyla slaboch a o to hůř se mi vypráví o mém vztahu k muži,který by měl být tím nejbližším. Dokážu teď už pochopit úplné ochromení napadené osoby. Néjaký čas jsem to prožívala také- nikdy předtím jsem v případě partnera podobný pocit nezažila. Dobře si ale pamatuji na tu strašnou nenávist ke svému nevlastnímu otci v dětství- jak jsem si jako malá přála jeho smrt, aby se vrátila jen maminka. Ta šílená nenávist mi ve své podstatě

pomohla-najednou jsem měla v ruce největší kuchyňský nůž a byla rozhodnutá bodnout. Nic se nestalo- můj muž okamitě ustoupil. Ještě párkrát došlo k vypjatým situacím- naštěstí je jich
čím dál míň. Víceméně se víc hádáme- především kvůli dceři-vím,že mě rád tím ubližuje. Chci
odejít,chci svou svobodu a klid a především chci,aby naše dcera nevyrůstala s otcem, který ji
odmítá, nemá rád a žárlí na ní jak na konkurenta.Ona se neumí bránit.

Mám kamarádku, která je prožívá od roku 1965-kdy se vdala. Nechala se odstřihnout od původní rodiny, sourozenců, od peněz, nesmí si dodnes koupit co by ona chtěla (ani jídlo), dělá muži služku, rohožku, matračku, fackovacího panáka. Za to je i před lidmi častována těmi nejvulgárnějšími tituly. Co je zvláštní, jí už ani nevadí, že jí tak říká doma, ale to, že to slyší cizí lidi (sousedi na zahradě, lidi v obchodě). Stačí jí, že 1 x týdně přijde ke mně na kafčo a ty sra*ky na mě vylije. Odchází s úsměvem, vždyť "u vás je taková pohoda a sranda, klid - to jsem si odpočinula". Tohle jí naprosto stačí a já už se jí nesnažím radit, nic z toho neudělá, naopak mu to řekne se slovy"Dajsy říkala.." Jsem jediný člověk, který jí zůstal a kam smí.A to ještě musí tvrdit, že můj muž není doma když k nám jde, protože na ni žárlí!!! Strpěním toho všeho zcela zničila jejich 3 děti. Takto ovládat se nechají jen lidi bez sebedůvěry, příp. závislí na sexu s tyranem.

Zažívala jsem psychické násilí čtyři roky. Svého tyrana jsem si brala z lásky, z prvního manželství jsem měla dvě báječné děti. On byl z Moravy, jeho bývalá žena prý byla alkoholik - prý to měla v rodině. On byl do svatby pro všechny i pro mě naprosto úžasný , pozorný - jeho slova "já bych za vás déchal, já bych se s vámi rozdělil o zrnko maku..." jsme slýchávali často, jenomže po svatbě mě začal pomalu postupně zpracovávat, přesně jako ve výše popsaných příspěvcích. Postupně se to zhoršovalo, buzerace, žárlivé scény, nedával mi, peníze nedával, ponižoval mě před dětmi. Mám vysokou školu, on ne, a tak mi neustále opakoval, že moje práce je k ničemu, jen ta jeho je důležitá a tedy jen on má právo na odpočinek(jeho jedinou prací bylo mačkání ovladače u televize). Mě třeba pro svou radost nenechával spát. On měl odpolední a tak mě nedovolil usnout třeba do 3., do 4. hodiny ranní, on se vyspal a já v 6 vstávala do práce. On se pak dospal a šel na odpolední. Já jsem si svou práci nakonec neudržela, nezvládala jsem to. On měl jenom radost a říkal, že je to mojí neschopností. Teď už mi to nevadí, mám jinou. Bylo toho moc a přitom pro okolí a kamarády byl ten hodnej chlap z Moravy, se kterým je vždycky taková legrace. Pořád mi říkal, že je ještě hodný, že mě ještě nezmlátil, že by to jako každý "normální " chlap udělat měl. A to jsem ho pořád ještě místy milovala,nebo milovat chtěla. Tehdy jsem pochopila, proč se jeho žena skamarádila s flaškou. Z posledních sil jsem se vzepřela a rozvedla - s pomocí psycholožky. Říkala mi, že mám štěstí, že hodně vydržím, že takový vztah prý pak funguje stejně jako droga, člověk pak prožívá i absťák psychického týrání, protože sám v sobě nemá žádné jistoty, není schopen rozpoznat co je normální a co ne. Děkuji dětem, pomohly mi, a tak si teď užíváme život. A vdávat - nikdy. K tomu jen chci dodat, že jsem měla tátu dominantního despotu, který mě až do 22 mlátil hlava nehlava. Tvrdil mi, že mě bije proto, že mě má rád, a chce, aby ze mě něco bylo, ale taky dovedl být i hodný. Taky měl vysokou a já jsem byla jedináček, bohužel však holka a ne kluk. Takže něco na těch rodičích asi bude. Knížku "Ženy, které příliš mnoho milují " jsem četla a na ní jsem konečně pochopila ta PROČ.

Je to neuvěřitelní, ale něco podobného mám doma jako Žába a Macek taky až na nějaké drobnosti..17 let vdaná a to samé. A taky si lámu hůlavu co s tím, připadá mi, že není východisko a hlavně , když máte děti, vemte jim tátu a zozbourejte rodinu, to jen tak nejde. Musí být jiná cesta, přeci se musí takové chování dát změnit, pokud někdo má recept ??? Sem s ním ...

Nekdy mi pripada ze psychicke nasili je horsi nez fizicke protoze to psychicke nasili se neda nejak dokazat,a ten chlap je totiz na venek velmi sympaticky clovek,no hruza.jak to popisuje pani Jana,to je vlastne uplne psychicke deptani,mam to tady podobne,nekdy si rikam neni radeji lepsi se zblaznit.Myslim ze tryznitel ma z toho radost ze se ho bojime.A tu knizku Zeny ktere prilis miluji,vubec neznam.Ajeste bych chtela napsat proc ten chlap citove vydira,to me uplne vycerpava,ja se toho potom bojim co bude potom.Nikdy me neuhodil ,ale ve vnitr v me dusi me uplne ubiji.Anonim.

Děkuji za možnost vepsat do Vaší rubriky svůj příběh, snad to některé ženě pomůže v rozhodnutí.
Idyla, chudá holka a chudý kluk, velká láska, podnájem obrovská láska, skromnost...pak já chtěla rodinu , on kariéru, a nůžky se začaly rozevírat, já dělala vše pro teplo rodinného krbu, on si začal budovat kariéru a vydělávat peníze. 28 let! Posledních 7 let bylo je psychické strádání a utrpení, já stále věřila v nemožné, v sílu rodiny, pracovala jsem starala se o děti, rodinu dělala mu repre doprovody, nechala se jím oblékat, měnila jsem image na jeho lusknutí prstů, nechala jsem se kontrolovat jestli jdu opravdu v té kožené mini a vysokých podpadcích do práce, odevzdávala jsem mu celý život peníze, vařila z mála protože jsme prostě byli moc drazí, šila dětem a nakupovala v sekáčích, on co úznal za vhodné to koupil, když jsem chtěla změny v domácnosti, musela jsem uprosit švagry aby mi s tím pomohli. Pan ředitel...., před 9-ti měsíci se se mnou rozvedl. On. Vzal si na mne právníka, tlustého, cizího špinavého chlapa, a chtěli mne a děti připravit o střechu nad hlavou. ...pan ředitel pražské firmy, úspěšný a vzorný člověk, morální a stále jako ze škatulky, pro všechny skvělý muž. Že za tím vším byla má práce, má snaha a můj sen, to nikdo neví.
Když mi před rokem a půl oznámil že si mám najít právníka, že se se mnou rozvede, řekla jsem mu že na právníka nemám ale tajně jsem si paní na právnické rady našla, bez ní bych toho kravaťáka nezvládla. Děti jsem vychovala i bez jeho pomoci skvěle, oba jsou na svých vysněných školách a jsou to mí nejlepší kamarádi. Po jeho čtyřicítce se totálně změnil, přitvrdil a začal si užívat. Věnoval veškerý čas koníčkům, cestování a tvrdil jak je to pro něj důležité a já mu vše odkývala s tím, že je přece odpovědný vedoucí a potřebuje si odpočinout ...prostě mnou manipuloval dokonale. Poslední léta nebyly k vydržení, to už se začal chovat drze a dělal nám naschvály, zadlužil nás a mně bylo jasné že v tom jsou jiné ženy. Přišlo mi pár sms, omylem které patřily jim. Takže před rokem a půl jsem si začala nechávat výplaty, začala jsem tvrdě šetřit a čekala jsem kdy to přijde. přišlo. Vyhodili ho na hodinu z práce a on si našel jinou, odtamtud ho vyhodili taky a nakonec se dostal do pražské firmy a pracuje jako ředitel divize. Pan dokonalý, teď už vím, že má dvě milenky, jednu v Ostravě a druhou v Praze, jezdí od jedné k druhé a servis mu dělá jeho matka a starší sestra.
Nedopadne dobře, ale já už ho neřeším, nikdy bych od svého snu neodešla, nikdy bych nerozpustila rodinu, ikdyž to bylo peklo. Děkuju osudu že se se mnou rozvedl on!Teď mám svépomocí opravený byt, zařízen podle svého, útulně a krásně, nedovolil mi ani květiny, ani poličky. Prostě zdá se mi že létám, díky jeho rozhodnutí žít a užívat bez koule na noze jsem svobodná a kdy chci jdu spát, neperu a nežehlím jeho kvanta prádla, nevařím na povel teplé večeře nebo dietní salátky. Stejně bylo všechno špatné. i tu kávu jsem mu dělala špatně. Jsem absolutně samostatná a soběstačná i se středoškolským platem.
Ráda bych všem trpícím ženám poradila utečte a nehleďte na rodinu, bude Vám lépe. Já to nikdy neudělala a vím, že to byla chyba.
Děkuji že jsem Vám všem mohla napsat jak se dá žít....když si všichni kolem Vás myslí jak jste skvělá rodina a uvnitř je takové trápení a strádání. Přeji všem ženám krásný a klidný život. Eny

Nebyla jsem nikdy žádná chudinka a nikdy jsem si nic nenechala nic líbit. Když jsem se provdala měla jsem pohodového muže, a to dost dlouho, učitě víc jak deset let. narodily se nám 3 děti. Pak přišly možnosti a šli jsme oba na volnou nohu.A začly se dít věci. Můj muž to zřejmě nenesl moc dobře přesto, že se mu dařilo.Začal mít problémy s alkoholem. A ve stavu opilosti začal předvádět věci od rozbíjení, přes nadávání, vyhrožování vším možným, odporným obviňováním všeho druhu.Samozřejmě se to stupňovalo. Do toho dostal syn rakovinu.Samozřejmě jsem za všechno mohla já, začalo ponížování, shazování před druhými lidmi, nedůstojný život.Ale odejít, pořídit si vlastní bydlení, uživit 3 dítka na studiich,počítat ze ztrátou přátel, známých, protože když žijete s tyranem, despotou a manipulátorem nikdo vám nevěří co se děje za zavřenými dveřmi. jenom někdo postřehne když vás partner shazuje s vysvětlením, že jste úplně nemožný. Ale určitě vám nikdo nepomůže a nevěřte na žádná centra pomoci. Jste všude obtížný hmyz.A pomoc si musíte sami. A věřte chce to hodně odvahy a zapření se.Alena

Vím, nikdo nevěří, když žiješ s tyranem víš jen Ty co s Tebou vyvádí a nikdy to nikomu nevysvětlíš. Odejít nejde, nechat si vše líbit taky ne. Jde jen o přežití. Pláč a doufání. Hlavně se nenechat zlomit. Jste už v pořádku a v klidu? Nebo stále žijete s ním?

Nevím jak je to možné,ale právě dnes jsem pochopila,že mě se to také týká!Můj bývalý přítel mě měl nejdřív hrozně rád,pak láska umírnila,a nakonec mi s gustem ubližoval.A já si to ani neuvědomila.Bylo to psychické týrání-vidíš,jsem nervozní,protože ty mě pořád rozčiluješ.Moje maminka má záchvat,tys ji rozčílila,řekla jsi,cos neměla.Jsi na sebe pyšná?Tak na mě mluvíval.Já strašně ráda vařila-cos to uvařila,to se nedá jíst!Přinejlepším-už jsem jedl horší.Dopadlo to tak,že jsem mu přestala vařit,a raději ho brala do restaurace,což jsem samozřejmě platila.Ale to nemožné jídlo jsem neuvařila já!Bylo mi trochu líp na duši.

Ale nejhorší bylo,když mě chtěl potrestat,věděl,že stačí říct,že odjede a nebudeme spolu.My spolu byli málokdy,proto mě to vždycky dostalo.Jednou jsem přišla na schůzku veselá a spokojená,on se naštval,a řekl,že odjíždí na měsíc do Anglie.Já se rozbrečela,a on se na mě díval.Se zájmem díval.Neutřel slzy,nekonejšil,jen se se zájmem díval.Až teď chápu,že potřeboval někoho,koho by trápil.Byl totiž sám se sebou věčně nespokojený.

nevěřte,že něco změníte láskou a pokorou!Já byla laskavá a pokorná až za hranice lidských možností.Čím víc jsem pro něj dělala,tím míň si mě vážil.Ale v okamžiku,kdy cítil,že bych mohla odejít,to se změnil.Najednou měl čas,mluvil se mnou klidně,příjemně.Jakmile cítil,že se otáčím na patě a zůstávám,byl zase pánem situace.Je hrozně těžké na tom něco změnit,umí s námi obratně manipulovat.Ale jediná rada zní-pryč!Nikdy se nezmění.Leda k horšímu.

BYl jsem milý mladý muž,ale žádná mě nechtěla.Proč?Je to zcela prosté.Mám osobní zkušenosti,že si ženy hledají především zuřivce a násilníky.A i když jsou potom mučeny,tak je neopustí a snášejí to dál.Tak jim to přeju.At je treba umučí.

Taky jsem zažila domácí násilí,dneska jsem přesně rok a půl pryč,a jsem šťastná,že jsem to zvládla...to přirovnání k pavučině je velmi trefný..A ten krok pryč od něj byla nejlepší věc,kterou jsem v životě udělala

pořád v tom jedu,čas mi utíká,a já už ani nevím,kdo jsem,a co chci,ztratila jsem vlastní názor,a už se ani neumím naštvat,nechci se vzdát,a tak zkouším uplně všechno,dom.násilí je hlavně o psychice,jako,že,když vás někdo přesvědčuje,že jste neschopná a uplně blbá,jako třeba ted,tak je hodně těžký si věřit a třeba jen dopsat tento příspěvek.Holkám,co v tom taky jedou radím,nevzdávat se,věřit si,nenechat se zlomit,psát si deník,do něho sprostě nadávat,lhát mu,podvádět ho,nesvěřovat se mu ,nevěřit mu,nic neřešit,nebýt dokonalá,přiznat svoji neschopnost a nesnažit se mu zavděčit.Já v žádném případě nechci jít s dětmi na ulici,tak čekám až odejde,což udělá až bude nespokojenej a tak se učím být neposlušná,nevím jak to dopadne,držte mi palce...

Trvalo mi to rok a půl, než jsem si uvědomila, že mám manžela chorobného žárlivce a že mě svým chováním psychicky týrá. Trvalo mi to tak dlouho, než se vše provalilo mezi naše příbuzenstvo a všichni mi říkali "Jdi od něj, už se nezmění, ale pokud s ním zůstaneš jsme tu a pomůžeme ti, když budeš potřebovat." Málokdo má takové štěstí, že se za něj ostatní postaví, ale já to stejně nechtěla vidět (vlastně i teď si svou situaci tak trochu maluju do růžova). Má odpověď byla "Ne tak to není, jen mu na mě záleží a JÁ mu svým chováním ubližuji, to JÁ jsem příčinou našich hádek, JÁ se neumím chovat jako správná manželka a nezvládám práci, dítě a domácnost a ještě péči o manžela, to JÁ jsem ho dohnala k tomu, že mi prohlíží telefon, maily, otvírá mou poštu a jen díky MĚ se stalo, že mezi námi už není tak krásný vztah plný důvěry. JÁ mám problém, ne on, JÁ se musím změnit a taková jaká jsem byla dřív už být nechci, chci se mu líbit a chci být podle jeho představ. Miluju ho a on mne a když se hádáme, tak on to tak nemyslí, on chce pro mne jen abych ho pochopila, abych pochopila jeho obavy a JÁ to vše dělám pořád špatně. To JÁ jsem vším vina."
To jsou totiž ty pocity, na které jsi se ptala, proč žena zůstává s takovým mužem. Už jsem si sice uvědomila, že to není správný přístup, ale stále ještě věřím spoustě těchto vět. Nemám sílu od něj odejít. Vlastně není kam odejít, bydlíme v mém bytě. Možná zůstávám proto, že stále ještě ho miluji a pořád si říkám "to ho přejde, změní se" - každý v mém okolí mi dává najevo, že to takhle dál nejde, že takový zůstane, ale jsem tvrdohlavá a než se pro něco rozhodnu, musím si být jistá a tady je problém s bojem rozum versus city ... ach jak bych to měla jednoduché, nic k němu necítit, nebo ho dokonce nenávidět. Podotýkám, že sama si nevybavuju žádný moment z mého dětství a dospívání, kdy by mé sebevědomí nějak utrpělo (reakce na jeden z předchozích komentářů), mám vysoké postavení v práci a jsem VŠ vzdělaná. A napadl mne ještě jeden důvod, proč se zdráhám odejít, vždyť nikdo není dokonalý, každý má své chyby a pokud bych si našla jiného, kdo mi zaručí, že to bude stejné, že to nebude ještě horší a co hůř, že bude milovat dítě, které není ani jeho. Takto mám aspoň "svou jistotu", že vím že mé dítě je milováno otcem a já milována svým manželem, ikdyž je to podmíněno hádkami a obhajováním, kde jsem byla, s kým, jak dlouho, o čem jsem se bavila, kolik za co utratila.
A otázka proč to dělá - vím to zcela přesně. Touží po úplné rodině, sám v takové nevyrůstal a má panický strach, že bych ho mohla podvést. Má hrůzu z toho, že naše dítě by bylo z rozvedené rodiny, nebo z rodiny, kde je normální, že si jsou rodiče nevěrní. Touží po tom, aby mezi námi nebylo žádné tajemství, ale bohužel za spoustou věcí, které jiným přijdou banální hned vidí zradu, lež nebo finty.
z úst psychologa přetlumočním analýzu - ve mě je pocit, že musím muži ve všem vyhovět, dělat vše proto, aby byl spokojen a neznám rozumnou mez, až se dostávám do situací, které jsou nedůstojné. On z pocitu méněcennosti se mě snaží tlačit do této pozice, abych náhodou nedostala pocit, že se bez něj obejdu. Zároveň vnitřně věří tomu, že jsem toho schopna a snaží se mi dokázat, že má pravdu, ikdyž se mílí.
Vím, že bych měla odejít, sebrat tu sílu, ale nejde to, neumím si život bez něj představit, přijde mi, že všechny varianty jsou špatné a tak radši než změnu zůstávám tam, kde jsem. Třeba se opravdu změní, třeba se mi podaří přesvědčit ho, že mi může plně důvěřovat a není potřeba se kvůli tomu hádat.

Vymývání mozku, to je to. Proto věříš jeho větám. Jsou to vlastně opakované fráze. Mě znějí v uších ještě po třech a půl letech od rozvodu. Vždycky používal metodu "cukru a biče" a žvanil. Nekonečně žvanil. Dokázal člověku udělat díru do hlavy. Dokázal mluvit i čtyři hodiny v kuse. Nebylo kam se před ním schovat. Když jsem se zamkla na záchodě nebo v koupelně, tak rozmontoval dveře. Rozvedli jsme se, a teď už má jinou. Viděla jsem ji jen jednou a nějak jsem neměla dost síly ji varovat, ale cítila jsem, že používá stále stejný scénář. Jak ta paní dopadne nevím, ale jsem přesvědčená, že on se nezmění-

Vymývání mozku, to je to. Proto věříš jeho větám. Jsou to vlastně opakované fráze. Mě znějí v uších ještě po třech a půl letech od rozvodu. Vždycky používal metodu "cukru a biče" a žvanil. Nekonečně žvanil. Dokázal člověku udělat díru do hlavy. Dokázal mluvit i čtyři hodiny v kuse. Nebylo kam se před ním schovat. Když jsem se zamkla na záchodě nebo v koupelně, tak rozmontoval dveře. Rozvedli jsme se, a teď už má jinou. Viděla jsem ji jen jednou a nějak jsem neměla dost síly ji varovat, ale cítila jsem, že používá stále stejný scénář. Jak ta paní dopadne nevím, ale jsem přesvědčená, že on se nezmění-

Čecha ani žádnýcho chlapa z východu či jihovýchodu bych nikdy nechtěla (jen jako masochistu).

Když to tak čtu, přemýšlím,jestli nežiju s někým,z koho by se mohl takový despota vyvinout...Jsem rozvedená,mám dva syny a žiju s přítelem,který má ve své péči dvě děti.Takže početná rodinka.Jsem si jistá,že mě přítel miluje,myslím,že i tak,že by mi v případě potřeby neváhal věnovat ledvinu,plíci,ba možná i vlastní srdce...ale:Vzhledem k tomu,že mu před časem zemřela matka a bohužel i nejlepší přátelé,nemá na světě mnoho lidí,ke kterým by měl silné citové vazby.Proto se přimyká ke mně a k rodině víc než je zdrávo.Nejlépe je mu doma,nikam se mu nechce,vadí mu,když chci jít na kus řeči ke kamarádkám...Je hodně kritický,málokdy máloco pochválí...Vztahy s mou rodinou mám od té doby,co jsem s ním,narušené,protože si s mou rodinou nerozumí a ta jej nepřijala...Jsem vysokoškolačka,on dělník,mně to nevadí,on vede často hloupé řeči o tom,jaké blbce produkují vysoké školy....Když tak čtu ty vaše články a to,co jsem teď napsala,trochu mě mrazí....ruku na mě v životě nevztáhl,ani na mé děti,ale nemůže takhle nějak vypadat ta pomalá cesta k domácímu tyranovi???Nebojím se,že bych to nechala dojít tak daleko,abych se ho musela bát,mám vlastní byt,kam bych případně mohla s dětmi odejít,spíš teď dumám nad tím,že bych měla změnit něco na svém chování...proč mám mít výčitky svědomí,že jsem se dnes domluvila s kamarádkou na kafe a neberu jej s sebou????Když to beru zpětně,před třemi lety jsem byla něco jako anděl a madona v jednom,poslední dobou jen poslouchám,co dělám špatně já nebo mé děti...nesouhlasím-li s ním,je to špatně...Projevů lásky taky moc není(přece mi na začátku řekl,jak moc pro něj znamenám a to pořád platí...),ale jeho bych měla opečovávat permanentně...Ano,pocit omezení v tomto vztahu mám...ale nikdy mě nenapadlo,kam svým chováním možná mohu směřovat...asi je načase,abych se zase vrátila do kůže té samostatné a sebevědomé ženské,kterou jsem byla dřív.Buď to přijme nebo holt budu s klukama sama...Děvčata,díky za odložení růžových brýlí...

dobrý den, chtěla bych navázat na úžasné kudlance na svůj životní příběh, který jsem tady nastínila v únoru, kdy mi třičtvrtě roku po rozvodu ještě ouvej, oproti dnešku. A to už jsem na tom byla dobře.
Když si vzpomenu jak jsem se bála, všeho, zůstat sama, po všech stránkách, ženy, pokud žijete s člověkem, kvůli kterého pláčete a trápíte se a cítíte vinu, utvrzuje Vás v tom, že jste špatné. Prosím odejděte, utečte, vemte děti a semkněte se, dávejte si navzájem sílu a utečte buď fyzicky, nebo psychicky od takového člověka. Zhruba jsem v únoru popsala v čem jsem žila. Když to srovnám se svým životem teď, s klidem dětí, pohodou , štěstím v dušičce až mne z toho mrazí. Mám se ráda, zbožňuji život, těším se na každou minutu dalšího dne. Těším se domů...po takových letech. Těším se do práce, zajela jsem si s dcerkou sama autem k moři, lítáme po horách, jezdíme na kolech, další týdenní dovolenou na pracovní chatě. Děláme jen věci, které nás těší a radujeme se ze všeho. Už nám nikdo milosrdně nedává po šílených proslovech peníze, abychom si mohli zajet na hory. "Tak si to užijte" a položí stovku na stůl....pro 3 lidi na lyže na celý den... Máme, jedem, nemáme, nejedem. Ale ty nervy kolem úplně všeho, už nemáme. Už jsem to zase já, ta divoká a ztřeštěná holka, ta sebevědomá žena, která si už zase věří. Víte, zažila jsem nádherný pocit zadostiučinění! Měli jsme společného lékaře, on od něj odešel k jinému. Nedávno jsem byla na kontrole a pan doktor mi říká..."potkal jsem exe, něco Vám povím,...když byl s Vámi byl to generální ředitel, teď je to dělnická třída" a to, co si vedl za ruku Vám nesahá ani po kotníky"!!!!!!!
Všem ženám, které váhají zda zrušit svůj sen o úplné rodině, zda se rozvést, nebo zda o muže bojovat. Které se trápí že od nich odešel za jinou...za lepší. Ženy, nechte ho. zapomeňte a uvědomte si svou cenu. Pryč od tyrana. Moc děkuji za možnost tady napsat své pocity a asi se za pár měsíců asi ozvu. Kudlanka je skvělá! Děkuji paní Danielo. Eny

I já zažila 8 let drsného fyzického a hlavně psychického násilí.Bývalý manžel,alkoholik propil několik miliónů a mě ze společného podnikání zbyla darovaná polovina bytu.Jsem ráda, že jsem odešla a zbavila se své závislosti na něm,ale za jakou cenu?!Svého bývalého muže jsem se bála tak,že jsem se raději odstěhovala z města,vyhrožoval mi,že mě zabije.Neustále zhruba 9 měsíců mi posílal výhružné zprávy a jednoho dne mi zavolal,že mě zabije,když neudělám,co chce.Věřila jsem tomu,protože na mě několikrát mířil nabitou pistolí,dokonce i vystřelil a proto jsem to oznámila na policii a nechala zaprotokolovat jeho výhružné sms z telefonů.Možná se divíte, proč jsem už dávno neodešla...neustále mi vyhrožoval,že mě připraví o dceru,že má dost peněz na to,aby ji dostal do výchovy.To jsem nechtěla připustit,aby dcera vyrůstala s alkoholikem a vydržela.Odešla jsem s dcerou do jiného města až když jí bylo 14,5.Měly jsme hezký vztah,byly jsme jako kamarádky.Jenže dcera odešla k otci a už u něj zůstala,udělal vše jen aby ji přesvědčil a získal na svoji stranu.Už jsou to dva roky a celý rok se mnou nemluvila,teď je náš vztah lepší,ale nebydlí se mnou a je úplně pod jeho vlivem.To co dělal se mnou dělá teď s ní,myslím psychické týrání a manipulace.Dokonce ji donutil,aby lhala u soudu,když jsem s ní mluvila,řekla mi,že to musela říct,tatínek ji řekl,že ho zavřou,když to neřekne jak on to chce.A jak dopadl soud?
Všichni věří jemu,on je na malém městě známý podnikatel,on by toho nebyl schopen a dcera taky tak vypovídá.To,že než dcera bydlela u něj vůbec tak nevypovídala a on taky změnil svoji výpověď,nikoho nezajímá!Bilance-nikdy mi neplatil výživné (jen 3 měsíce) a nemá ani jeden doklad,za 6 let má 3 doklady na 1.000Kč.A rozhodnutí soudu-platil vždy a to 3.000Kč.
A vyhrožování smrtí,z mého telefonu po dvou letech co ležel u soudu bez povšimnutí se již sms nedají zjistit,takže se obžaloba zamítá a bude to řešeno jen jako přestupek na MÚ.A aby toho nebylo málo,zřejmě přijdu o polovinu bytu,kterou mi kdysi daroval pro porušování dobrých mravů!Tolik realita našich soudů,nevěřte,že vám někdo pomůže.Vyhrává ten,kdo má lepšího a dražšího právníka.Někdy si říkám,jestli mi to za to stálo,čert vem peníze,ale přijít o dceru a byt?Jen věřím,že dcera na to jednou přijde,že jsem ji dobře vychovala,že jednou pochopí.A co já?Dnes vím,že jsem pohledná a schopná,mám 2 roky přítele a když jsem bývalého viděla u soudu,nechápala jsem,jak jsem s ním mohla být.Pomohly mi báječné kamarádky,rodina,i odborníci a především já sama.

Dříve se o domácím násilí nemluvilo, pokud nešlo o facky, ale to psychické týrání je mnohem horší...

Je až neuvěřitelné, jak jsou naše příběhy podobné. Napsala jsi to vše, všechny pocity, které taková "šťastně opuštěná" žena zažívá. Já taky děkuji bohu, že odešel on. Sama bych se k tomu nikdy neodhodlala. Sám manžel mi při jedné ze svých návštěv, kdy jezdí za dětma řekl, že "vypadám líp, než kdy jindy..."
Ano, protože zsáse normálně spím, jím a nebrečím po nocích do polštáře.
On si našel podobnou "slepici", jako jsem byla já. Zpočátku jsem měla na ni vztek, že mi "ukradla" manžela. Dnes je mi jí líto. Dopadne nejspíš špatně, protože on už je příliš starý pes na to, aby se naučil novým kouskům. A některé ty jeho staré kousky opravdu stály za to!!

Dík za krásná a povzbudivá slova. Ano, obrovská úleva a klid. Co si více přát, neoplýváme penězma, ale na to nejnutnější máme. A to úplně stačí. Kéž by to tak zůstalo.
Je mi jedno jak a s kým žije, ale když ho jednou za půl roku náhodně potkám ani se na něj nepodívám. Je mi volný ale nikdy mu nedovolím překročit práh domova mého a dětí. Ať si s nima chodí kam jen chce, ale práh domova už mi takový zrádce nepřekročí. Už chtěl dvakrát (prý zakopat válečnou sekeru). Ne ne, na tohle už nehraju. Nemusím. A to je má výhra. On se zbavil domova, který tak pyšně kdysi budoval. Už vím proč mne chtěl z bytu i s dětma vyhnat. Nechápala jsem to. Když on se vzdal rodiny, chtěl, ať o domov příjdeme i my. A nepovedlo se mu to.
Jo, líbilo by se mu přijít dvakrát, třikrát do roka buď na oslavu narozenin a nebo k vánočnímu stromečku. Ale o to se připravil a už to mít nebude. Protože oslavy a vánoce, to bylo po mém boku něco!
Koláčky ze dvou kil nebyl problém, minizákusky všeho druhu taktéž, kuchyně jako v interhotelu. Ale "pálení dobrého bydla to bylo". Když příjde dcerka z hodinové návštěvy s ním, hrozně se jí uleví, nikdy si s dětma neuměl povídat, znal jen moralizování a řev. Takže když z dcerky náhodou vyleze že musí chodit na jídlo do restaurací. Asi ano, nají se a dobře, ale domácí jídlo je domácí.
No, už je vše zlé doufám pryč. Děti na školách krásně pojkračují...syn má za sebou bakalářku, nejlepší z ročníku na jaderce v Praze a dcerka pokračuje s nadšením na střední veterině v Kromcu. Pomaličku se blíží vánoce a já už se těším na cukroví, miluju pečení. Děti se těší na zdobení stromečku. Před tím nádherným časem nás ještě čekají taneční, půlkolona a kolona dcerky....představte si, syn přijede z Prahy do kromcu a bude dělat dcerce tanečníka. no není to nádhera!!!!!!! A já si to vše krásně užívám. Syn má v listopadu promoce a to zase sjedeme s dcerkou na otočku a zase my si užijem jeho úspěch.
Vím, píšu podrobně, ale když jsem byla s ním, na nic takového jsem se nemohla těšit, vždy jsem řešila jen exe. vždy a ve všem! Děti nikdy nešly bokem, ale je jsem zvládala tak lehce. Nejvíce starostí a smutku mi přinášel ex. Bože, proč jsem to já neukončila dříve!
Vím proč, protože bych nedokázala žít s pocitem, že jsem rozbila rodinu. Díky osude......Eny

Je to půl roku, co jsem sem napsala poprvé a hodně se od té doby změnilo: dostala jsem se do fáze, kdy jsem se bála chodit domů - protože jsem věděla, že VŽDY se najde něco, proč se budeme zas hádat. Manžel měl nervy v práci, taky z toho, jak byl neustále podrážděný ve vztahu ke mě, nemohl spát, víc pil, byl na mě nepříjemný víc a víc ... vše se sypalo, až se sesypal on. Začátkem června se psychicky zhroutil, měl vidiny i slyšiny. Nebudu zacházet do detailů, ale nakonec přistoupil na léčení a už přes 4 měsíce bere prášky na nervy. Vše se rázem otočilo a je takový, jako býval těch několik let, když jsme se potkali. Nedílnou součástí je i to, že nesmí pít alkohol, což také dělá svoje.
Nevím, co bude za dalšího půl roku, neříkám, že chci, aby byl do konce života na prášcích, ale psychiatr mi říkal, že je na dobré cestě se změnit, pokud v tom vydrží. Žárlivot je nemoc a do určité míry je léčitelná. Vzhledem k tomu, že sám nyní uznává, jak hrozně se choval, uznává, že se nechoval normálně a že se musí léčit a hlavně musí chtít se změnit, tak prý má 50% za sebou. Chodí na pravidelná sezení a za měsíc tam jdeme znovu společně. Jednou jsem vypsala na 3 listy A4 všechny možné důvody hádek a jeho teorie spiknutí apod. a on ani nechtěl věřit, že některé z těch vět byl vůbec schopen vyslovit nebo je myslet vážně. Když si nyní vybavíme, v čem jsme tak dlouhou dobu žili, zdá se nám to jako nějaký zlý sen.
Je mi líto, že manžel musel totálně zkolabovat, aby si to sám uvědomil, ale na druhou stranu jsem ráda. Nikdy už nedovolím, aby znovu došlo k tomu postupnému a nenápadnému uzamykání mě do krychličky jeho dozoru ... teď opravdu vidím ten rozdíl oproti normálnímu životu a je to neskutečný skok, kam až jsem to nechala dojít.
Za mě to svým způsobem vyřešila náhoda, nebo štěstí, to je jedno, jak to pojmenuju, ale už se nehodlám vrátit tak, kde jsem byla ještě na konci května. Cítím se teď neskutečně uvolněná a jsem víc v pohodě. Je to vidět i na dceři - líp a dýl spí, nezlobí tolik,... vůči ní je mi to líto nejvíc, co si musela zažít :-(

den jsem to musela vydýchávat, ale už je dobře...co to znamená? Co to jsou za pocity? ikdyž mezi mnou a exem seděla dcerka a slečna mého syna, vnímala jsem ho a vnímala jsem jeho strhanost, šedivý člověk s bílou kůží v obličeji a žlutou, seschlou kůží na rukou nervozně držící foťák a kameru. Nepomohl ani perfektní oblek a perfektní naleštěné kožené boty, bílá košile ze které koukaly zlaté hodinky, nepomohly ani superdrahé brýle. Ten člověk zestárl od doby kdy jsem ho v soudní síni naplno viděla o 20let. Co je nejhorší, bylo mi ho líto, lítost mi trhala duši když jsem si uvědomila že si vlastně odchodem od rodiny a zázemí strašně ublížil. Jestli má někde milenky, asi mu moc radosti nedávají. Kdyby tomu tak nebylo, vypadal by úplně jinak. Já šla pak s dětma na pivo on je se synem domluven na panáka. Uff, když srovnám jak v pohodě byl při rozvodu a jak byl nad věcí, já byla troska. Teď jsem já ta vychlamaná s dětma a on smutný, starý, bohatý, člověk.....a asi sám. Proč hlava zapomíná na trápení a bolest kterou jsem s ním měla? Probrečené noci, bez peněz, zklamaná a utrápená.....Proč si to musím stále jitřit abych ho nezačala litovat? Jsem v šoku z toho, jak si dovede dobrovolně muž, či žena, to je jedno...takhle, odchodem od perfektně fungující rodiny ublížit. Nuda. Asi se nudil. Nedala jsem mu nikdy důvod k žárlení, co chtěl, vždy měl. Vím, strašná chyba, ale v dobré vůli....budu se ze včerejší návštěvy Prahy ještě muset vzpamatovat. Strhaný, smutný, starý pán....jen jeho pohled mne vysál z energie. Už vím proč se mu vyhýbám. Rozvod proběhl v květnu 07. A za tak krátkou dobu taková troska. Ufff....Eny

promoce v Betlémské kapli byla nádherná, důstojná a obě mé děti nádherně spokojené. Pivíčko v tlusté Koale fantastické. Jen cesta vlakem zpět byla absolutně nedůstojná, vím, že nejde postavit Hlavní nádraží nové a prostě jen tak vše přesunout, ale Hlavák....prostě hrůza a děs, když si představím že je to naše hlavní město, plno cizinců, a ten strašný úprk davu lidí na peron, smrad ve vestibulu ze stavby a špína a bezdomovci a cikáni, jediná informační tabule. A 4hodiny vlakem, kde se ozývá šílený pískot z reproduktoru a nedá se vypnout.....brrr, to budu fakt příště raději točit kolečkem po D1 než zažívat tohle.
...ale promoce byla báječná, chi....

... : Mirijam

Vždy si myslím,že jsem na tom sama.Manžel když se napije zažívám doma slovní psychický teror.Někdy si myslím,že se to nedá vydržet.Jindy je pozorný i v domácnosti a kolem domu něco udělá.Ale když ho to chytne,tak je to neůnosné.nadává vyčítá,zesměšňuje.Vše na mne mu vadí.Klade otázky ,které nemají žádnou úroveň.Mám již svá léta,je mě 55let a budoucnosti s ním se dost bojím.Neodešla jsem od něho když jsem byla mladší kvůli dětem.Teď jsme společně za ty léta manželství již nabudovali nějaký majetek a nyní by to šlo těžko dělit.Já jsem postižená s klouby a jsem na invalidním důchodu,tak z toho bych mu asi těžko vyplatila určitou část.A on mě nutí do takové práce venkovní,kterou bych teď,když jsem po operaci kloubu,asi těžko zvládla.Když tu práci dělat nejdu,tak mě nadává.V domácnosti si podle okolnosti práci zastanu tak průměrně podle momentální indispozice,ale vždy má navařeno,vypráno.V této věci újmu si myslím netrpí.Již jsem přemýšlela ,že navštívím psycholožku,ale on by mě tam stejně nešel.Snažím se vše řešit v klidu,ale někdy co je moc to je moc.Poslouchat ty jeho narážky je neůnosné.Vždy si ale říkám,že ještě na mne ruku nevztáhl,to bych již nevydržela.píšu zde na této stránce,tak trochu abych si ulevila od napětí a podělila se s ostatními o mou bolest v duši.Jestli mě někdo odepíšete,budu ráda.Alespoň budu vědět,že nejsem v tom sama.Děkuji všem za pochopení.
Mirijam

Milá Mirijam,zažívám doma úplně to samé,nevím,zda ti nějak poradím,nebo pomohu,sama si nevím rady,ale znám to,co zde píšeš.Zažívám urážky,snižování sebevědomí,jsem neschopná,hloupá,nedokážu se sama rozhodovat,nedokážu si udělat pořádek co se týče výchovy dětí,jsem bordelářka atd.atd.Je to psychické týrání jak vyšité,ale kdyby jen to.Dostala jsem od něj ze začátku nějakou tu facku,ale zrovna asi před týdnem mě tak mlátil přes hlavu a do obličeje,že ještě dnes po týdnu mě brní hlava a mám monokla pod okem.Chci říct,že pokud na tebe ještě nevztáhl ruku,tak se to v co nejbližší době může stát,stupňuje se to.Jenže já mám tři děti,2 z prvního manželství a jedno s ním-nejsme vzatí.Není to jednoduché odejít,já nemám kam jít,těžko by mě rodiče vzaly k sobě,jenže on je druhý den zase úplně jiný.Alkohol z něj dělá maniaka,Najednou má zkrat v hlavě a chová se jak rozzuřenej býk.A rozhodně nesouhlasím s tím,že se to ženě líbí,spíš neví kudy kam a bojí se,že zůstane sama a nezvládne to finančně a psychicky-to je můj problém.Navíc už jsem to jednou zažila,zůstala jsem sama po rozvodu se dvěma dětma a bylo to dost těžké.Nemůžu nic poradit,sama si nevím rady se svým problémem,ale je mi 31let,co budu dělat až mi bude jako tobě a on bude stále stejný????Asi je fakt lepší odejít,dokud je čas,ale musí žena vědět,že se dokáže postavit na vlastní nohy,což já si o sobě nemyslím,nebo už jsem to po prvním zážitku po rozvodu vzdala...

Ahoj děvčata, ujišťuji vás obě, že jste super holky a zvládnete všechno !!!! I to, že budete samy !!! Muž mi zemřel pod rukama, když dcera měla 10 měsíců a čekala jsem syna. Za pomocí mámy jsem to zvládla. Po 6ti letech jsem se vdala a pořídili jsme si syna. A přesně jsem prožívala to, co vy. Blbá,neschopná,špatně jsem vařila,málo slané,moc slané,sedím s děckama jen doma,jsem slepice.Řešila jsem,jestli skočit ze 4 patra,nebo se nechat zavřít do 'šaškecu'. Jedna paní mi poradila kurz Modrá alfa /v podstatě Silvova metoda kontroly mysli/a tam jsem si uvědomila,že je to problém těch chlapů,v podstatě jsou chudáci,kteří si musí zvyšovat sebevědomí tím,že ponižují ženy. Takže ne já,ale ten chlap je chudák !!!
Takže si to uvědomte a Mirjam - podej žádost o rozvod /bydlení kdekoliv je lepší než s ním/ a Mirunko, existují azylové domy, kam se můžeš uchýlit s dětmi a pomůžou ti. Pokud chcete, napište mi na Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny a budeme pokračovat....... Hezký den

Omlouvám se, ten meil je správně Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny Hezký den Miki

Doufám,že se Miki nebudete zlobit,když vám také napíšu na uvedený mail,zajímá mě ta Silvova metoda.Také doma zažívám psychické násilí,alespoň mi to tvrdí paní v poradně pro rodinu.Smutné na tom je,že nejen já,ale i naše 17 letá dcera.Tu si manžel vysloveně vychutnává-nikdy neudělá nic dobře,špatně vypadá,nemožně se chová...U každé práce mu musí asistovat(míchat beton,spravovat traktor,jezdit do lesa na dříví atd.)a jako holka se k tomu neumí náležitě postavit,nemá dost síli apod.Škoda,že prý neměl kluka.Holka si chudák vyčítá,že se nenarodila jako kluk,posiluje na kladkostroji,aby měla dost síly a byla pro otce dobrá.Já se jí pochopitelně snažím zastávat,ale marně,protože se pak pustí do mě,že jsem děti špatně vychovala(máme ještě 8 letou dceru) a nenaučila je,aby měli otce rády a viděly v něm autoritu.Dcera nemá žádné sebevědomí,chodila k psychologovi,až jí nakonec nasadili antidepresiva,má problémy navázat vztahy i se svými vrstevníky.Já mám pocity,že jsem špatná matka,že jsem to tak nechala dojít.Jsem ze všech hádek a moralistických přednášek příšerně unavená,vysátá,bez chuti do čehokoli,hlavně do života.Manžel dokáže kázat neuvěřitelně dlouho,taky celou noc.Potřebuji někde najít sílu.....

Ahoj ,zajimalo by me ,když moje kamarádka žije s přítelem a on navenek vypadá dobře,chodí do práce ,dává jí peníze ,má s ní dítě a když mu něco řekne co se jí nelíbí tak jí prostě před synem sprostě nadává nebo ji nakopne nebo ji dá lepáka ,že má modřinu .Ale za chvíli se ji omluvi ale vinu na sobě nenechá.Prý kdyby mlčela udělala by líp.V té rodině je něco špatně a ona s nim v tom vztahu pokračuje.Pak ve finále chodí ke mě pro radu a pomoc a já nevím ,jak ji mám v takové věci poradit ,aby se to jednou neotočilo proti mě.Je mě lito chlapečka ,který v tom žije neboť ,když ke mě přijdou ,tak táta je zlej a hrubej a on se bojí křiku.Je špatné ,když v takové rodině vyrůstají děti.Potřebovala bych od někoho poradit.Vím ,že je to těžké,když nemá kam jít boji se o to ,aby vůbec to zvládla.Diky za radu.

Ahoj četla jsem tu jeden komentář že chlap si vybere pro sebe ,,nedostačující ženu" protože má pocit že nemá na lepší a pak si tento komplex na ní hojí. Můj případ je trochu jiný mám o několik let mladšího přítele (je mi 25) když jsem se s ním seznámila byla jsem pro něj visoká liga a ani si netroufl mě sbalit, to já byla ta iniciativní. Teď spolu bydlíme ale teror začal už před tím. Jeho žárlivé scény mě rozesmívali a nevím kde jsem to nabrala ale myslela jsem si že to co říká si ve skutečnosti nemyslí. Že to jen tzv. zkouší a že se jeho myšlení pohybuje v rozmezí normálu. Dnes už vím že ne. Fyzicky mě napadne jen obvikle většinou se mnou hází o stěnu, zem a podobně (tak aby nic nebylo vidět na obličeji) ale přešel víc k slovnímu napadání. Nenápadné shazování před ostatními i mými rodiči. A doma...tituly od děvky po špínu atd.. Stanovili jsme určitá pravidla(věci co vadí jemu a co vadí mě) já dodržela vše co po mě chtěl, on nic. Myslela jsem si ...aha te%d se chytí za noc, ne...špatná jsem zase já a je to všechno moje vina. Chvílemi se přistihnu že nad tou možností přemýšlím. Ale zdravý rozum (který si říkám že mám víc jak dva roky)mi velí abych se na to vykašlala že bude hůř...proč se vedle něj teda stále probouzím...

Čtu tady vaše příběhy a myslím na vás a i na mě. Jsem holka z normální v pohodě fungující rodiny, vystudovanou školu, dobrou práci a mám spoustu přátel. Měla jsem přítele 4 roky, vše bylo super, ale poslední rok se začalo vše měnit, podezřívání, zákazy, hádky, nadávky typu kurva, píča a ještě dál na veřejnosti, psychický teror, ale já jsem zase taková, že jsem si to nikdy líbit nenechala, takže se to stupňovalo. Ještě horší na tom bylo, že se tohle dělo, vždycky, když se někde opil, byl opravdu hnusnej. Česem, když takhle vždycky přišel z hospody, tak mě budil v noci a dožadoval se sexu, což mi bylo odporné, takže šílené hádky, že s ním nechci spát a že někoho určitě mám. Příchody k ránu z hospody se konaly stále častěji a pořásd se ty noční scény opakovali. Ráno se pak choval jak beránek a jako, že se nic nestalo, objímal mě, hladil a tak. Před nedávnem zase přišel takhle v noci, ale to už jsem měla ráno zabalené kufry a zmizela, protože jsem týden chodila s monoklem a to už byla poslední kapička než mi pohárek přetekl. Dneska za mnou chodí ať mu dám šanci a jak mě miluje, ale už nikdy!! Svojí šanci propásnul. Neměl na mě sahat. Dokavaď to bylo psychický týrání, tak jsem ho omlouvala, ale zařekla jsem se, že na mě vztáhne ruku, tak už mě neuvidí. Když bych ustoupila a přijmula omluvu, tak by vyhrál a věděl, že když to udělá zase, tak mu to znovu projde. Škoda, ale chlapů je jak máku. Tak už pokukuju po jinejch prdelkách. Držte se a držím Vám palečky, aby jste brzo sebrali odvahu ho opustit a začít lepší život s někým, kdo si vás bude vážit.

ad je to jak chce zensky sou mrchy momentaln hledam neco cim se da provest prokleti pokud bynekdo neco vedel pisnete nekam kde se t oda snadno najit
ad je zenska jaka chce nici chlapovy zivot muze ji milovat sebe vic a nezmeni to vubec nic muzeji mlatit a vysledek stejnej max stim rozdilem ze si zat o pujde sednout varuju vas ty ktery litujete takzvany chudinky nedodavejte jim sebevedomi a sebe uvedomeni bude te horce litovat znici vas i vsechno nacem vam zalezi

Když jsem si brala mého muže, byl to milý, hodný kluk, velmi snaživý. Pochází z rodiny, kde se hodně hrálo na výkon a pořádek, maminka doma téměř udržovala sterilitu, všechno se blejskalo, ale otec velmi shazoval matku, kdykoli se jí něco nepodařilo, nebo něco nevěděla, matka úzkostlivě tajila jakýkoli neúspěch, prohřešek, cokoli a prakticky se spolu nebavili.Jinak jí neustále dával najevo, jak je blbá a že s ní má svatou trělivost. A tak, jak se choval manžel k ní, tak se ona chovala k dětem, cokoli jim nešlo, okomentovala tak, že si raději nechaly zajít chuť na nějaké svěřování, a všichni se jenom naučili zametat stopy, případně házet vinu na toho druhého a chovat se jako perfektní figuríny. Jakkoli selhat bylo nemyslitelné, jakkoli se neovládnout, třeba se rozplakat bylo ostudné, ostudné bylo i mít problém a ptát se na radu, správný člověk zná přece všechno sám. Ale i tak si nacházel otec důvod ke kritickým nemilosrdným poznámkám a shazování. Nicméně, někoho kritizovat otevřeně, bylo považováno za hrubý akt agrese, a taky bylo nesmírně odsuzováno když někdo něco otevřeně chtěl, nebo nechtěl. Pamatuju si, že když mi byla nabídnuta smetana do kávy a já řekla -ano díky, matka si mě pak vzala stranou a řekla mi, že bych se měla líp ovládat, sluší se přece odmítnout.
No, tak v tomhle rajském prostředí manžel vyrůstal, ale došlo mi to víc až po svatbě. Když jsem něco neuměla, byla jem za pitomce, když jsem nevěděla, jak funguje mikrovlnka, atd a nejhorší bylo, když jsem třeba chtěla jít do restaurace, nebo si koupit banány, můj muž se na mě díval zhnuseně, jestli to nepřeháním. Požádat o to, aby mi přinesl vodu, když byl v kuchyni a já v ložnici, bylo považováno za posluhování. Naše dcera byla tlustá, špatná,hloupá atd.
Dřív mi napřiklad nechtěl svěřovat peníze, protože bych je mohla ztratit,a vůbec, pokud jsme něco kupovali, platil vždy on a všechno si překontrolovával, taky si vzpomínám, že když jsme byli poprvé v Paříži a narozdíl od něj mluvím francouzsky, mluvila s chodci a měla jsem na kolenou mapu, nevěřil ani mně ani mapě a jel se přeptat na nějakou debilitu do Informací sám svou příšernou angličtinou.
Situace se mírně změnila, když jsem začala vydělávat víc než on. Nejdřív byl úplně bez sebe, chtěl abych posílala peníze na jeho účet, ale to u podnikatelů nejde, takže sem měla vlastní peníze. Pak jsem si dovolila navrhnout rodinné hospodaření, že povedu účetnictví, ale hrubě jsem narazila, snad ať si nemyslím, že bych to vůbec zvládla. V té době byl na manažerské pozici, ale já rostla s s tím i moje peníze a sebevědomí.
Pak jsem si založila ještě větší firmu a dařilo se mi, ale nastaly dny dlouhých přednášek, co dělám špatně a dusno bylo k nesnesení. Nechápala jsem to a snažila se všecno zvládat, ale stejně to nebylo dost dobré. Jídla bylo moc, nebo málo a pozd atd, a kdyzž jsem se mu chtla s něčím sřit, chvíli dělala chápavého, ale třeba za dva nebo tři dny mě shodil, že přece takový člověk, jako já, je úplně nemožný a posmíval se mi.
Pak se manželovi dařit přestalo úplně, zato mně čímdál líp. Byl k nesnesení a mně pomalu začalo svítat, byl hnusný, když se mu dařilo, protože si myslel, že ho neopustím, byl superodporný , když se mně dařilo, protože měl strach, že odejdu. A byl hnusný tehdy, kdy chtěl dát najevo převahu a to bylo pořád.
Dneska má můj muž malinkou firmu, která se jen těžko probíjí. Mně úplně nenávidí, prý jsem mu vzala ty nejlepší roky života.
Odešla jsem po tom, co sem už nemohla snášet ty jeho věčné výčitly, ledové chování, urážení se trucování a manipulace. Navíc byl čím dál hysteričtější.On nesnesl řeč na rovinu, jakkoli ho kritizovat, považoval za útok a odpověděl takovými podlostmi...... a nakonec to skončilo, že mě začal fackovat a a křičet, že když mě nevychovali rodiče, tak to musí vzít do ruky on.
Takže jsem odsthovaná, přítele zatím nemám a asi ani nechci, dcera mě obvinila z toho, že jsem jí svým špatným manželstvím znemožnila najít si partnera, něco mi říká, že je po něm.....ale, mám klid.

Ahoj všichni ,dlouho jsem zvažovala jestli se vubec nekomu sverit,dosud jsem to vuci nikomu nedokazala,ale myslim ze se mi trochu ulevi. Urcite mam v planu ze se sverim svoji bezvadne rodine(rodicům),kteri byli vzdycky pohodovi a nepamatuji si ze by se za meho hezkeho detstvi nejak hadali.Vzdycky nas meli radi (s brachou) a podporovali nas.
Ja jsem poznala sveho nynejsiho partnera pred ctyrmi roky a mame spolu dvouletoho syna.Zezacatku byl uplne zlaty a vsichni mi zavideli jak mam uzasneho chlapa.Ja se do nej silene zamilovala a vedela jsem ze to chlap na cely zivot,meli jsme hodne společneho,ale i jsme si meli stale co povidat.On nebyl zadna padavka a taky velky romantik.Byl světaznalec a uměl jazyky,imponoval mi.Ale po nejakem case(coz mi doslo teprve nedavno) mi zacal obrovsky vycitat veci jako to,ze jsem o pul hodiny dele v praci, to ze jsem mu vcas neodepsala na email(i kdyz jsem mela v praci uzaverku a ani jsem se kolikrat nestihla najist),ze jsem mu odpovedela jen na polovinu veci na ktere se me v emailu ptal.Dalši problém byl muj koníček,což bylo hiphopove tancování, dvakrat v tydnu jsem mela trininky, a jednou za mesic i soutěž nebo nějaké vystupování na akci.Byla z toho obrovská scéna,ze které jsem samozřejmě vinila zezačátku výhradně sebe,slyšela jsem od něj jen, že jsem sobecká a že on mě má tak rád,že se mnou chce trávit maximum času a já si trajdám po tancování.Nicméně mě poznal s mojí prací i s mám tancováním,tak jsem myslela že je s tím smířený. A v každé volné chvíli jsem byla jen s ním,už jsem i přestala chodit ven s kamarádkami a akce jsem odmítala, protože by to doma vyvolalo akorát hádky.A já se hádkám prostě snažila vyhnout a dělala jsem proto všechno.Dost mě to unavovalo.V téhle době mi jeho chování přišlo ještě normální.Rozhodli jsme se pak pro založení rodiny. V té souvislosti jsem si říkala,paráda, vlastně bude doma naprostý klid a harmonie,protože s tancováním zkončím a tak budu mít spoustu času na něj.Spletla jsem se.V práci jsem měla stejné nasazení, a jako těhotná jsem se domu vracela šíleně unavená a už kolem deváté desáté jsem si přála jít spát.Ale to bylo špatně,protože jsem celý den byla v práci a večer se musím věnovat jemu.No spala jsem málo,byla jsem pořád vystreslá abych se mu dost věnovala,aby se nerozčílil a ke konci těhotenství už jsem se nechtěla (nemohla) ani milovat a to bylo to pravé peklo.Začal "kvůli mě" chodit s kámošem do hospody a vracel se k ránu a budil mě, řval na mě tak jako nikdo v životě, že jsem mrcha,děvka,frigida,pitoma, a ať táhnu pryč.Občas mě i schodil někam na gauč nebo na postel.Házel nejčastěji podšálky,většinou o zem,jen jednou proti mě.I v den mého porodu na mě byl naštvanej,a to proto že on nebyl ten první kdo za mnou přijel do porodnice,ale byli to moji rodiče,ale o nic nešlo já ještě nerodila,byla jsem jen přijatá do porodnice,protože syn měl horší ozvy a já měla stejně ten den termín.Takže žádná panika.V ten den se také pohádal se zaměstnavatelem,takže jsem ho prosila,at se uklidní a je na mě hodnej.Pořád jsem v jeho přítomnosti byla v takovým blbým napjetí a stresu.No,po porodu byli všichni štastný,ale dlouho to nevydrželo.Hádky kvůli něčemu byly pořád a za pár měsíců,pil víc a víc,neměl práci,rozešel se se zaměstnavatelem,nic mi doma nepomohl a já nespala bud kvuli miminku nebo jemu.Takže jsem měla něco málo přes 50 kilo a byla jsem hromadka nervů.Jednu noc přišel zase opilý a vyhrožoval, že se kvůli mě zabije, opět zopakoval že jsem frigida,kráva atd.(protože jsem nechtěla sex každý druhý den).Byla jsem totálně vyčerpaná.On sáhl pro nůž a v úplné nepříčetnosti se přede mnou říznul do zápěstí,teklo spousta krve,já chtěla volat sanitku,málem jsem z toho měla srdeční kolaps,úplně jsem cítila,že mi snad srdce vyskočí z hrudníku.On mě poslal do oněch míst,obvázal si to a šel pěšky na pohotovost.Já mezitím byla úplně šílená a psala ze zoufalství na on-line linku bezpečí,to bylo poprvé,kdy jsem se někomu svěřila,ale přišla mi další den odpověď že email nebyl doručen.Po téhle záležitosti,dostal můj partner papír od doktora že musí navštívit psychologa.Tak tam opravdu musel jít,poprvé sám a podruhé jsem tam byla pozvaná i já.Tam ještě tvrdil,že ví že to mám s ním moc těžké,ale tím to skončilo a žádné další sezení u nechtěl,já ho přemlouvala, ale on prostě "není magor", v papírech měl napsané že trpí depresivní forií.A tak šly dny dál,já se bála vždycky když měl přijít domu,a když šel na pivo,tak jsem běžela s nožema co jsme měli doma do sklepa,aby si třeba zase něco neudělal,tušila jsem v jaké bude náladě.No,pak byl na chviličku klid,tak na měsíc,nehádali jsme se a žili normálním partnerským životem.A pak to zase nastalo.Hádky kvůli hloupostem.Platí tady 100% že kdo chce bít,hůl si vždycky najde, vždycky má důvod proč se na mě naštvat a dělat scény.Vždycky mi opakoval,že má právo na mě řvát,protože jsem ho k tomu vyprovokovala.Už i okolí si i přes mojí snahu vše skrýt všimlo že jsem nějak zamlklejší a že už nejsem tak veselá jako jsem vždycky byla.To když jsem řekla svému partnerovi,tak se zase nasr...a poslal mého příbuzného,který měl tehle dobrý postřeh do pr....Jen uvedu pro příklad důvody ke scénám. V šestinedělí jsem si vyjela na výlet v lehkých kalhotech a ne v krátkých kratáskách, nebo jsem si na další výlet nezabalila ty boty,které bych měla,nebo že mám menstruaci týden a ne jen pár dní.Prostě věci,které jsou prostě normální a v životě se kvůli nim normální člověk snad nehádá,nebo ano??.Situace tak postupně pokračovala,hádali jsme se každý týden nebo 14 dní.Až mě v loni na vánoce tak už naštval a ponížil že jsem mu dala pohlavek,začala jsem totiž po nabrání sil uplatnovat taktiku,že budu taky tvrdá a ukážu mu svojí pro něj dosud skritou stránku,a to že se dokážu tvrdě bránit,prostě jsem mu dala pohlavek,a on mi ho trojnásobnou mužskou silou v pohodě vrátil,že jsem spadla.Další facka,ještě padla teď před týdnem (tomu ale také předcházel pohlavek ode mě),on mi ji vrátil tak,že mě pak dva dny bolela hlava a sanice.Mám pocit jakoby se to taky malinko stupnovalo z psychického do fyzického nátlaku.Nebo už obojí dohromady,nevím.Ale mám sílu se bránit,ale možná ne,protože bych to už možná zabalila.On pochází z rodiny,kde se rodiče pořád hádali a po dvou letech to předvedli jednou i přede mnou.Pak jsem se dozvěděla,že partneruv otec bil svoji manželku,takže příklad jak z literatury.Můj partner odešel velmi brzy z domova,měl toho tam prý plné zuby.Nejvíc mu vyčítám to,že na mě řve sprostě i před synem a jednu facku mi také uštědřil před ním.Vím že pokud bych se svěřila mojí rodině,okamžitě by ho zavrhli.Už jim něco málo říkám,ale s plnou pravdou si opravdu netroufám.Ale věřím, že jestli to bude nutné,udělám to.Jsem středoškolačka a moje rodina byla vždycky fungující a měla jsem zázemí,z domova jsem odcházela a v pětadvaceti letech.I ted v nich mám jedinou a silnou oporu.Přála bych si mít oporu v partnerovi.A rozhodně mu nedovolím aby v naší rodině nastolil poměry,které měl sám doma.To budu radši opravdu sama.Ošklivá nejsem,peníze si taky vydělám.V práci jsem měla víc než on a i na mateřské chodím částečně do práce a navíc rodiče by mě 100%v nouzi pomohli.Je zvláštní že ani nevím jestli ho mám ještě ráda jako na začátku,nějak ten vztah k němu nedokážu specifikovat.Mám ho ráda,ale s ranami a bolestmi,které mi za těch pár let způsobil a které mu nidky neodpustím.Říkám si že ať je radši syn se mnou v klidu,než aby žil v rodině co měl můj partner.Jen pro vysvětlení,partnerův bratr ma take problemy s depresi,a to je dost na to abych byla hodně opatrná.V téhle rodině je to prostě průser.
Moc vám děkuji že jste strávili čas nad mým příspěvkem a budu moc ráda, když mi řeknete co si o tom myslíte.Buďte silné a myslete na sebe a svoje děti.

Já jsem si domácí násilí zažila také,tak jak to tady popisujete.Od manžela jsem odešla,resp nechala jsem se jím i s dětmi vyhodit z našeho domu.Od chvíle kdy jsem odešla si zažívám já i mé děti nátlak z jeho strany,vydírání,sledování. Požádala jsem o rozvod a měli jsme již třetí soud kvůli dětem. On chce syna,kterého týral do střídavé péče,neustále tvrdí,že syn chce bydlet u něho.Já i děti jsme už zničeni jeho neustálým tlakem a já mám pocit,že nám nikdo nepomůže,všichni jednají v zájmu otce a ne dětí.Nikoho nezajímá,že nás týral a já mám pocit,že mi nikdo nevěří. Zákony ani instituce v tomto případě vůbec nefungují,tak jak se o tom mluví.On je tyran,opilec,flákač a násilník,já jsem se vždy starala o děti ,domácnost, chodila jsem do práce a on teď argumentuje u soudu mými směnami a soud mu přikyvuje.Navíc bydlím u matky v dobrých podmínkách.
Všem týraným ženám radím - odejděte,čím dřív,tím líp.To, že je máme rádi,si jen namlouváme.Oni vždycky mají možnost se násilně nechovat ale oni to neumí. I když to slibují,nikdy to nezvládnou.Povaha se nemění. Určitě se těch parazitů zbavte,ale radím vše si promyslet,naplánovat,mít dobré vztahy se školou kam chodí děti,udržovat dobré vztahy taky s příbuznými a vhodnými přáteli,kteří vám ve vhodné chvíli pomohou,mít práci,nenechat se izolovat,naškudlit si nějaké peníze,důležité doklady si k někomu schovat.Pokud se chová špatně v okolí tak ho nechat a neomlouvat,neomlouvat ho před dětmi.A hlavně věnovat se dětem, zabavit je, být ne ně usměvavá,to se vám potom vyplatí při jeho snaze ovlivnit děti a získat si je na svou stranu.Raději se nezaplést s žádným mužem,protože toho by on využil a mohly by jste ztratit i děti.Odchodem se vám na jednu stranu uleví,na druhou vás ale čekají perné chvíle,protože násilník nesnáší,kyž ho neposloucháte a odejdete,za to budete tvrdě pikat.Posilujte si sebevědomí a nenechte si vnutit pocit viny.Držím všem i sobě a všem našim dětem palce.Až se rozhodnete odejít,nikdy se už nevracejte,nevěřte těm jeho kecům a slibům.

Ač je mi ani ne 20let, život mi už ukázal jak to opravdu chodí. Svůj příběh bych chtěla říct skoro od tačátku,ale trošku to zkrátim.Vyrůstala jsem s matkou alkoholičkou a svojí o 3 roky mladší sestrou.Nemluvě o chlapech,který si máma tahala domů.Dřív byla fajn.Chodila z práce domů,vařila,učila nás šít,plíst,háčkovat i vařit.Jenže pak začla pít a už dřív dělala rozdíli mezi mnou a ségrou.Nikolka bude modelka,Nikolka je krásná..A nikolka oblejzala s mámou hospody a chlapům krky,protože byla opěvovaná a vždycky něco dostala.Já sem si radši sedla do kouta a četla knížku.Nebyla sem tichá ale jiná než ona.Proto sme se se ségrou neměli rádi,přirozená věc.Lucino vyluxuj,Lucino vytři,Lucino jaktože si neumyla nádobí...A ségra šla a nastříhala papírky na koberec.I nás mlátila a psychicky týrala.To sem byla radši když nás mlátila,než když psychicky deptata.Zkazila každou krásnou chíli,každy narozeniny,vánoce a nevim proč-VŽDYCKY MI STRAŠNĚ ZÁVIDĚLA.Možná to bylo tim,že sem dostávala lásku z babičinný strany a rodiny a ségra nic.protože ji máma obdivovala a já sem byla tlustá svině.Přitom sem docela pěkná holka.
Tak sem to v 15 nevydržela a utekla k babičce.Bylo to rozhodování,jestli tam mám nechat ségru,co bude atd,vyděšená sem napsala vzkaz že jedu k babičce na prázdniny a už se nevrátila.Je třeba vědět že moje máma je závistivá,zákeřná a zlá mrcha.Mrzí mě že to tak řikám,ale už nespočetněkrát sem jí uvěřila,že se změnila,ale teď už jí nevěřim ani Ťuk..Když sem přišla k babičce nemohla sem si zvyknout na přístup a zvyky.Že se o mě najednou někdo začal zajímat,ptát se jak sem se dneska měla atd.A hlavně že na mě soma někdo čekal.To víte že byly spory,jelikož sme byly rozdílná generace ona jinak já jinak,jednoduše neshoda v názorech.A le to bylo zlatý oproti domovu...Máma se ségrou mezitim přišli o byt a byly v hroznejch sra...ale babička jí nepomohla,už tehdy věděla proč....Tak si tam tak 3 roky žijeme,dokuď se nedozvíme,že máma čeká miminko.Ve 37 letech.Byla sem šťastná a věřila že se změní a přestane pít...

Babička se rozhodla,že jí teda k sobě vezmem,jinak kdyby se nenarodil malej všechno bylo jinak.Néééé já mu to nevyčítám,však ten drobeček za to nemůže.Takže porodila krásnýho kluka a vporodnici mi řekla něci,z čeho mi bylo úzko..Ještě že se ten malej narodil,jinak bych už neměla pro co žít.Tak se k nám tedy i se sestrou nastěhovali.Bylo to docela fajn období,prtože sem den před tim úspěšně a slušně odmaturovala.Čemuž ona nikdy nevěřila.Mno a teď je u nás přes půl roku a já už jí nemůžuu ani vystát.Připadne mi,že jí nesnášim den ode dne víc a víc.Vyhrožuje,dělá zíkeřnosti,teď mám novou práci-závidí,je zlá,leze mi do věcí a prohrabává kapsy.Ovlivňuje babičku,která je z toho zmatená,ale nezastane se mě když mámě řeknu pravdu do očí.Radši odvrátí hlavu.Chápu,je stará a chce mít klid,ale já sem snad ta s níž jí bylo fajn..A ta,kterou už odmalička miluje.Nikdo mě nechápe,nikdo mi nerozumí.Je pekelně těžký žít s někym koho nenávidíte a od koho utečete,já se snažila...Vycházet sní...ale pít nepřestala a už mě to ani nezajímá.Závidí,že nemá nic a nemůže se jít bavit a pít v hospodách protože má miminko,ale JÁ JÍ ZA TO PŘECE NEMŮŽU!!ale abych se dostala k tomu kvůli čemu sem píšu.Už 2roky mám přítele.Je strašně fajna děsně si rozumíme.Byl můj první.Možná z toho bude znít naivita,ale tak to neni.Já hold byla brzo vyspělá a měla sem spoustu starostí.Nám je spolu fajn.Uvaříme si,najíme se,zasmějem se,válíme se,jdem se projít,prostě je pro mě jak stvořenej.Ale akorád máme stejný povahy.Žárlivý,máme svojí pravdu-takže tvrdohlavý..Je nutno podotknout,že je mu 28.Zamiloval se do mě na první pohled,a pořád na to vzpomíná.Z jeho gest,úsměvů,reakcí já vim,že mě miluje.Jenže sme se poznali v dobu,kdy měl přítelkyni,kterou mlátil.Ta mu prej lhala a zahybala,ale já se ho nezastávám.!!!Ženský se nebijou!Já jí ale znala.Poznali sme se,on se do mě zbláznil a neustále mi volala a psal.Něco málo sme spolu měli ne sex!Mě bylo 14!Ona to zjistila a zavolala ať jí to řeknu do očí,jak chtěla tak sem udělala...Zkráceně zmanipulovala mě ať ho nechám na pokoji a hrála si na kamarádku.Tak mi jí bylo líto a na něj se vyprdla.On volal a psal pořád.Pak se na chvíli odmlčel,oni se rozešli a bylo.pak se to vrátilo..Já ale věděla,že chodí pít a občas to přehání,já stim do toho šla.Doslova mě přemluvil,ať to zkusíme.Bylo to nereálný.Věkovej skok!..Nemilovala sem ho hned,šlo to časem.Je nám spolu uplně nejlíp.Mě nikdy neuhodil,což se někdy divim,sem docela provokatérka:-D Ale to byste museli vědět vše.Však to znáte.No a babičce se nelíbí,tak mi dělá nepříjemnosti a to i s mámou.Petr totiž dělá na drahách a jezděj na montáže.Je to pro nás oba moc těžký.Musíme si věřit.Já se pořád přemáhám,abych ho tolerovala,že chodí pít,ale když se napije má blbý řeči.Občas mi připadne jakoby on moh všechno a já nic.Nedávno sme si museli vážně popovídat,to víte že můj péťa je vtípkař a puberťák tak u toho vtipkoval ale vypadá to,že si z toho něco vzal.Nechci ho omezovat,zakazovat..Na co?Až bude chtít stejně mi uteče.ale pááánečku žárlim jak ďas.Ikdyž jen tak mezi náma,neni na co..ˇMám jenom strach,peorože teď přišla chvíle,kdy ho moc potřebuju a čekám jak se zachová.doma pod jednou střechou s mámou už nebudu.Vůči babče je to třeba blbý,ale ať se zamyslí nad tim jak se chová a jak peče s mojí mámou ikdyž ví jaká je.Mě už nebaví se doma hádat,poslouchat pomluvy,a snášet zákeřnosti.Já už domu chodim nerada.

a nevim co od ní čekat.Nedávno řekla:Běž si pr....at za tim svym péťou než zas někam odjede.Se divim že nejsi nemocná od něj ještě.Opovaž se domu přitáhnout kapavku.!!Si jako mysliš že je ti věrnej ty krávo??(asi zapomíná že jí tam nepatří ani klika od dveří a pěkně si vyskakuje)Jak tohle svojí dceři může říct vlastní máma.!Jak mě může takhle srazit???Tak mi ubližovat?ale čemu se divim tohle dělala dycky.Pomlouvala mě atd.Tak vyváděla i na Štědrej den,až sem se s bezmocností sbalila věci anemám kam jít.K tetě-čeká miminko a maj spoustu starosí.Ke známý?ta mi poradila ať si něco seženem a ať se postavim na vlastní nohy.Strejdové?Mám jich dost.Maj svejch starostí dost.Kdybych aspoň měla stálou práci ale ten´hle měsíc sem nastoupila na absolventskou praxi kde koncem května končim...co mám dělat.Mluvili sme o tom s petrem,ten bydlí s bráchou kterej přišel o práci takže jim tam budu překážet mají malej byt.On sice řek že si něco seženem,ale podle mě si udělala z pusy trošku srá...nevim si rady.doma zůstat nechci,proto dnes za nim jdu si o tom promluvit a čekám jak se zachová.Jako chlap by se o mě měl postarat,to on by dokázal,ale podle mě má strach ze společného bydlení.A já strach ještě větší.Co když to skončí tak že mě bude mlátit.Na to že pije už sem si zvykla.Že se chodí bavit beze mě,na to taky.Ale mám strach že bude zlej.Ale když se zeptám-proč to neudělala za ty dva roky ani jednou???Asi proto že spolu nežijem.Kéž by mi někdo poradil.Kdybych přišla i o něj,nemám pro co dejchat.Spolu nám je božsky...Občas si ale řikám,že nemůžu bejt snim,ani bez něj.Prosím poraďtě mi někdo.Sem jenom mladá a naivní,nebo je moje situace fakt složitá a ani vy byste si nevěděli rady.Kdyžtak je tu můj email.budu ráda,zakaždou radu,politování,ikdyž to mi teď moc nepomůže nebo za každou pomoc...Tadyty první životní kroky chci udělat snim.Nedoufám,že to bude zrovna on skym budu mít barák se zahradou,kopu dětí a skym umřu.-TO NETVRDIM,zas až tak naivní nejsem,ale žiju přítomností a našemu vztahu nechám volnej průběh.Nic jinýho mi ani nezbejvá,stejně tak jako každýmu vztahu.Když bude chtít utýct,ať uteče,ale i on sám řek že mě miluje,což mi moc často neřiká,podle mě váží tyhle krásný slova a neřiká je jen tak a je to hezký znamení.A řekne,že miluje mě,že jiný by snim asi nevydržely.On si je vědom všeho....Já ho miluju a je to teď on,skym chci bejt..Tady je ten můj Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny li sé někdo nacházíte v podobný situaci nebo ste byly někdo na tom jako teď já,aspoň mi poraďte.Děkuju s pozdravem Lucie

Milá Lucko,ještě jsem si to co jsi napsala nestačila pořádně pročíst,protože to co píšeš mi zní dost zmateně,a ani se tomu moc nedivím,musíš být zmatená,ale mám pocit,že ti musím něco napsat.Nechci se tě prosím tě ničím dotknout tak jestli napíšu něco špatně tak se omlouvám předem.Je ti dvacet let,takže už žádný puberťák,máš za sebou dost hnusné věci a můžeš mi věřit,že vím přesně jak to vypadá když chlastá máma.Myslím,že by jsi se měla sebrat a odejít od své rodiny úplně.Definitivně zpřetrhat všechny vazby.A svého milého škrtni ze svého života jako prvního.Postav se na vlastní nohy.Tady nemáš šanci cokoliv změnit.Babička je jistě hodná paní,ale tvoje máma je a vždycky bude její dcera.Tvý sourozenci až jednou na to přijdou budou potřebovat pomoct.A ty budeš muset být hodně silná a stát nohama pevně na zemi.A tvůj milý?No,moje babička by řekla,,holka zlatá zdrhej dokud je čas",a moje rada nic s ním neřeš,když nebyl schopnej zareagovat sám těžko mu něco vysvětlíš a jestliže chlastá tak už vůbec ne.Vím,že se hezky radí,ale já mám přesně tohle za sebou.Všechno záleží jen na tobě.Připadá mi,že jsi fajn holka,jen zmatená z toho co se děje.Tak si stoupni k zrcadlu a podívej se na sebe.A zeptej se sebe sama,,Máš na to?"Kdyby jsi se chtěla třeba jen vypovídat tak moje adresa Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

Můj milý zareagoval dosti zodpovědně což sem od něj ani nečekala,abych pravdu řekla.Věděla sem,že tim že mu řeknu že si musíme najít bydlení ho zaskočim a taky se tak stalo.Byl zmatenej,ale přesto rozhodnutej.Začal přemejšlet kde budem spát,kde vařit a z čeho jíst..Má spoření a pár peněz a je schopnej je do toho investovat.Moc mě překvapil.Pevně na zemi nohama stojim si já osobně myslím.Chci to snim zkusit a dát nám šanci,protože se máme rádi.Včera sme si ujasnili pár věcí a pravidel.je už jenom na nás jak se k tomu postavíme.Uvidíme jak to dopadne,ale chci nám dát šanci,protože mám pocit že mi za něco stojí.Poslední dobou mě podržel,ač jenom utěšil,ale tenhle krok mi připadne jako naše velká zkouška a já sem rozhodnutá že to zkusim.Život je krátkej ale i nevíme co od něj čekat.Neštěstí a zklamání jak už sem se přesvědčila můžeme čekat uplně od každýho.I váš nejbližší vám může podrazit nohy.Sem akční a zvědavej člověk,a se zklamáním počítám.Nesrazí mě jen tak něco a se všim sem si vždycky dokázala poradit sama.Protože mi nezbejvalo nic jinýho než se plácat v tom všem sama.Ale v něm mám oporu a zjistila sem že se na něj můžu spolehnout.Buďto se zklamu a spálim uplně na maximum nebo to nějakým způsobem bude fungovat.Myslim že naděje umírá poslední.Jo mám super a velkou rodinu,ale nikdo nemá už na to,aby neustále řešil ty naše dohady co jsou u nás doma.Mají svých starostí dost...

Milá Lucko,přeji ti,aby ti to vyšlo,ikdyž si o tom myslím své,ale když nezkusíš nepoznáš a možná zrovna ty jsi ta jedna z milionu,které to vyjde.Přeji ti hodně štěstí a lásky.

pro mabic: tak sem zvládla situaci a dostala sílu a vylítla z hnízda..Babička to nese špatně a je mi jí líto,řekla že chce abych z domova odešla důstojně,a aby věděla že mám zázemí.Řekla mi,že už mě nechce nikdy vidět a že jí nemám chodit ani na pohřeb.Což si myslim,že docela zveličila a ve chvíli kdy to řikala moc nevážila slova.Ale beru v potaz to,že měla vztek.Myslim,že se to vstřebá a bude to zas tak,jak to má být.Jinak naše společný soužití je zatim na úrovni.Kupujeme nové věci a společně se domlouváme na důležitých věcech.Zatim to klape a já doufám že to tak půjde i dál.Nechci dávat ultimáta,protože je to k ničemum,ale je třeba vědět že pravidla musí bejt,a že pořádek dělá přátelé.Díky za hezký a upřímný vzkaz :-)

Po přestěhování do nového bydliště s údivem pozorujeme rodinný život našich sousedů. Bydlíme v řadovém rodinném domku s malou zahradou, takže jsme v dost úzkém kontaktu s jednáním a žitím sosusedů. Prosíme posuďte a poraďte, jak se máme zachovat. Naši sousedé žijí ve složení otec, matka, syn (cca 35 let). Nikdo z nich nepracuje, jsou téměř celé dny zavření v domku, pouze po 10 minutách se střídají jednotlivě kouřit nám vedle okna do obýváku a ložnice. A to i v noci. Takže neustále cítíme kouř z cigaret, ale nikdy ne z vařeného jídla (cibulka, maso, vývar a pod.) Na nákupy jídla chodí pouze manžel - někdy se synem, který od něj neudělá ani krok. Manželka - matka je neustále zavřená doma, po půl hodinách si chodí na zahrádku zakouřit půl cigarety - v mrazech je naboso, s nepřítomným výrazem v obličeji, bledá, smutná. Totéž jejich syn, který mimo mimořádných cest za nákupem se svým otcem je celé dny zavřený s matkou doma - maximálně vyjde na zahradu kouřit, s výrazem sfingy - bílé vlasy v jeho věku. Všichni jsou hubení, ale navenek nóblesní. Mají pejska, který celý den spí, vypouštějí jej pouze v noci od 24 hod. do 6.00 a on mí, štěká přímo pod oknem (v době kdy jeho páníčci v noci kouří). Z toho důvodu musíme i v největších vedrech spát při zavřeném okně do zahrady. Ale to snad nějak zvládneme, i když je to nepříjemné a obtěžující. Jsou také noci, kdy je u nich slyšet šramot, bouchání . tahání nábytku, dupání po schodech a hodinový štěkot psa. Od rána potom celý den celá rodina včetně psa většinu dne pravděpodobně spí , pouze se střídají v klidu v kouření pod naším oknem. Bydlí v novém pěkném rodinném domě s pěknou zahrádkou, nejezdí vůbec na žádné dovolené, nechodí na výlety, procházky , ani se psem, nepracují a pouze kouří jednu cigaretu z a druhou. My jsme aktivní lidé, snažíme se s ë sousedy vyjít v dobrém - v minul¨ém domově jsme měli až nadstandartní sousedśké vztahy a protože nám vykuřují celý byt, a často nás v noci vzbudí, jsme z toho unavení. Vypadá to, že domluva není možná. My jsme velmi aktivní, jezdíme po výletech, na dovolenou, na hory, na turistiku, na koncerty a milujeme život s jeho krásou a zajímavostmi. Proto je nám velmi podívný způsob životě našich sousedů. Proč je paní stále doma, bledá, polooblečná chodí kouřit na zahrádku, začala si za mnou chodit vypůjčovat peníze, prý nemá pro kluka na snídani, na olej a pod,. v neděli ráno o půl sedmé si přišla pro kafe. že úrá ji došlo, ale když si přišla pro 10.000 Kč a nevěděla na co, tak jsem ji odmítla (jsme důchodci), tak si půjčila jenom 100 Kč, které dodnes nevrátila a od té doby se mnou nekomunikuje. Proč ale vůbec nechodí ven, na běžný nákup, proč nehledají pro syna - mladého kluka práci a ani se tam řádně nevaří. Je to divné a je mi paní i toho kluka líto, nevím si s tím rady, nechci se míchat do jejich problémů ale ten jejich život je při nejmenším podivný. Na takovou spoustu cigaret peníze mají, ale na řádné jídlo ne. Co s tím, máme se někde poradit, oznámit to, ani nevím jestli by to paní chtěla, ale nikdy jsem něco takového neviděla, a snad bych mohla v něčem přispět k lepšímu, ale nevím jak, abych nenarazila. Pán - soused je - nebo se staví, že všechno ví, všichni děláme všechno špatně, ale mám dojem, že doma vládne tvrdou rukou - jenom nevíme jak daleko to může dojít. S nikým o tom v ulici nemluvíme, nechceme jejich problémy (ale i naše) nechávat lidem, kteří neznají podstatu. Poraďte jak začít, kam se obrátit a vůbec co s tím. Děkuji za odpověď a radu Patricie

Milá Patricie.Sem mladá je mi jenom dvacet,ale snad rozumná a pár zkušeností mám,proto sem se pustila do odpovědi na vaší žádost nebo snad prosbu :-) Vašich sousedů je mi opravdu líto.Spíš by mě zajímalo jestli práci sehnat nemůžou a nebo nechtějí.Ikdyž dneska sehnst práci,je někdy umění jak sama víte od známých nebo vidíte v televizi.Jak to tak vypadá,podle toho co ste říkala jak chodí pořád jenom kouřit a celé dny sou zabarikádovaní v domě je taky snadno specifikovatelné.Jsou líní a práci neshánějí.Podle toho co ste psala,jak sou strahaný a vypadaj nezdravě je myslím nervama a stylem žití.Když furt jenom kouří,nemají radost,nabaví se,a nervují se je jasné že podle toho budou vypadat.Abych vám pravdu řekla,uplně vás chápu že je vám jich líto a ty peníze jim půjčíte,ale tim NIC NEVYŘEŠÍTE.Bude to takhle pořád dokola a oni se nehnou ani o krok napřed.Takhle jim pomůže te jenom na chvíli a co potom dál.Oni by měli mít nějakou snahu sehnat ať už brigádu nebo malej melouch.Boohužel nemáte právo se plést do jejich rodiny,ale to že vám jde kouř do oken a udí vám tak barák už vaše starost je.Nevim kde si můžete stěžovat.ale myslim že tim si nepolepšíte ani vy ani nepolepšíte jim.A vaší součástí se stávají taky už proto,že k vám chodí žádat o hmotnou pomoc.Ikdyž teď mě napadá.Já sem vystudovala sociologii.Spíš teda pěčovatelku abych nelhala :-D A takovým řešením,což vás možná napadlo taky je oznámit to kurátorům naebo ospodu,podle toho jak je klučina starý,oni udělají šetření a mohou jim taky pomoct.Tim že určí dohled.Nebo taky mě napadlo,teda jestli sou aspoň trochu přátelští,se snimi spřátelit a mít na ně jakýsi vliv,jestli mi rozumíte.Bude to stát usilí,trpělivost a taky čas.Psala ste že ste v důchodu,takže stim časem by nemusel být až takový problém.Je to na vás,když už ste se rozhodla napsat sem,stejně jako já když sem si nevěděla rady,tak jde vidět že vás to dovela teda trápí bych řekla...Tak hodně štěstí a jestli chcete něco sem zase napište,ráda se svámi pokusím něco vymyslet nebo aspoň polemizovat

Romantická známost, obskakoval mě, nešetřil penězi, oblíbený ve společnosti, štědrý, zábavný, vtipný, společník, tvrdil jak mi bude pomáhat, spěchal ke sňatku, všechno zorganizoval.. byl pro mě vysněný princ, zachránce.
Jak jemu přibýval prostor - mě ubýval až jsem se vedle něj "nevešla". Asi první "varování" půl roku po svatbě. Začal mluvit sprostě. Chtěl adresy mých kamarádů do počítače - prý abych nemusela psát adresy ručně, můj mobil do firmy - prý ušetříme. Pak psal dopisybez mého vědomí, vyčítal kam a za kolik jsem volala - měl výpisy. Vynadal mi že jsem bez jeho vědomí dala plnou moc své matce ve věci která se ho vůbec netýkala. Chtěl všechno vědět. Chtěl abych vymáhala na svých sourozencích peníze za společný majetek aby mě vyplatili. Vypadalo to nejdřív jako zájem milujícího partnera ale byl to výslech, každý den jsem "hlásila" co jsem dělala v jeho nepřítomnosti. Sám nikdy o svém dni nic neřekl. Za 7 let manželství mi neřekl co vlastně dělá, čím živí rodinu a kolik vydělává. Na domácnost nepřispíval, pak nepravidelně. Jak se mu chtělo. Lhal, manipuloval.
Nebyla jsem měkká a nenechala jsem si všechno líbit ale 5 let mi trvalo než jsem ho prokoukla, než mi došlo jak jedná - že manipuluje, mate, že nejsem rovnoprávný partner. Chtěla jsem změnu. Začal teror. Neměla jsem právo na svůj názor a pocity. Když se mi něco nelíbilo měla jsem své pocity změnit. Vše do domácnosti musel schvalovat, i výběr záclon!
Neměla jsem právo jít spát kdy potřebuju ale povinnost s ním mluvit a milovat se když si to on přeje. Když jsem nechtěla, vynucoval si to. Ze spaní mě budil. Různě mi vyhrožoval. Choval se hrubě, sprostě mi nadával. Hulvátské chování ke mě. Chtel abych mu podepisovala a nevěděla jsem co. Odmítla jsem, když mě ale bez vysvětlení nečekaně vzal do kanceláře v bance jako náhodou a tam mi předložily k podpisu něco, já podepsala. Styděla jsem se říct že nevím oč jde. Pak mi gratulovali, nevím k čemu.
Musela jsem přejímat zvyky jeho rodiny. Na moje nebyl prostor. Jeho matka byla ikona, já nepřítel. Prý jsem jí ubližovala.
Mohla jsem i za jeho nadváhu protože měl se mnou takové nervy. Tu měl ale i před svatbou. Já mu ze začátku dělala dietní saláty na jeho přání ale on stejně jedl jinde. Když chtěl, byl grand a koupil mi šaty, třeba patery najednou, měl potřebu se předvádět, co všechno má, i mnou, musela jsem vypadat dobře...
Nebo když nechtěl nedal peníze ani na jídlo. Dělal si co chtěl , chodil s kamarády do hospody, na večírky, mě tvrdil že je v práci. Moji kamarádi k nám přestali jezdit, nevěděla jsem proč, odřízl mě od rodiny. Pak mi říkal že o mě nikdo nestojí. Vyčítal mi návštěvy u mé matky, rok jsem ji neviděla, nesměla jsem ji navštívit a pomoci jí ani když si na vánoce zlomila ruku v 70 letech. Pak mě začal vyhazovat z domu (jeho rodičů) a vyhrožovat že mi sebere děti (3) a dostane mě do blázince. Vyhrožoval likvidací. Vyprávěl mi o mafii, u zpráv poznamenával kde jaké významné i stíhané osoby zná. Vodil domů zvláštní lidi. Zesměšňoval mě, nadával mi, "hrál" si se mnou. Tvrdil o mě že se léčím na psychiatrii, rozhlašoval to v mém okolí, naváděl děti aby mě neposlouchaly. Doma nic nepomáhal, všechno jsem dělala sama. O děti nepečoval, všechno sama. Moji péči o děti zesměšňoval. K tomu jsem se starala o půl zahrady jeho rodičů. Sama. Jeho matka mi za to nadávala. On své matce postavil krytý bazén. Rodičům koupil auto. Po mě chtěl abych prodala byt z doby zasvobodna a investovala do domu nebo auta. Tvrdil že je muž a proto rozhoduje a má právo veta. Když jsem nesouhlasila se stavbou bazénu, vinného sklepa, platil rodičům dary v ceně desítek tisíc, řekl že si bude dělat co chce a mojí povinností křesťanské manželky je všechno vydržet. Jeho matka je vládkyně v domě. Byly konflikty kvůli ní. Chodila k nám kdy chtěla, dělala si co chtěla, nenávidíme se. Jeho otec je nula - poskok. U jeho sestry to funguje také tak.
Naškudlila jsem si (chodila jsem při mateřské vypomáhat po dva roky) , jednoho dne zbalila děti a odjela.
Má dobrého právníka. Vede. Bojujeme o děti. Chce je. Není rozhodnuto. Mám pocit že soud mu hraje do ruky. Mám strach aby děti nedostal. Má být rozhodnuto dle posudku znalce. Manžel je výborný manipulátor a málokdo to prohlédne. Děti si kupuje a zpracovává, má s nimi častý kontakt dle rozhodnutí soudu. Teď je s nimi na luxusní letecké dovolené za mořem dle předběž opatření soudu. Já sedím doma a jím chleba se sádlem - na víc nemám. Dětem dávám samozřejmě něco jiného - to nejlepší. Až mi je vrátí tak bude těsně po tom posudek znalce. Tak si to načasoval. Mě dává 15OO na dítě. Celkem 4500. Nic víc nepřispívá. Ale zaplatil údajně 70 tis na dovolenou. Přispěl svým rodičům, jsou tam s ním a přispěl své sestře s jejími dětmi. Její muž sedí doma, hlídá dům jejích rodičů a krmí zvěř (tuto roli jsem měla mít loni já a děti)
Manžel mi nadává co s tolika penězi dělám, co jsem zač že je nedávám dětem.....Neví co stojí školka, kroužky, jídlo.
Vím že si žije na vysoké noze.
Cokoli co udělám jeho právník využije proti mě. Soud o děti trvá skoro rok. Došly mi peníze. Nikoho nemám. Jsme v tom bytě který chtěl abych prodala. Náklady na bydlení spolknou skoro celou mateřskou a tady možnost přivýdělku nemám. Neustále na mne podává předběžná opatření a tvrdí jak ty děti chce. Doma si jich nevšímal, jen televize. Byl k nim surový. Bály se ho. Nechtěly k němu. Po třičtvrtě roce, co mu poskytl soud čas je všechno jinak. Děti zapoměly na tresty, křik. Už ho chtějí. Na co asi znalec přijde?
Jsem ráda že jsem odešla ale mám hrozné nervy. O děti. Kdyby je dostal vrátila bych se a on by mě zničil. Kdyby je dostal, litovala bych svého odchodu. Nezbylo by mi nic - jak mi také říkával. Přes všechno ho mám nějak ráda a je mi ho líto. Nechci s ním být ale co děti?
Posílá mi poštou dopisy nebo rozsudky soudu kde bylo vyhověno střídavé péči.
Požaduje u soudu aby mě vyzýval k plnění před opatř protože prý neplním a soud mu vyhovuje ačkoli plním. Nemám to jak dokázat ale on taky ne. Nerozumím tomu. Jsem v pasti. Týrá mě dál přes dětia soud.
Na sociálce mi řekly že mám být za ten pobyt u moře ráda protože děti nebudou prý tolik nemocné. Byla jsem z toho paf. Celou zimu totiž trpěly nemocemi z nachlazení protože otec je neoblékal dle počasí. V mrazech mi je vracel v letním oblečení. Což jsem tam samozřejmě hlásila. Nic se nestalo. Děti měly opakovaně záněty uší, nosohltanu, průdušek, i v zimě pár dní po doužívání ATB je přes moje prosby koupal ve zmiňovaném bazénu a vozil je autem se staženými okénky. U mě pak musely ležet a léčit se, u něj dovádět...., říkaly u tebe jsme furt nemocný u táty zdravý, u táty je to lepší. Po návratu kreslily jen "tatínka", mamuinka ani nic jiného kreslit "nejde".
Naštěstí 18 měs. syna kojím, tak mám teď alespoň jeho. Byl v zimě ale stejně nemocný jako starší děti. Otec s ním zacházel stejně. Skončil v nemocnici, už to nezvládl - přetrvávaly mu teploty, měl neznámý zánět. Hlásila jsem na sociálce, napsala k soudu. Nic.
Manžel má ministerskou advokátní kancelář. Po druhé výzvě od soudu abych plnila předběž opatření jsem se objednala do bílého kruhu bezpečí a vypověděla jak to u nás doma chodilo, ale dle tamní pracovnice prý to týrání není, pouze nevhodný partner.

"Díky" pánům poslancům za střídavou péči, za "práva otců". Škoda že neodhlasovali také povinnosti. Ty zůstávají nám, rodičkám.
Nemá nouzi o peníze, běžně nosí několik desítek tisíc. Je podnikatel. Daní minimum. Majetek má na rodiče. Ostatní na firmu. Sám nemá nic. Ještě mi vyhrožuje že budu splácet dluhy jeho firem.
Jsem pryč. Můj život už mu nepatří. Ale co dál? Nevím jak se bránit, nemám už peníze a nemám si kde půjčit. Mám pouze mateřskou a to výživné. Po odečtení bydlení máme čtyři osoby 6 tis na měsíc. On se mi směje. Samas to chtěla říká.
Nikdy děti nebyly beze mne a já bez nich, dokud jsem neodešla, on si hned dal předběž opatř a soud mu vyhověl, potom byly pryč každý druhý výkend dle před. opatř. tak to dost špatně nesu, půrotože s dětmi manipuluje a navádí je proti mě. A dle rozhodnutí soudu jsem ještě povinná je na styk připravit a vybavit - na dovolenou sbalit a po návratu vyprat ..... On nemusí nic. Dal si další před opatř na dovolenou 17 dní. Dostal ji. Dnes, když jsou s ním na té dovolené mi přišly od něj poštou fotky dětí formátu A4 z dřívějších výkendů u něj. Dětem je 7 a 4 let. Přitom se o ně postarat nedokáže. Bez pomoci matky a sestry by to nezvládl.

Našla jsem takový pěkný vysvětlení povahy těch domácích dusičů a násilníků. Asi nic převratného, ale: vnitřní nedostatečnost, cítí se nemilovaní a nečím ošizení, pokud je okolí šťastné, je to pro ně problém, protože oni šťastní nejsou, nemají se rádi. nelze přiznat žádnou chybu a nedostatek, to už by sesebou vůbec nevydrželi. Takže se snaží, aby se měl ten druhý taky špatně a nedostatečně, aby dělal chyby a cítil se mizerně a oni mu mohli chyby vyčítat, a trestat avybíjet se na tom. Pak je možnost cítit se trochu líp, někdy toho druhého jen ponižují a pak mají navrch. Jde to těžko, pokud ten druhý chodí do práce, je nezávislý a má vlastní hlavu. je to o tom, nepřiznat si, že vlastně se sám sobě nelíbím, jde o to, najít, nebo udělat z druhého ještě většího chudáka blbého. měla jsem i takovou kamarádku, cítila s e ublížená a dobře jí bylo jen tehdy, když bylo ostatním zle. Když jsem to prokoukla,poslala jsem ji do zadele.

Ahoj, odpověď na otázku, proč ženy nedokážou odejít od tyranů není snadná. Kdysi jsem četla, že se na to vědci pokoušeli přijít pokusy na psech (chudáci pejsci). Jednoduše je zavřeli do klecí a když se pes pokusil utéct, dostal elektrošok, a zas a zas :-(. Po nějaké době zkusili nechat klec otevřenou a to nebohý zvíře se ani nepokusilo utéct, jen rezignovaně leželo, protože VĚDĚLO, že ho zase dostanou a že VEŠKERÝ ODPOR JE MARNÝ. Prostě těmi ranami a ponižovaním vsugerovali BEZMOCNOST. A u člověka je to ještě jednodušší, tyran vyvolá strach, a nahraje sugesce do podvědomí oběti, ani jí nemusí mlátit. Ta musí mít odvahu se pravdě podívat do očí. Moje kámoška si dlouho nechtěla přiznet, že je oběť, pro ní je toto označení ponižující. Musela mít dlouho odstup, aby pochopila, že chalpec má poruchu osobnosti. Naštěstí pud sebezáchovy zafungoval a ona včes utekla, než jí zabil. Policajti jí opravdu hodně pomohli. Už jsou kluci docela školený. Uffff....., to byly nervy.