Moje maminka žije na Moravě a já v Čechách. Je jí 82 roků a je stále čilá a postará se i o dědu. Já telefonuji každou neděli, za tři čtyři měsíce za nimi jezdíme. Na Moravě žije ještě sestra a bratr, tedy když něco potřebují, pomůžou. Ale jiný příběh... Mojí kamarádce zemřel táta a maminka je moc osamělá. Žije ve větším městě, všechno dělala s manželem a sama moc žít neumí. Chtěla by se nastěhovat ke své jediné dceři, ta má dům a s manželem už jsou sami. Dcery jsou vdané a odstěhované. Ta maminka celý život dceru finančně podporovala a ta se těď brání zuby nehty a maminku doma nechce. Přitom v domě je samostaný malý byt prázdný. Kamarádka se mě ptala, co si o tom myslím já. Tak jsem jí jen říkla, aby nebyla špatným příkladem svým dcerám, že by se jí to mohlo všechno vrátit i s úroky... Co si o tom myslíte Vy?

ěščřžýáíéĚŠČŘŽÝÁÍÉďťňĎŤŇůúŮ Ú

mám už jen maminku, snažím se k ní jednou týdně zajet, dělám takouvou tůru po okolí, vždy se ke každému předem nahlásím, objedu ještě děti, exmanžela, extchýni, bratra s rodinou. Snažila jsem se maminku přemluvit, že s ní autem budu jezdit nakupovat, protože u nich ve vesnici je to podle mě dost drahé a věci nejsou vždy nejčerstvější. Ale nechce, že prý si vezme vozíček, po cestě pokecá se známými co je potká. Bydlíme zatím téměř všichni tak v okruhu 16 ti km, tak se to dá, já se v tomto roce budu ještě přibližovat a dcera trochu oddalovat. Maminka má ještě sestru, ta neměla děti, ona ja také taková naše rodina a my jsme pro ní jako děti, ale bydlí bohužel 180 km od nás tak je to těžké, jedu tam 2x do roka. Takže se babkám snažím alespoň 2x do týdne ještě zavolat. Také mé děti se tam zastavují a podle potřeby pomáhají. Když je nějaké akce Z, tak tam pracujeme všichni i brácha s rodinou.

máme výborný vztah, je čerstvě v důchodu a už je vdovou.Má ještě svou maminku, mou babičku, která je rovněž vdovou, tak se tam bude v brzké době za ní z města na vesnici na domeček stěhovat. Bude se starat s babičkou o zahradu a zvířata, tak se snad v důchodu " nudit" nebude.
Já budu bydlet od nich cca 60 km, kde s přítelem budeme kupovat byt. Myslím, že to je kousek a pokud člověk chce dá se to zvládnout.. Už teď pendluji, mezi 2 městy a rodičemi od přítele a svými, musím říct, že to funguje dobře, voláme si třeba 3x za týden...
Takže u mě rozhodně OK a kdyby třeba mamka nebo babička nemohla, neváhala bych ani minutu ...

ovšem si říkám, kdoví jaká budu já v jejich věku. Mám maminku a babičku, babičce je 90. Je soběstačná, jednou za týden jí nakoupím, jednou za týden k ní chodí maminka. Upřímně mi babička celý život celkem lezla na nervy a ač je k stáru samozřejmě horší, tak já jsem kupodivu tolerantnější. A velmi si cením toho, že je takhle čilá a soběstačná, to je velké štěstí pro nás pro všechny. Vedu k tomu i malého syn, kterému se třeba občas k babičce nechce, ale vysvětluji mu zcela na rovinu, že babička moc společnosti neužije a že je to naší povinností. Nakonec je vždycky rád, že jsme tam byli, protože si s prababičkou velmi rozumí. No, dělám co můžu...

co se těch nagativ týká, že jsem 20 let žila s tchýní a tchánem v jednom domě, tudíž jsem životně těžce deformovaná i přestože mám s extchýňkou výborný vztah a vždycky jsem měla, raději ať bydlí na dostřel a denně zajdu udělat cokoliv, než bydlet v jednom domě ani s maminkou, ani s dětmi a ani s nikým jiným - už nikdy. Jak je v rodině víc lidí a každej je jinej, tak se to v tom Vašem soužití zákonitě prostě nějak odráží a čím je člověk starší, potřebuje svůj klid a svoji organizaci svého života a též i volného času.

K rodicum jsem to mela nejdriv 70 km v dobe studii a pak 400km kdyz jsem zacala pracovat. Mimimalne jednou do mesice jsem byla doma. Pak jsem se odstehovala do jine zeme a stale jezdila jednou za mesic,porad to bylo ok autem (6 hodin).. Ted ziju ve Svycarsku a snazim se jezdit minimalne jednou do dvou mesicu..stoji to hrozne moc casu a taky nejaky peniz. Nikdy by me nenapadlo prestat jezdit anebo jen tak jednou do roka s vymluvou na vzdalenost.. Moji rodice mne podporovali ve vsem, nikdy nemeli moc penez, ale i toho 'akorat' dokazali zaplatit hypoteku, vystudovat dceru a zivit tu mladsi, ktera si z jistych duvodu hned tak nenajde praci a na podporu narok nema (nepracovala rok a socialka neda protoze secte prijmy mych rodicu).
Vim kolik to znamena pro ne a kolik to znamena pro mne..jet domu a zavzpominat na stary casy, s mamkou posedet u kavy a s tatkou prohlidnout zahradu Segra je nejstastnejsi na svete kdyz jsem doma. Je ale taky pravda ze jeste nemam sama deti..pak to bude asi slozitejsi cestovani..

Omlouvam se, jeste jsem necetla komentare, tak budu mozna opakovat.. Rodice sve i pritelovi miluji a respektuji ale jsem dost proti bydleni mladych rodin se starymi.. Je to tak u nas vsude (v rodine) a mam moznost videt jakou neplechu to dela.. Jsou ale jine moznosti a poku se bydli v jednom meste,tak uz podle mne neni co resit. Detstvi, kdy jsem vyrustala s prababickou a babickou je nejkrasnejsi a mam tolik vzpominek a zazitku..a to same bych jednou chtela pro sve deti a uprimne nevim jak to zaridim.. moji rodice jsou v cechach a pritelovi pres 400 km daleko

Nejdrive jsem chtela napsat uplne jiny komentar, nez jsem si precetla, ze tva kamaradka uz vyvdala dcery a zije sama s manzelem. V tom pripade bych rekla, ze by to od ni bylo velice hezke vzit si mamu domu. O deti se uz nestara, tak proc ne? Pokud se ^nejak domluvi, aby bylo stale respektovano jeji soukromi...

Já právě řeším podobný problém, zemřel mi tatínek ve věku 95 let, mamince je 87 a velmi těžce to nese. Já bydlím asi 100 km daleko, jezdím za ní každý víkend, nakoupím, uklidím, ale někdy mám pocit, že to nestačí. Ke mně se jí nechce, přece jen má přátele a známé ve městě kde bydlí, ale bývá jí hodně smutno hlavně večer. Tak volám několikrát denně telefonem a už vymýšlím, jak to vyřeším, až se o sebe nebude moci postarat sama. Do ústavu jsem slíbila, že ji v žádném případě nedám, ale když bude u mně a já budu ještě muset chodit do práce, nevím jak to budu zvládat. Snad s pomocí nějaké pečovatelky, která by se zastavila přes den. Teprve teď jsem si uvědomila, jak jsou staří lidé křehcí a lehce zranitelní psychicky i fyzicky. Myslím si, že právě oni potřebují pocit lásky a bezpečí, který nám dávali v době našeho dětství.

jsem bydlela napřed v jednom bytě, posléze v jednom domě a kolikrát to bylo fakt vo nervy...ALE!!!!!pro děti neznám nic lepšího..babička byla horší než detektiv Kolombo, nic jí neuniklo, všecko zkontrolovala - kam se na ní hrabala česká policie. O mých kamarádkách věděla víc než já a stále se pídila po dalších informacích. Tato skutečnost mě přivádívala k šílenství, do okamžiku, kdy synkové vstoupili do puberty. Neměli šasnci se chytit nějaké party nebo nedej bůh fetovat ne bo tak něco. Babička byla jak vostříž, protože ji však synkové milovali a byli na ní citově závislí ,tak to prošlo bez větších konfliktů a chlapci v kriminále a já v Bohnicích neskončili. Takže suma sumárum, něco zlého pro něco dobého a nakonec vždycky zjistíte, že to co jste celý život proklínali, bylo nakonec to nejlepší, co vás mohlo potkat.

celej život se těším na to, až moje děti budou míti děti a já nakoupím různé dobroty, upeču lahůdky a pů.jdu rozmazlovat. Už mám nacvičenou větu:"co na ty ubohý děti řveš, ty nerváku!!!Ty máš nejmíň co mluvit...pamatuješ, jak jsi tenkrát....atd." všeck y děti na světě tohle milujou.Jednou jsem takhle nesměla ke svému bratrovi dpmů dva roky, než ho přešel vztek. Jeho děti totiž přinesly vysvědčení a brácha dělal dusno - tak mu říkám, klid, já to dělám tak, že vytáhnu svý vysvědčení z té doby y řeknu jim"Podívejte si vy blbouni - a to jsem byla jenom holka!!!"Děti se zaradovali a požadovali ukázky vysvědčení obou rodičů..vtip byl v tom, že já moc dobře věděla, že brácha nemoh ukazovat svoje vysvědčení vůbec nikomu. Když měl pouze "ředitelskou" tak jsme to oslavovali.

Já to přesně tak praktikuju, rozmazluju a rozmazluju. Už mám čtyři malinký vnoučátka, po dvou od dvou synů a jezdí k nám všichni moc rádi. A klukům říkám často tvou větu podobně: ".. co na toho kluka řveš, vždyť dělá jen to, cos dělal ty...!" A mámu bych si asi domů na stáří vzala, i když je to bývalá učitelka. Ale vymezila bych hned první den mantinely a nechala bych si částečnou svobodu i nadále...

to svyým chlapečkům nemůžeš udělat, musíš filtrovat. Moje maminka měla přísně nakázáno fitrovat (příhody z mého dětství a zvlášť dospívání)!!! Pomalu se to provaluje až teď, když už jsou velké a nehrozí snížení domácí morálky a autority mě jako matky. Děti se pokaždé velice dobře baví a chtějí další příhody. Já jsem strašně, ale fakt strašně škodila, byla jsem neuvěřitelně divoká a neuznávala jsem autority. Vydala jsem za 3 zlobivé chlapečky, moje maminka má dodnes mnohem raději bratra, protože byl klidnej, hodnej, rozvážnej a poslušnej, zatímco já měla ty opačné vlastnosti. Pamatuju si, jak ve chvílích hysterie na mě řvala: "přeju Ti takový strašný fakany jako jseš Ty sama."

asi to chce najít míru, ani neoomlouvat chyby a prohřešky dětí tím, že se stejných dopouštěli jejich rodiče, ani nepředstírat, že rodiče byli, jsou a budou dokonalí
mně třeba vůbec nevadí, když naši dětem něco vypráví, asi že jsem nedělala nic, co by bylo nevysvětlitelné, ubližovalo apod. Když dcera začala pašovat na půdu u chalupy "zatoulaná" koťata, hned jí vyprávěl děda, můj táta, jak jsem dělala totéž, akorát jsem to rozšířila o štěňata, dospělé psy, rybičky, andulky, morčata.
Když se mi zdál synek až moc samostatný, že by se mnou měl ve 14 ještě více konzultovat své kroky připomněla máma, jak jsem si ve 12 zařídila a objednala 3 týdenní tábor u moře a slíbila za něj rodičům vyznamenání (což jsem i dodržela).
O tom, že jsem v 7 letech ukradla v samoobsluze bonbony a lízátko, protože mi kamarádka říkala, že to tak dělá běžně, když jí rodič nekoupí cukroví, schovala jsem si je do kočárku pod peřinkou a pak jsem byla vyděšená, když mě vedoucí sámošky vyhmátl, naši nevěděli, to jsem jim řekla sama když jsme si povídali o klukovi, který ve škole kradl mobily, proč to možná dělal a co a jak atd. Stejně jako že jsem v 9 letech vybrala plechovku, kde střádala máma drobné zbylé z nákupu. To naši dětem neřekli, asi už na to i zapomněli, řekla jsem jim to, když jsme probírali peníze, co můžou , co ne, co by měli říct, v jakých výjimečných případech si můžou vzít peníze z domácí pokladny sami, nebo z kasičky od bráchy/ségry, a pak to povědět, atd.
Vím, že spousty "prohřešků" se děti dopouštějí čistě z nevědomosti, z neporozumění, neuvědomění si souvislostí, taky ze strachu. Skoro nikdy proto, že by byly opravdu zlé. Tak jim radši vysvětluju věci předem, pokud mě napadnou riziková místa a třecí plochy, tak se snažím je "vychytat" dopředu. A to, že jsem se sama dopouštěla chyb, mě, podle mého názoru, v jejich očích jen zlidští.
Myslím si taky, že když dítě extrémně zlobí, tak mu něco schází - pozornost, projevy lásky, apod. Děti jako všechna mláďat potřebujou mazlení, pozornost, láskyplný zájem. Když to nedostanou, tak si o to říkají jinak. Někdy nestačí ani když se to snaží vynahradit jeden rodič, třeba když se maminka snaží nahradit to, že táta je studený přísný čumák, nebo že prostě odešel a o dítě nemá zájem.
Mám prostě zkušenost, že negativní až patologické projevy jsou důsledkem nerovnováhy. Vlastně jako ve všem.

o rodiče zatím neřeším, je jim přes 60 a jsou zatím fit, soběstační, oba jsou už v důchodu, máma šla o 2 roky dřív, takže v 52, starala se o domek a zahradu a o prázdninách hlídala vnoučat, otec je taky v důchodu, ale ještě pracuje
berou zatím jen léky na vysoký tlak a ten mají proto v pořádku, jednou za čtvrt roku jdou na kontrolu a pro léky, pak už jen k zubaři
bydlíme od sebe 20 minut autem, telefonicky jsme v kontaktu denně, s tátou i pracovně, máma volá kvůli soukromým záležitostem nebo jen tak, aby mě slyšela, popovídat o dětech atd.
vídáme se tak akorát, podle mě, a málo, podle mámy když vím, že jsou ok, a mám téměř denně čerstvé zprávy, nemám potřebu častěji se vídat, osamoceni nejsou, jezdí tam taky ségra, a navštěvují se navzájem se sousedy, se známými, se svými sourozenci, jezdí za nimi na chalupy a oni k nim atd. Taky jezdí za babičkou, která je po mrtvičkách v domově důchodců.
Bydlet bych s nimi nechtěla, leda tak s tátou, mamka je šťoura a generál, snáz jsem to řešila a ukočírovala zdálky, při zachování duševního zdraví nás obou mám ráda své soukromí, svůj režim a totéž respektuju u druhých, v tomhle jsme stejní s tátou, takže spolu jsme klidně i pracovali a nikdy nedošlo na ponorkovou nemoc. S mámou to šlo cestou drobných třenic a konfliktů, bydlet tam, bylo by to horší. Navíc mám po otci vlastnost, že mě nechává v klidu vše, co nehrozí katastrofou, tragédií, zatímco máma musí pořád všechno řešit, probírat, posuzovat, a náš přístup ji rozčiluje. Mě zase zlobí, když někdo hodnotí a posuzuje druhé a nechápe právo na odlišnost. K tomu ještě nikdy neřeším co jsem pro koho udělala, nebo co komu dala, mám pocit, že tím dávám i sobě, dělám něco pro sebe. Kdežto máma si vše zapisuje, do paměti i na papír, a vnímá to jinak, očekává "revanš", v jakékoli podobě, ať už je to něco hmatatelného nebo zájem z vděčnosti.
Samozřejmě, když oba sklátila těžká chřipka, tak jsem se tam na pár dnů nastěhovala a postarala se oč bylo třeba, měli tehdy spoustu drobného domácího zvířectva a ještě nezavedenou vodu, vozila se od sousedů. Když měla mamka úraz na ruce, tak jsem vyprala vyžehlila, apod. Na svátky jezdíme střídavě my tam, oni k nám, když byly děti malé, tak většinou my tam, sešli jsme se tam všichni i s babičkama atd.
Se svými dětmi bydlím a klidně budu bydlet dál, vycházíme dobře a doufám, že to vydrží. Pokud se budou chtít jednou trhnout, klidně, když ne, paráda. Vyjde-li vše jak má, budou mít dost prostoru pro své soukromí, případně i pro svého partnera, a současně rodiče na dosah. Syn je po mně víc do světa, asi se jednou i trhne, současně máme tak těsný vztah, že tuším, že se bude rád a často vracet.
Když budeme všichni zdraví a šťastní, budu spokojená s každou z variant

na začátku mi vypadlo "péči o rodiče"

koho si Tvé děti vyberou, také jsem si vždy myslela, že pohoda, žádný problém. Se synovou láskou Veronikou vycházím už asi 4 roky velice dobře, naprosto bez problémů. Dcera měla vždy takové milé fajn kluky, zvlášť toho předposledního. Vždy tak nějak bezkonfliktně zapadly do rodiny jako by tam patřili odjakživa. Asi před rokem si našla dcera jiného, je děsně zamilovaná a nevidí spoustu věcí. Ale je to její život, takže to moc neřeším. Fakt je, že jsem na toho jejího alergická čím dál tím víc. Z každého mého setkání s ním je vždy nějaká prima epizoda, kdy ho mám víc a víc plné zuby. Je prostě nesymaptickej a katastrofálně nevychovanej. Nebudu to rozvádět celé, jen poslední perličku z minulého víkendu: Protože vztahy mezi mnou a dcerou nějak začly váznout a mrzí nás to obě dvě, tak jsme zorganizovali nedělní velikonoční oběd s mým manželem a pozvali jsme dceru a jejího přítele a zbytek rodiny. Atmosféra prima, spousta legrace. Když došlo na jídlo, tak přítel dcery nejí ryby ani mořské potvory a odmítá je i ochutnat, tak se mu vařilo jídlo zvlášť. Jako předkrm flambované humry se smetanovou omáčkou a ryží pro nás a pro přítele šunkové rolky se šlehačkou a křenem obložené čerstvou zeleninou, to odmítl, že to také nejí, tak mu manžel napotřetí šel udělat zeleninový salát se sýrem, trochu se v tom poďoubal, dceři to asi bylo blbý, tak to dorazila. Když došlo na druhý chod, tak byly mušle svatého jakuba pro nás a pro přítele kuřecí steak na smetaně se žampiony, dvakrát do toho píchnul a všechny žampiony pečlivě vypreparoval na kraj talíře, dcera opět dojedla, já to nijak nekomentovala, salát si nedal, sýry též ne, desertu se nedotkl. Manžel vaří vskutku exklusivně jak chuťově, tak dekorativně. Koukala jsem na to jako blázen. Upřímně nesnáším lidi co se ňoupají v jídle a nejí spoustu věcí. Kdyby byl nemocnej a nesměl to, tak se to dá pochopit. Upřímně koukat se na ten jeho otrávený obličej denně bych vydržela tak asi hodinu a to by byla konečná. Občas přemýšlím co na něm tak vidí?

měla jsem oba rodiče, ale vyrůstala jsem, jako bych je neměla. Pro otce jsem byla jen nutné zlo v podobě každoměsíční poštovní složenky, kterou mé matce posílal peníze na mně, aby měl doklad, že se o mě stará a pro matku jsem byla příčinou jejího zkaženého života a kdybych se neměla narodit, nikdy by se nemusela vdát a kdoví jak by se měla líp (chodila s mým otcem asi 6 let, než se vzali). Nikdy o mě ani jeden z nich nejevil skoro žádný zájem, i když jsme bydleli spolu. Starala se o mě babička, která to ovšem ve snaze mě ochránit a vynahradit mi rodičovský nezájem, příliš přeháněla a celých 18 let mě udržovala v nevědomosti, až ve vakuu, do života jsem vlítla naprosto nepřipravená, ona sama byla na dědovi závislá finančně, protože nikdy nepracovala, tak aby byl doma klid a ona měla peníze na to, aby mohla fungovat domácnost, nesměla mít žádný svůj názor, nesměla nikdy dát najevo nesouhlas a nikdy nesměla nic chtít pro svůj prospěch. Nic se nemá přehánět, přílišná láska svazuje ještě víc než přílišný nezájem. Otec mě vzal na vědomí až poté, co mé děti dorostly do puberty a nebyly to ty "protivní uřvaní zaplenkovaní parchanti", matka mě brala na milost hlavně tehdy, když jsem jí něco donesla, ale nikdy třeba nepřijela za vnoučaty, aby je někam vzala, nikdy se nezeptala, jak se mám, co děti, jestli mě něco netrápí. Když jsem jí kdysi nešťastná chtěla svěřit svou bolest, řekla, že ji to nezajímá. Když mi v nejvyšší nouzi půjčila 3000 Kč, když jsem byla na mateřské a manžel bez práce, musela jsem jí vrátit 4000 Kč. Neustále si stěžovala, že se neukážeme, ale když jsme po domluvě přijeli, tak buď nebyla doma a nebo se chystala k sousedům na karty. Potom jednou měl syn neštovice, auto jsme měli v servisu a ona chtěla, abychom přijeli, že její druh bude slavit narozeniny. Když jsem odmítla jet s nemocným dítětem vlakem, řekla mi, že když nepřijedem teď, tak ať nejezdíme už nikdy, že ona nás k životu nepotřebuje. Otec mě vzal na vědomí, až když umřela babička a já jsem s ním absolvovala všechno zařizování pohřbu a s tím souvisejících úkonů. Vím, že se na něho s pomocí spoléhat nemůžu, ostatně to mi tvrdí dost často, i když jsem po něm téměř nikdy nic nechtěla. Ale tak nějak k sobě začínáme nalézat cestičku. Nejhorší na této situaci je fakt, že rodiče se rozvedli, když mi bylo 18. To by byl nejmenší problém, ale cítím, jak jim vadí, když navštívím toho druhého a od doby, kdy jsem začala navštěvovat otce, tak se matka jakoby urazila a odcizila ještě víc. Myslím, že nezáleží jen na dětech. Záleží i na rodičích. Když umřela babička, bylo to, jako kdyby umřela moje maminka. A závidím všem, kteří mají s rodiči lepší vztah, protože ten pocit, že máte někoho, kdo vás nechá vyplakat na rameni, kdo se spolu s vámi zaraduje z vašich úspěchů, kdo se podělí o radost i bolest, a nebo že máte hnízdo, do kterého se můžete vrátit, ten člověka poznamená navždy.

mě také vychoval děda s babičkou do 7 mi let od narození, byli pro mě jako rodiče, když umřeli cítila jsem, že jsem zůstala sama. Ale celý život se snažím k rodičům ten vztah najít, najít tu cestičku, ale není to jednoduché, není to jen o Tobě, ale i o nich a o tom, jestli oni chtějí. Občas mám pocit, že se mi to podařilo a když nastanou nějaké potíže vždy hmatatelně cítím, že tam to podstatné prostě schází, taková ta prvotní vazba bezbranného dítěte k rodiči. Ale chce si z toho asi vzít ponaučení a tohle svým dětem nikdy neudělat. Vztah je vždy na dvou stranách, když jedna nechce nefunguje to. Jenže minulost nezměníš, bylo to jejich rozhodnutí, tak nemá smysl se s tím nijak trápit, můžeš si udělat svou dobrou rodinu a také udělat něco právě jen s přítomností a o to se snažím, ale že bych byla zase rozhodnutá absolvovat nějakou dlouhou cestu jejich anální dírkou to zas nehrozí.

aspoň malinko si umím představit. Stejně jako Inka jsem do 7 let byla nejvíc s babičkou, máminou matkou, protože jsem ze zdravotních důvodů (chabrus na plíce ) nemohla do jeslí, školky. A tak jsem byla na venkově u babičky. Rodiče za mnou ve středu jezdili, v pátek nás vyzvedli obě a jeli jsme s nimi, sestrou a psem na chalupu. Na chalupu za námi jezdili tety a strýcové, protože sourozenci obou rodičů mají chalupy poblíž. Poblíž byli i tátovi rodiče, měli chalupu ve vedlejší vesnici, babička nechodila do práce, tak tam bývala přes léto, na víkend přivezl dědu řidič a nás děti pak povozil v tatře a střídavě na kolenou jsme "řídili". Takže víkendy, svátky a prázdniny idylka plná rodinných setkání a her s bratranci a sestřenicí, a všední dny u babičky na venkově s dětmi sousedů. Prvních 7 let života jedny dlouhatánské prázdniny a vánoce v jednom. Počítala jsem s tím, že tam budu chodit do místní školy. A pak bumprásk, byla jsem zdravá a přechod na základní školu ve městě, sotva jsem si trošku zvykla na jiné způsoby, jiné děti, daleko dravější a ostřejší, po 2 letech přestup na speciální jazykovou, znovu všechno jinak. Taky jsem nebyla zvyklá na rytmus v rodině, rodiče pracovali a já musela po škole do družiny a večer jsme často byly se ségrou samy doma, rodiče chodili hodně pryč. Strašně se mi stýskalo po "starém" způsobu života, v sámošce jsem zdravila cizí lidi, bonbony nabídla všem dětem na hřišti, dlouho jsem si zvykala, večer v posteli brečela a táta mi musel chodit vypravovat do usnutí, mamku zlobilo, že jsem rozmazlená. K babičce jsem jezdila jako bych se vracela domů, a doma ve městě jsem to tak do 13 vnímala asi jako internát naštěstí na víkendech, svátcích a prázdninách s babičkou se nic nezměnilo a ve středu jezdila pro změnu ona za mnou a sestrou k nám. Když v mých 15 zemřela, bylo to jako by umřela máma. Bylo to před vánoci, tušily jsme obě co se děje, chtěla jsem to oddálit a přemluvila ji, aby přijela jako vždy a upekla vánočky, že musí...Tak ještě přijela, upekla vánočky, a pak stejně odjela domů. Za dva dny nám to nedalo, naši za ní jeli, já nejela, už jsem věděla a nechtěla ji vidět tak...Našli ji umírající, zemřela mámě v náručí. Ale na pohřební hostině jsme se nakonec smáli, vzpomínali a zpívali hrál nám k tomu na kytaru Jirka Schmitzer a vyprávěl o svém tatínkovi. Často na babičku vzpomínám, když použiju stejné slovo, stejné přísloví, když vařím kulajdu, nebo její recepty z Vysočiny, na dušičky hoří doma pro ni svíčka. Ale na hřbitově jsem nikdy nebyla. Jakoby neumřela.

s těmi partnery to tak být může, kdyby to byl zmetek nebo mrška, pak by byl asi problém. No, uvidíme, zatím času dost. Ale s tím jídlem jsi mne rozesmála, jako bych viděla sebe a dceru. Vařím dobře, podle ohlasů výborně, ráda zkouším různé recepty, speciality, způsoby příprav. Ryby miluju na všechny způsoby, humry a langusty lahůdka, ostatní mořské tedy nemusím. Ovšem dcera, to je opak. Nejlepší maso je grilované, hodně okořeněné kuřecí prsíčko, nebo nejlibovější vepřové, nic jiného. Myslím, že najde "tlustý maso" i v broskvi. K tomu tunu kečupu, hořčice, kousíček zeleniny s přemáháním. Lahůdkou je obří hamburgur ze stánku a domácí české omáčky s knedlíkem nebo těstovinou. Může si to dovolit, je štíhlounká, jen z ní prostě nebude gourmet.
Tak jsem prošla cos psala, s ní by to dopadlo stejně, bohužel. Zeleninový salát ano, ovšem jak z čeho, papriky a rajčata, nanejvýš kousek salátu. Rozhodně žádnou cibuli, lilek, cuketu, brokolici, naťovou cibulku. Kuřecí stejk se smetanovou omáčkou ano, žampiony ne. Šunkovou rolku s křenovou šlehačkou - ó hrůza, taková nechutnost. Rybu humra ani omylem. Dezert jak co, žádné tiramisu nezkoušet, flambované banány ne, máslové a šlehačkové dorty už vůbec ne, pohár jak z čeho, možná jahody, snad zmrzlina, ovšem jak která, šlehačka fuj, atd. atd. Zato bramborové šišky sypané smaženou strouhankou, to by potěšilo )) zítra máme velké grilování, tam si přijde na své, ovšem makrely určitě vynechá.
Nenutila jsem děti do ničeho, mám v paměti, jak máma zhnusila sestře meloun a ananas, když jí to coby vzácnost vnutila, mně na dlouhá léta odnaučila jíst smažený květák. Tak jsem dceru nenutila, ale naučila ji, že hostitelé připravovali jídlo s péčí a touhou ji potěšit, takže se nesmí tvářit otráveně, znechuceně, naopak potěšeně, aspoň kousíček ochutnat a nenápadně nedojíst, bude-li to nutný, tak s omluvou, že měla nedávno virozu a není ještě v kondici, ovšem že jídlo vypadá skvěle, apod. Je to jinak báječná holka, se slunečnou povahou a moc milým přístupem k lidem, ale s jídlem je to prostě tak jak jsem psala.
Pokud by ten kluk byl jinak fajn, byl problém jen s tím jídlem, tak bych možná zkusila předem domluvit s dcerou, co on jí a nejí, a zkusila zařadit do menu aspoň jedno jídlo, které má moc rád. Ale jestli je to jídlo jen špička ledovce...
Může to být ale i tak, že vyrostl v jiném prostředí, a cítí se nesvůj, nejistý, když je s dcerou sám tak je v pohodě a ukážou se ty jeho stránky, pro které ona ho má ráda.

to není jen to jídlo, to to jen završilo spíš je to poslední perlička. Fakt je, že na to nejsem zvyklá, doma jsme vždy vařili výborně a děti jedli naprosto všechno, nikdy jsem pro nikoho nevařila zvlášť, kdo chtěl jedl, kdo nechtěl nejedl. Jo někdy se stalo, že jedli třeba méně, neměli chuť, ale jinak žádný problém. Je to jeho výchovou, bohužel žádnou nemá, za to sebevědomí hafo. No asi s tím nic nenadělám. Jen mě to irituje. Vždy měla takové milé, příjemné kluky, kteří dokázali pozdravit, mile pokecat bez problémů, ale tohle je takový nesympatický opak. :-)))) Hele tuhle se mi v noci zdálo, že si ho nedopatřením vzala a měli děti jako on nevychované s jeho nesympatickým, otráveným obličejem. Tak mě to vyděsilo, že jsem se probudila úplně zpocená a byla jsem fakt tak ráda, že to byl jen blbej sen. :-))))

jo, někdy nám stačí k radosti málo

s nějakými mantinely bych u ní jaktěživo neuspěla.jojo "neřvi na ty ubohý děti, nervák!!!" řvávala na mě tak, že se otřásal dům v základech"vlídným slovem a psychologií je musíš ovládat"...což by byla bývala dobrá rada, kdybych se od ní kdy nějaké psychologie dočkala . Byla totiž blíženec a ještě jedináček. Bylačlověk, který k vám přijde domů a nařídí vám, jak si máte přestěhovat nábytek. Nicméně měla smysl pro humor, byla společenská a když se zapomněla, tak s ní byla ohromná legrace. Stýská se mi po ní.

Nejsem tady registrivaná, ale chodím si číst už dlouho na Kudlanku. Moc se mně líbí, že se na rozdíl od jiných magazínů nehádáte, ale vysvětlujete a obhajujete svoje názory slušnou formou.
Mněvychovávala moje milovaná babička. Byli jsme 3 děti, 2 starší bráškové. Ty matka měla ráda, ale z nějakého důvodu mně nesnášela. Nikdy jsem se nedozvěděla důvod, proč. Tatínek byl moc hodný, ale rodiče se rozvedli, když mi bylo asi 8 let. Matka nesmírně žárlila na můj vztah s otcem a dělala všechno možné, aby omezila naše styky. Takže jsem si s tatínkem začala k sobě nacházet cestičku až když jsem se vdala a tatínek k nám jezdíval na víkend. Nesmírně se těšil na důchod, že bude u nás bydlet. Bohužel, půl roku před odchodem do důchodu zemřel. Ještě před tím zemřela moje babička. A moje matka ? Bydlely jsme ve stejném městě a když cokoliv potřebovala, tak zatelefonovala a musela to mít téměř okamžitě. Žádné omluvy nepřijala. Několikrát týdně jsem k ní zašla, všechno obstarala, ale vděku jsem se stejně nedočkala. Hrozně moc to bolelo. A můj muž byl ještě tak hodný, že matku omlouval, že měla těžký život atd.
Dnes bydlíme v rodinném domku společně se ženatým synem. Kupodivu větší třenice vyvolává můj syn než snacha. Je velký nepořádník a mně to vadí. Ovšem vynahrazuje mně to malý vnouček, kterého učím všechno co kdysi učívala moje babička mně. A s přibývajícími lety na ní vzpomínám s ještě větší vděčností a láskou.

i když samozřejmě nějaké výčitky vůdči rodičům vždycky máš, já je taky měla a docela dlouho, ale zase když to vezmu kolem a kolem, tak jsem měla úžasné dětství na malé vesničce v malém statku s polnostma, ve kterém byla také hospoda, od 2 let jsem tam obsluhovala a byla třeba celé dopoledne sama doma v celém statku, protže se muselo dělat i na poli. Chodila jsem do sadu s dědou střihat stromy, na pole, sázet a okopávat brambory, dělat sena, žně, krmit zvířata, dojit krávy, kozy, viděla jsem líhnout kuřátka (jedny jsem dokonce chtěla sama vysedět, ani tenkrát jsem nedostala napráskáno), kachňátka, telátka a prasátka ..... Myslím, že to hodně pozitivně ovlivnilo můj život. Zažila jsem tam opravdu moc krásné dětsví, děda s babičkou měli dvě dcery tetu, která nemá děti a mojí maminku, ta byla mladší. Mě pak měli jako třetí dceru a strašně mě milovali a já je, byli jediní lidé v mém životě, které jsem uznávala a oni mě, vdávala jsem se v 19 ti letech a odstěhovlala se. Oni pak prodali statek, peníze rozdělili na 4 díly , jeden si nechali na důchod, jeden mamince, jeden tetě a jeden mně. Pak bydleli u tety ve městě. Brala jsem si je domu - do 2 1 v domečku na celé léto, byly pak u mně 6 měsíců letních a u tety 6 měsíců zimních, měli hezké stáří ve zdraví a rychlou smrt. Každý týden mi psali dopis a čekali odpověď, já se k tomu vždy dodstala tak jednou za měsíc, ale za to jsem pak napsala třeba 24 A4 a oni se vždy tak těšili až bude léto a budeme zase spolu. S babičkou jsme spolu vařily a hospodařily, byla úžasná kuchařka a s dědou kutili, byl truhlář, poradil si úplně se vším, dodnes mám od nich schované dopisy, jsou v nich totiž recepty. Po dědovi mi zůstalo spousta řezbářských prací. Ještě poznali obě mé děti, to si strašně přáli, když mi bylo 23 let zemřeli, jsou v mé duši dodnes cokoliv dělám, maslím na ně. Paradoxně víc než k mamince i když ji mám ráda mám daleko blíž k tetě, když jsem se musela pak vrátit k našim, brala si mě na celé léto na chatu v lesích do jižních Čech a moc se mi věnovala, byla a je strašně kreativní, šila, pletla, háčkovala, kreslila, chatička byla vždy jak z pohádky a její byt také. Jezdím k ní dodnes, moje děti s ní a se mnou na chatě trávily prázdniny též.

tak u nás nebyl problém CO uvařit, aby každému chutnalo, ale uvařit DOST, aby mě děti po skončení oběda nezačaly z hladu ohlodávat.

to je kraaasny, co tu pises, asi je opravdu dulezity ne KDO, ale jak te vychovavaji. Dostala jsi spoustu lasky a to ti pak pozdeji da silu do zivota...