vždycky jsem to byla já, kdo rodinu živil....zamilovanost vás krátce po sňatku přejde, ale existují tisíce podob lásky a jestliže ten dotyčný, nebo ta dotyčná je v pohodě a je vám spolu navzájem (zdůrazňuji NAVZÁJEM!!!!!!!) dobře a jste si jeden druhému oporou a máte se navzájem rádi (byť láskou nešílíte a nežárlíte), je vám spolu dobře, popovídáte si spolu avůbec vzájemě souzníte..pak není důvod na tomto vztahu cokoli měnit. Nacházení si milenců je vždycky indikátorem toho, že ve vztahu ení něco úplně v pořádku a jeden z partnerů, nebo oba mají pocít, že o něco přicházejí a musí to dohnat, nebo že jim něco uniká...ale každý člověk je jiný a každý se musí zařídit podle toho, jak to cítí sám a jak mu to vyhovuje.....těžko něco radit

To bude asi ňákej anachronismus... :-/

Bez lásky, jen jako přátelé si to dovedu představit tak leda na stará kolena.
K té setrvačnosti: definujte prosím, co už je setrvačnost. Mně se zdá, že po nějaké době (řádově v letech) se do fáze setrvačnosti nebo zvyku dostane každý vztah. Nemusí to ale vždycky znamenat, že tam chybí láska.
Žít s někým jen kvůli dětem se mi čím dál méně líbí jako omluva. Znám jednoho pána, který svou ženu pomlouvá, kde může, ale prý matka je to dobrá. No tak nevím, kdybych byla v její kůži, asi bych mu dala sbohem a řekla mu, ať dětem najde chůvičku.
Být s někým kvůli zaopatření mi připadá jako elegantní forma prostituce.

Byt o dost let mladsi - urcite bych ihned odsoudila manzelstvi jenom z rozumu, bez "silene zamilovanosti.
Ale dnes...asi to neni tak cernobile.
S manzelem jsme se brali z lasky - a mame stesti, laska trva. Protoze ale manzel dlouho pracoval pro indickou spolecnost mame mnoho indickych pratel. A skoro vsichni z nich se brali pres domluvu rodicu. A prekvapeni - jejich snatky jsou uspesne, nejenom ekonomicky, ale maji se fakt radi. Pred nedavnem se jeden par rozvedl. A byl to prave par, ktery se bral proti vuli rodicu, z lasky.
Je to zcela proti memu romantickemu pojeti manzelstvi. Ale prekvapive pro mne - funguje to. Vidim to pred sebou a uprimne receno, dost mne to sokovalo.
Stejne jsem ale rada, ze nase manzelstvi zacalo s kupou romantiky a zamilovanosti.
Je to ale me druhe manzelstvi a to prvni, jak je asi jasne, nebylo romantickou prochazkou.
Podle mne je manzelstvi z lasky skoro vzdy loterie. Muze to byt velka vyhra, ale taky prohra(vid ma prvni zkusenost). Pro mne ale stejne zustane laska(jeji ruzne podoby) jedinym kriteriem pro uzavreni manzelstvi.

tak, že rodina byla základ pro přežití vůbec, člověk bez rodiny byl vykořeněný an nebudil důvěru.Role jednotlivých členů byly rozděleny a pevně stanoveny, Pokud ty lidi nebyli swobci, nebo psychopati, tak spolu vydrželi, protože jejich druh byl mu oporou v nemoci i ve zdraqví, v dobrém i ve zlém atd. Jo, byla nešťastná manželství a byla šťastná manželství. Lidi se brali z lásky a děti lásky byly krásný a chytré neb příroda je příroda a evoluce je evoluce. Ale tenkrát, když jsem si někoho vzala, tak jsem za něj byla zodpovědná a on za mě oba pak za děti a za staré rodiče.Pokud jsem odevlála za hlasem svého srdce, mým dětem hrozila smrt hladem.To si pak každej zamilování setsakra rozmyslel.Taky lidi víc dřeli a byly večer unavený, takže se to s tím sexem taky nepřehánělo. Jo, sex byl dobrej, ale svíčková je svíčková. Lidi byli dřív voddělaný, v padesáti už to byli stařečkové - takže nedocházelo k tomu, aby někdo v šedesáti zešílel, oženil se s dvacítkou a začal plodit miminka. I přes dřinu spolu lidi trávili víc času a členové rodiny se scházeli a drželi - už z existenčních důvodů - pohromadě a navzájem se podporovali. Takže jedinec, který by v pětačtiřiceti zešílel a chtěl jít hledat "snysl života" v náruči dvacetileté dívky,přičemž by opustil ženu a čtyři děti, by byl rodinou okamžitě exkomunikován a odsouzen. O tom, jak by dopadla zešílevší žena už vůbec nemluvím... tqakže si tohle lidi setsakra rozmysleli. Co se týče zaopatření-bývala to POVINNOST!!!! otce rodiny. Ty časy jsou ty tam, ale docela bych uvítala, kdyby byla i nadále a ženám se ušetřilo ranní harcování se do práce a domácnost navíc, Dneska se naopak s ženiným platem počítá s tím, že muž může svůj plat utratit za radovánky y koníčky. Proto se taky tu a tam dočteme, že žena, která je doma s dětmi je vyžírka, kterou je nutno živit!

je to tak.
Stalo se obcas ze si zena mohla i vybrat nebo ze rodina souhlasila s tim,koho vyvolila ale ta socialni mentalita platila na vsechny.Takova mela stessti.A taky,kdyz deti vlastne pripustili ze jim rodice sehnali partnera,tak je jasny ze vubec mladi lide byli poddajni a respektujici nejen sebe.Jindy se stalo ze rodice vybrali,deti si pak na sebe i zvykli ze to dopadlo tak ze se naucili se mit rady..ale nezapomenme,ze taky byly pripady,kdy to halt nevyslo,rodice vybraly pro potomka spatne a bylo to dozivotni.Z par pribehu kolem valky znam i to,kdy zeny po par letech manzelstvi byly uz prakticky silene,kdyz byly doma bity,chlap co vydelal prochlastal,na vsi sice o nem vedeli ale rozvod nebyl mozny,pac jsme se drzeli zuby nehty onoho-co Buh spojil,clovek nerozlucuj zapominajic na to ze spojoval clovek,ne Buh.
Ale i tak -parohy byly,ani nevim zda mene nez dnes,jen se to tutlalo a taky takova zena ale i muz by si nelajzli opustit sve rodiny a jit za hlasem sveho srdce,tudiz nejhur na tom byly vdovy.
A jestli z lasky nebo z rozumu? No a co kdyby se oboji spojilo,dnes mame preci volnost ve vybirani partnera,rodice nad dospelymy detmy nemaji uz tu moc a tak,kdyby kazdy si dokazal sednout sam ke stolu a zeptat se sam sebe-co od zivota ocekavam a co jsem ochoten investovat.

přesně tohle jsem říkala....mnic proti lásce - ale trochu odpovědnosti, prosím.

.

do svého nynějšího manžela jsem byla v začátcích hodně zamilovaná, ale dnes po 9 letech je to "jen" láska, ne zamilování. Ale i tak je to moc pěkné a možná je to setrvačnost i zvyk v jednom, ale mě to nevadí. Kde je stupnice a hranice, kdy je soužití z lásky a kdy jen z rozumu? Vždyť láska má tisíc podob...

mám kamarádku, je rozvedená, nebojí se být sama, umí to, ale přece jen - ve dvou se to lépe táhne :-) Ještě je jí dost málo na to, aby zůstala sama - necelých pětatřicet, má jedno dítko školou povinné. Má kamaráda - kamarád je fajn člověk, spolehlivý, ochotný, se spoustou aktivit, rozum by říkal, že jako partner má téměř všechny ideální předpoklady. ALE - prostě tam není ta jiskra - aspoň zatím... Kamarádka se možná také trochu bojí nových vztahů, spálila se už... A teď - radili byste jí pokoušet se o vztah tam, kde to rozum velí, ale prostě tam není ta jiskra? Upřímně - nevím, co jí poradit... Zda se tak trochu přinutit a poslechnout rozum a to srdce se pak nějak dostaví, nebo to prostě bez zamilovanosti nejde?

at to necha tak jak to je a nelame si hlavu.
Tu mou frazi jsem spis myslela tak,ze clovek zamilovany by se mel obcas zastavit a popremyslet nez se vrhne do manzelstvi-ale proc se do neceho nutit,kdyz nakonec ta kamoska se neboji byt sama.
Manzelstvi neni jen o povinnostech,pripadne zabave v podobe vyletu,-manzelstvi,tam musi byt i milenecky vztah.Co s chlapem v posteli,co nepritahuje?-by se ji pak mohl zprotivit i jako kamarad a pak-bylo by to znasilnovani tela,ikdyz rozum napovida ze jinak by byl spolehlivy i hodny.
Tolik hodnych jeptisek a mnichu chodi kolem....a co? Nemusime s nima hned tento...

Ale jak to tak vypadá, tak to není nějaká lednička a docela dobře by se mohlo přihodit, že by během života s ním, poznala někoho, kdo by ji opravdu "očaroval". A to se s ním ani nemusí vyspat, znáte to. Prostě najednou vedle někoho jste, přímo cítíte, že vám tělo hoří, že se jen musíte držet... A pak babo raď... Pak už to bude fakt na kudly. Jestli mít "hodného" manžela a vášnivého milence, nebo hodného pustit k vodě. Jenže ten milenec zas nemusí mít všechny ty klady toho hodného. A pro pár krásných chvilek obětovat všechno ostatní? Kdo ti zaručí, že tě milenec pro nějakou novou nepustí k vodě?
Jo, PAK TEPRVE NASTÁVÁ TO PRAVÉ DILEMA....

Předešlé vztahy, které byly založené na oné pověstné jiskře, bušením srdce a téměř závratí z přítomností druhého, skončily u mne fiaskem. Sice brzy jsem zjistila, že s partnerem jsme naprosto neslučitelní, ale to chvění v podbřišku….. tak jsem si stále něco namlouvala a hledala cestu, která neexistovala. Čím větší požár na počátku vztahu, tím větší spáleniště na konci v mém srdci.
Pak jsem poznala současného partnera. Opravdu to nebyla z mé strany láska na první pohled, nicméně něčím mi byl velmi sympatický. Snad tou svou spolehlivostí, sympatickým úsměvem a nesmírnou vstřícností. Vím, že na rozdíl ode mne se partner zamiloval okamžitě. Jenže já nechala tentokráte rozhodnout rozum, který říkal, že tohle bude ten pravý. A po dvou letech poznávám, že tomu tak opravdu je. Nejenže po celou dobu jsme nezažili situaci, kdy by došlo k rozdílnosti názorů, ale časem zjistila, že jsem se pomalu, ale o to ale silněji zamilovala. Když nyní odjel na služební cestu a nemám jej měsíc doma, zjistila jsem, jak moc mi schází, chybí a stýská se mi po něm. Nesmírně se těším, až jeho pohodový úsměv opět uvidím ve dveřích. Opravdu začátek našeho vztahu z mé strany nezačal žádnou poblázněnou zamilovaností, kdy hormony vyřadí z činnosti mozek, ale naopak. Možná mne někteří odsoudí, ale neměnila bych. S odstupem dvou let můžu říci, že tak skvělého člověka jako je ON, jsem zatím nepoznala a nikoho dalšího poznat či poznávat nemíním. Těším se, že spolu sestárneme a budeme si na cestě životem vzájemnou oporou. ON mi jí zcela jistě je a já bych mu tohle vše ráda vrátila.
, jsou mé osobní zkušenosti jsou takové, že vyhrál rozum.
Předešlé vztahy, které byly založené na oné pověstné jiskře, bušením srdce a téměř závratí z přítomností druhého, skončily u mne fiaskem. Sice brzy jsem zjistila, že s partnerem jsme naprosto neslučitelní, ale to chvění v podbřišku….. tak jsem si stále něco namlouvala a hledala cestu, která neexistovala. Čím větší požár na počátku vztahu, tím větší spáleniště na konci v mém srdci.
Pak jsem poznala současného partnera. Opravdu to nebyla z mé strany láska na první pohled, nicméně něčím mi byl velmi sympatický. Snad tou svou spolehlivostí, sympatickým úsměvem a nesmírnou vstřícností. Vím, že na rozdíl ode mne se partner zamiloval okamžitě. Jenže já nechala tentokráte rozhodnout rozum, který říkal, že tohle bude ten pravý. A po dvou letech poznávám, že tomu tak opravdu je. Nejenže po celou dobu jsme nezažili situaci, kdy by došlo k rozdílnosti názorů, ale časem zjistila, že jsem se pomalu, ale o to ale silněji zamilovala. Když nyní odjel na služební cestu a nemám jej měsíc doma, zjistila jsem, jak moc mi schází, chybí a stýská se mi po něm. Nesmírně se těším, až jeho pohodový úsměv opět uvidím ve dveřích. Opravdu začátek našeho vztahu z mé strany nezačal žádnou poblázněnou zamilovaností, kdy hormony vyřadí z činnosti mozek, ale naopak. Možná mne někteří odsoudí, ale neměnila bych. S odstupem dvou let můžu říci, že tak skvělého člověka jako je ON, jsem zatím nepoznala a nikoho dalšího poznat či poznávat nemíním. Těším se, že spolu sestárneme a budeme si na cestě životem vzájemnou oporou. ON mi jí zcela jistě je a já bych mu tohle vše ráda vrátila.

ale příspěvek se mi nějak naklonoval

L.P.,tohle neni ono z "rozumu",Tvuj pribeh je ukaz jakesi vnitrni zralosti,neceho pochopeni a nasledujici setkani s onim vyhovujicim partnerem.
Zamilovani ma tisice podob a nemusi jit ausgereht o sjeti blesku,kdy boli podbrisek pri pohledu na nej.Tebe zaujal jeho mily usmev vic nez si myslis,pac odporny do postele Ti jiste nebyl....nebo jo?
Ale pouze z rozumu,-to je daleko vic brutalni nez si myslis.
Z rozumu nekdo prevalcuje v sobe onen fyzicky odpor,neb "onen" ma nabitou penezenku,nebo mluvi a jedna tak,jak to vyhovuje,proto jsou to nekdy velka dilema.
Nejidealnejsi je k nekomu neco citit,jako ze pritahuje a pri tom premyslet dopredu,jak bude vypadat souziti v odpovednosti a podle toho se zaridit.
Protoze prilnout k nekomu,s kym chemie vubec nefunguje,jen proto ze ma urcite kvality je nesoumerny obchod,to znamena ze to udelame z hole potreby,nikoliv z radosti,udelame to prakticky ze strachu.Bereme si stareho uslintaneho milionare,protoze mame strach ze budeme furt chudi,bereme si kamarada,protoze mame strach ze nezvladneme zivot.
Pokud vsak zena nalezne jedinou vnitrni vlastnost treba onoho uslintaneho milionare,ktera ji zvrusuje ci pohladi na srdci-pak uz je to laska.

a nikdy bych s nikým nežila bez jiskry na začátku, zamilovanosti, lásky, vášně a důvěry. To raději sama. V opačném případě bych měla pocit, že tomu druhému lžu za účelem něčeho (že se chci vdát a mít děi, nebo jen nebýt sama....) a to není fér. Jsem velmi samostatná ženská, ale není nad to, když Tě někdo miluje, nosí Tě na rukou a nosí Ti růže a Ty mu stejným oplácíš, když Tě umí jen tak mimichidem pohladit, umí naslouchat, poradit umí s Tebou o všem bez zábran konverzovat. Ale chce to i koukat bez růžových brýlí na to jaký ten Tvůj protěšek opravdu je, jak se k Tobě chová, jak se chová ke své rodině a jiným lidem. Jaké má špatné vlastnosti, jestli si je ochotná zkousnout, bez toho, že by Tě to nějak extrémně životně rozčilovalo. Také myslím, že je moc důležité, jestli máte společné sny a cíle. A jestli se shodují Vaše metody jak toho dosáhnout. Ale každý jsme jiný a od toho se to odvíjí. Takže odpovědi na Tvé otázky jsou
- VE SVAZKU BEZ LÁSKY? Pro mě ne, je to jen podvádění toho druhého za účelem dosáhnutí nějakých svých tužeb a cílů.

- JEN V PŘÁTELSTVÍ? To bych chápala na stará kolena u jiných lidí, ale já to takhle necítím.

- ZE SETRVAČNOSTI? Proč??? Já nemám strach ze změny, ta může být i velmi dobrá. Život je změna a změna je život.

- KVŮLI DĚTEM? Ty děti cítí daleko dřív než Vy, že ten Váš vztah je nefungující, jen je deformujete a dáváte jim špatný model pro jejich život do budoucna a Váš je jen agónie.

- KVŮLI ZAOPATŘENÍ Ono je to totiž vždycky něco za něco, ale to si na začátku málokdo uvědomí. Žít ve zlaté kleci neumím, jsem svobodomyslný člověk a potřebuji volnost a to ta zlatá klec vždy nedává, většinou je to o nerovných partnerstvích jak financemi, tak věkem, názorově...já chci žít a užívat život a ne jako mladá dělat později zdravotní sestru, protože to na svá bedra sňatkem tuto zodpovědnost bereš. Chci stárnout úměrně svému věku s někým podobným.

ze všech vyjmenovaných variant bych si pro sebe asi nevybrala ani jedinou... nešlo by to. z jednoho dlouholetého partnerství jsem utekla proto, že už fungovalo právě jen ze setrvačnosti a láska, pokud tam někdy doopravdy byla, se vytratila. (časem poznávám, že to tam asi opravdu nebylo. však to byla moje první "vážná známost" a nebylo s čím srovnávat...) spíš to přátelství. a i to se začalo bortit, jak to šlo s partnerským vztahem do háje...

"kvůli dětem" zní spíš jako výmluva. "kvůli zaopatření" - jo, je fajn, když se ten druhý umí postarat - ale jako něco navíc, nestačí jen to samotné... k Inčině poznámce - tam přece nemusí jít o to, že si dvacítka nabrnkne pracháče nad hrobem. věkově takové partnerství může být srovnané... (...a naopak, stárnout s někým, kdo bude starý mnohem dřív než já - to se s láskou přece nevylučuje. člověk si koneckonců nevybírá, do koho se zamiluje - kdyby to šlo, celá kudlančí poradna by byla zbytečná, ne?)

pokusy být s někým "z rozumu", když to nevyšlo "z lásky", jsem sama pro sebe jednou pro vždy zavrhla. nevydržela bych to a - bylo by to nefér, ono asi spolehlivě platí to "když žena nedostane toho, koho miluje, pak běda tomu, koho dostane". bez lásky, třeba jen z kamarádství, se dá fungovat lecjak, i třeba v mileneckém "vztahu", ale být tak spolu nafurt... nedělalo by to dobrotu. takže - jenom ta lááááska... buď to přijde nebo ne.

moje máma měla kamarádku, která se za války jako hodně mladá provdala za úplně cizího chlápka, jen proto, aby nemusela do rajchu. Němci pak po čásku zavřeli jeho - ale nakonec přežil.Láska v tom od začátku zcela určitě nebyla....ale zůstali spolu po celej život, měli tři děti a v té rodině byla vždycky tak nádherná atmosféra....taková pohoda, klid,nikdo neprudil, nikdo na nikoho neřval, nikdo nikoho nebuzeroval, neurážel se, nikdo nikomu nedělal naschvály.Nebyli to žádný bohatý lidi, bydleli za Prahou v takovým malým vesnickým baráčku a dělali oibyčejná zaměstnání. Já nevím, jestli to bylo tou válkou, nebo jestli v tom bylo to společný překonávání překážek a ohrožení života, fakt je, že nikoho z nich ani nenapadlo hledat "štěstí" jinde.

Vždycky, když slyšim někoho blábolit takový ty nablblý kecy, že jako "krev nejni voda", nebo "osudová žena/muž", mám chuť ho/ji nakopnout přímo do hvězdy (teda, spíš do černý díry).

lidi se začali hnát za nějakým ideálem či chimérou, takže pořád hledají "to pravý štěstí" a vono furt nic. To štěstí si totiž člověk nosí v sobě a dokud tuhle skutečnost neobjeví, šťastnej nikdy nebude. Takže pokud by si člověk nevzal psychopata, alkoholika, narkomana a podobně, měli by se ty lidi naučit spolu žít a být šťastný. Jo všimlu jste si, že spolu obvykle nejdéle vydrží páry, které musí od začátku překonávat opravdu těžké překážky (třeba nemoc a tak)?

je pravdou, že mi přítel byl sympatický, ale počátek vztahu bych ze své strany přirovnala k důvěrnému kamarádství. Vím, že nebýt předchozích zkušeností, asi bych si současného partnera více než kamaráda nedokázala představit. Mám-li být upřímná, v počátku našeho vztahu jsem občas zahrála „divadýlko“ pro radost, ale časem jsem zjistila, že to vůbec nehraji, ale naopak cítím a žiju. Nebýt zdejší anonymity, nikdy bych to nikdy nepřiznala. Jenže toho vůbec nelituji. Vím, že dva roky nejsou až tak dlouhá doba, ale v předchozích vztazích, založených na oné pověstné jiskře jsem po této době cítila rozčarování, zažehnávala průsery či byla zatloukávána pod zem. Nyní si připadám jako v ráji. A to co tam v počátku vztahu bylo jako malé slabé zrníčko, teď získává a sílí a já pevně věřím, že tomu tak bude i nadále.

a AleněT bych to taky podepsala. Je to možná něco ve stylu - Kdo si hraje nezlobí - když se člověk nudí, když dobré bydlo pálí - rozumíte mi ? Koukala jsem ondyno na Výměnu manželek, byla u nás návštěva, co to sleduje a bylo to docela zajímavý. Pevně stmelená rodina byla ta s postiženým dítětem. Jedna z nejlepších, říkali známí, co viděli. Nějaká životní rána dobrý vztah ještě víc utuží, a méně dobrý rozhodí definitivně. Mám to za sebou, vím o čem mluvím. Takže si teď vážím těch důležitých věcí a ostatní házím za hlavu. Život je krátký apokud nemáte smůlu na opravddovýho hajla - dá se to ustát. JAk to říkala Dita Saxová ? "Život není to co chceme, ale to, co máme..."

Vsak Ti to preju at vam to dlouho vydrzi
Jen by mne zajimalo,jak to bude za par let,kdyz se dovidam,kolik mladeze je uz v Cechach poznamenano drogou.Je to zvlastni,kdyz zde hovorime o valecnem obdobi,lide meli celkove opravdovy problem a dnes mi to pripada ze se rodi cim dal tim vic slabych dusi.
Jasne ze jsou mladi,co meli stesti na dobre rodinne zazemi a tak k zadnym chemiim neutikaji ale kdyz nekdy posloucham zpovedi tech,co jsou pod drogama nebo byli,obvykle si ztezuji na nedostatek pochopeni od rodicu.Ale ze rodice nepochopi sve deti,to byvalo prece uz i davno,kolik nadejnych deti se nedostalo do skol,protoze rodina na to nemela,protoze otec ocekaval od syna ze prebere remeslo,kolik vdov bylo,kdy nejstarsi syn prevzal odpovednost za dum ci nejstarsi dcera se starala o sourozence,proste driv to mladez nemela jednoduche.Budiz,drogy tehdy nebyly na trhu ale alkohol jo,presto je mnoho tech co to zdrave zvladli a dnes vzpominaji na ty doby s laskou.

jednak mi velice lichoti, pokud mě někdo v osmatřiceti považuje za mládež a pak, jakou souvislost mají zde řešené vztahy a drogy. Selhávání vztahů stejně jako drogy jsou jistě patologickým jevem ve společnosti, ale dávat k tomu rovnítko? Asi jsem natvrdlá....

Tobe patril muj prvni radek,zbytek pak uz je uvaha k teto diskuzi vseobecne.

zažila jsem vztahy z lásky..a je to k ničemu...protože když přijde to pravidelné a nutné vystřízlivění..tak máte s čím srovnávat..začátky..a už jste jen stále nespokojené..protože to nejde vrátit..takže asi zkusím druhou možnost..a pak napíšu..