Následující text mi přišel mejlem jako spousta další "internetové poezie". Většinou takové věci mažu a dál nerozesílám, ale tuhletu lahůdku jsem si nemohla nechat pro sebe. Vzpomněla jsem si na svou babičku, která mě vyškolila stejným způsobem, jako je uvedeno v článku. A, milé dámy, jistě se něco podobného stalo každé z vás, a dokonce bych si dovolila říct, že ne jen jednou... 

     Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička mě brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: "Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchodu." Pak mi ukázala záchodovou "pozici", která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.

     To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto "pozici" vydržet, když je můj močák těsně před explozí. Když „musíš jít" na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.

     Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vstoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná" hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu „střádala" a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou.....