Moje dcera od nejrannějšího věku podnikala sebevražedné akce. Myslím, že jí od narození chyběl sebemenší pud sebezáchovy, byla vždy miminko totálně beze strachu. Nebylo možné ji nechat ani chvilku bez dozoru, případně nepřikurtovanou. Položit tříměsíční miminko na gauč a otočit se - znamenalo, že v nejbližším okamžiku se odkulí, odplazí a spadne dolu. (Což se i stávalo.)

     Sotva seděla v kočáru, už z něj padala. Díky bohu za kšíry! Nevím, jestli i v současné době se vyskytují maminky, které mají z ničeho nic dítě visící „vedle kočáru". Když už se postavila, nesmírně milovala stát v kočáře čelem ke zvednuté boudě, držet se za ni, a ze vší své pidisíly s ní rumplovat. Přestože byla bouda pevně uchycena, i tak se jí občas povedlo nějak ji složit a překulit se do strany. A tak chraňbůh, abych jako jiné maminky vozila nastrojené miminko a kočárek držela lehce jednou rukou... Má rozchechtaná dračice skákala, hopsala, vejskala - a občas sebou nějak švihla. Jak říkám - zlaté kšíry.

     A pak se stalo, že jednou jsem měla otřesný zážitek, na který do smrti smrťoucí nezapomenu: Káje byl rok a půl. Byl čas nedělní procházky, na kterou se s námi vydal i můj táta. Pyšně si vezl milovanou vnučku, která na sedačce kupodivu vzorně seděla, koukala se na lidi a byla převelice hodná. Šli jsme Letenskými sady a došli až pod pomník. Na tom velkém placu jsem holčičku vyndala a táta si s ní hrál. Běhala od jednoho ke druhému, smála se až se zalykala... Prostě nádhera. Já je fotila a byla moc šťastná. Pak táta Kájinku posadil na kočár a otočil se s ní k domovu. Holčička seděla, koukala, držela se oběma tlapkama po stranách... A pak to přišlo: možná víte, že u sedaček byl pod nožičkami takový kovový žebříček. Kája si ho nesmírně ráda přitahovala k sobě a kolíbala s ním dopředu dozadu.

     Bohužel, nevšimla jsem si, že je nepřikšírovaná: Kája se houpala dopředu dozadu a pak lup - najednou to vzala vší svou jedenapůlletou silou přímo hlavičkou na dlažbu! Bylo to opravdu slyšet! Ve mně by se krve nedořezalo, táta stál najednou celý bílý jak bez sebe - lidi kolem se zastavili...  všichni jsme koukali na nehybně ležící malé tělíčko. Věděla jsem v okamžku, že jsem bezdětná, že prostě musí být po ní. Stála jsem absolutně bez pohybu, jak ochrnutá... Byla jsem asi pět kroků od ní. V tom sebou Kája škubla, postavila se a rozeběhla ke mně, chytla se mně za nohy a volala: „Mamí, mami, mamííí!"

      Jeli jsme s ní hned do nemocnice... Představte si - neměla ani bouli a ani sebemenší otřes mozku. Jen já si pak dávala podstatně větší pozor. Nejvíc to odnesl chudák táta, byl z toho tak otřesený, že jsem o něj až měla strach.

Linda

Komentáře (17)

Zobrazit/Skrýt komentáře To je ale příšerný zážitek! : Irma ještě že to dopadlo tak dobře, ale ono se říká, že malé děti a opilci mají extra štěstí (v padání) leden 11, 2009 23:03 chudák tatínek/dědeček :-) : bb jo, kočár znám, v podobném jsem se při procházce s babičkou počůrala úžasem při spatření černého slimáka leden 11, 2009 23:16 Mám podobný padací zážitek : mamča se svými dvojčaty. Oba hyperaktivní a děsně vynalézaví. Pamatujete kočáry "dvojáky" zn. Liberta ? Měly uchycení na kšíry po stranách, a jedno oko uprostřed. Páni kluci byli v kočáru přikurtovaní pořád, a stejně to bylo málo. Jednou takhle Tomáš postával v kočáře, kšírky napnuté kam až to šlo. Vedle seděl Martin, a ručičkama kvality kombinaček, rozepnul Tomášovi karabinku, která ho držela za to oko uprostřed. Tomáš byl katapultován z kočáru ven - hlavou na dlaždičky, a při pádu ho zachytila ta druhá kšíra, takže tím trhnutím ještě pořádně břinknul hlavou o zem. Na čele mu naskočil ornament kopírující dlažbu, a boule převeliká. Protože dvojčáci byli nedonošeňátka, navíc se spostou zdravotních problémů, pochytala jsem zbývající děti, naložila do auta a spěchala s tou natlučenou kebulí na rentgen. Kupodivu, krom té obrboule pacholíkovi nic nechybělo, a následně chlapečkové dostali tříbodové pásy vlastní výroby. Co kdyby ten náš "montér" zase rozmontoval nějakou karabinku ? leden 12, 2009 08:42 Dětičky jsou jak gumový, co ? : wendy taky nám chlapec jednou pěkně spadnul, nastrojili jsme ho do svátečního, z NDR dovezeného, byl jak ze žurnálu. Šel po chdodbě před námi, tak si ho zálibně prohlížíme, najednou došel ke schodům a jak čuměl kde neměl, od vrchu až dolů, po 11 schodech, letěl po tlamičce a na kostkovaných dlažkách se zastavil. Taky jsme stáli jak přikovaný a čekaly, nevím na co. Chlapec se zvedl a šel dál... leden 12, 2009 09:20 ach ano : alena puntíkovaná třeba bude z holčičky šermíř, jako z d´artagnana. Od 4 měsíců byl přikurtovanej v kočárku, ve kterém porůznu skákal, visel, vyhazoval z něj předměty, jako dečky, hračky a poddobně, a to tak, že přímo pod kolečka. takže po procházce, kterou jsem absolvovala prakticky v předklonu, byly na všem vyjeté hnědé kolejničky, vyjela jsem s načančaným miminkem a vracela jsem se se spícím prasetem, které viselo z kočárku a kol sebe mělo změť špinavejch zmuchlanejch deček, polštářků a tak podobně. Navíc jsme oba vypadali jako cigory, takže cestou z Karláku do Vodičkový jsme budili náležitou pozornost. leden 12, 2009 09:25 Jo, kočárky s kšírama... : Vodoměrka to byla doba... naše Lucka byla taky takový zdatný kočárkolezec, a tenkrát se ještě nechávaly kočárky stát venku před obchodem, byly jich tam vždycky vyrovnaný řady, jeden vedle druhého, jeden plakal, druhý skákal... to byl ten s naší Luckou... A jednou jsem tak nakupovala, spící dítě nechala venku vedle kočárku s přibližně stejně starým chlapečkem a když jsem došla, tak hledím, dítě nikde, kočár prázdný a naše milá princezna visela na kšírách vedle kočárku, jak nejspíš chtěla přelézt k tomu chlapečkovi do sousedního kočárku... kupodivu ani neplakala... jo, děti jsou fakt jak gumový a nic se jim jen tak nestane... Dnes už si neumím představit, že bych kočárek, ať už s dítětem či bez, nechala jen tak bez dozoru stát před obchodem nebo úřadem... jak mi paní u nás na úřadě při vyřizování nového trvalého bydliště říkala, že si mám malou nechat s tím kočárem venku a netahat ho dovnitř... a když jsem s tím nesouhlasila, tak prý ať si ji teda vezmu sebou, ale ať nezačne brečet... vzpomněla jsem si na dobu dávno minulou, kdy to tak bylo běžné... jo, jsou místa, kde se ještě zastavil čas... leden 12, 2009 09:48 Je to už hodně dlouho, : LindaLinda a přeci ve mně ještě teď hrkne, když si na to vzpomenu. Nojo, cizí neštěstí potěší ani nevíte, s jakym zadostiučiněním si to čtu, ty vaše zážitky, že jsem nebyla "nemožná matka" jen já, jak se mi snažila pořád dávat najevo moje máma. Ta Káju, když ji měla hlídat, snad by raději ani nepouštěla ze železného sevření nebo svěrací kazajky. leden 12, 2009 09:49 teď jsou buď jinéů kočárky, nebo děti : ivanka z těch současných asi děti nepadají - nebo čím to je? že jsou dětičky klidnější? leden 12, 2009 10:09 Ne, Ivanko, : Vodoměrka jen ty kšíry nejsou takové jako bývaly, ale pětibodové nebo tříbodové jako v autosedačce, takže to dítě tam mnohem lépe drží... a kočárky jsou mnohem lepší, víc vymakané a důmyslnější, jsou i inteligentní a krásné hračky, které tam dítěti připneš a tak se víc zabavía a nemusí hledat zábavu jinde... leden 12, 2009 10:18 ivanka : mamča Jak píše výše Vodoměrka, dneska jsou v kočárku děťátka pevně připoutaná, jak ve svěrací kazajce. Žádný polehávání "na volno". Však taky ty kočárky jsou tak mrňavý, že tam dítě v zimě ve fusaku leží v pozoru, s tlapkama připaženejma, jinak se tam nevejde. To naše generace se vyvalovala v osmi až šestnáctipérákách, a vešli se tam spolu s námi i starší sourozenci... Ale zase dneska jsou ty kočárky hezčí, lehčí a skladnější. Proto bude mít generace dnešních matek záda v háji dřív než my, protože jsou zvyklé ten "lehoučký" kočárek popadnout, a po schodech a do MHD si ho nosit samy (moc ochotných pomocníků se zpravidla nenabízí). Jenže si nespočítají, že sice ten kočárek váží cca 7 kilo, dítě 10-12 a k tomu nákup... a jsme na 20ti kilech jen to fikne ! leden 12, 2009 11:35 Mamčo, : Vodoměrka kdybych neměla kočárek s miminkem ve fusaku a jen opakovala, co jsem někde slyšela, tak bych říkala to samé... ale dovoluji si nesouhlasit... už jen proto, že jsou i kočárky větší, a jestli si dítě připoutáš nebo nepřipoutáš, je jen na tobě... jen dnes máš větší možnost výběru... a do svěrací kazajky mají hodně daleko... Ala je to jako s politikou... taky se o tom dá krásě diskutovat a jak se někde něco řekne nebo napíše, tak se to opakuje a opakuje... leden 12, 2009 11:51 na mé děti už : alena puntíkovaná osmi a vícepéráky nebyly, byly vysoké kočárky Liberta, ale dítě xse v nich v pohodlí pomalu do dvou let dovozilo, dala se odendat korba a přidělat tzv. stolička, kam se mi v pohodlí vešly obě děti, seděly opřeny o sebe zádíčkama, Mireček nožičkama dopředu, Píťa nožičkama ke mně, dole byl košík, kam se nacpal nákup, plíny, rezervní potrava, rezervní oblečení apod.Ovšem dostat to do tramvaje bylo na síly jedné matky. Navíc byly tramvaje věčně narvaný a společnost nebyla dětem zrovna nakloněna. Pxsala se sedmdesátá léta, rodily silné poválečné ročníky a dětí bylo všude mraky. Byly považovány - včetně matek flákajících se na mateřských dovolených - za příživníky tyjících z krvavých dělnických mozolů. Takže než poslouchat ty kecy cestujících MHD, radši jem chodila všude pěšky. Byla jsem tenkrát hubená jak nudle, nosila jsem minisukýnky a v pase jsem měla míň než mám dneska přes ruku. Nevím ovšem, zda by krásné nové nynější kočárky vydržely cestu Prahou z Vodičkovy do holešovic, (kvůli plynu), poté na Fuegnorovo náměstí - kvůli elektřině a náxsledně na Horovo náměstí (kvůli opravě pračky) a to vše za jedno odpoledne. leden 12, 2009 11:53 Jo, to je pravda, já se vozila v kočárku hlubokém - : ivanka mám fotku - kde jsem mohla roztáhnout doširoka ruce i nohy, prostě taková malá postýlka. Prostě Liberta. Pak byl z něj "spací" kočár na balkón a odsloužil ještě několika dalším dětem. Ten byl opravdu nezničitelný. A ty sedačky jakbysmet - pak jsme na nich vozili i papír do sběru apod. Prostě tyhle kočáry byly k nezničení leden 12, 2009 12:16 Ivanko: měla jsem takový vínový semišák hluboký, : LindaLinda vzpomínám, že se jednou na Silvestra v něm vozil i manžel. Myslela jsem, že ho zabiju, když jsem ho viděla, protože jsem se bála, že ho rozbije. Ale kočár vydržel, jen mu od té doby občas odpadávalo jedno kolečko. Ale pak mi soused sehnal takovu extra závlačku a bylo to. A s tou sedačkou, to je pravda, moje dcera na něm pak také vozila sběr a že to bylo někdy fakt síla! leden 12, 2009 12:25 no, asi to je právě ten důvod, : ivanka proč jsou teď kočárky jak šlupka z buřta. Aby dítě nemělo možnost se moc hýbat a tedy i vypadnout. Maximálně si hrát s ručičkama leden 12, 2009 12:36 to se stalo i mojí sestře... : patricie Myslím, že každé dítě jednou, dvakrát i třikrát v batolecím období odněkud spadne, některé z kočárku, jiné z postýlky, další ze schodů, ale pokud nezačne zvracet, souvisle nepláče, nešilhá, neztrácí vědomí, dopadne to téměř vždy dobře. je velmi pravděpodobné, že vaše dítě někdy někam z něčeho spadne. Spadne v okamžiku, kdy to naprosto nečekáte, z místa, o kterém třeba dlouho dopředu víte, že by mohlo být nebezpečné. Naštěstí se většinou nic nestane, ale než se to potvrdí, nervy to jsou příšerné, mi to věřte. leden 12, 2009 12:55 Aleno, připomněla jsi mi mládí :-D : kiwi Jo, kočár s dítkem to byl opravdu povoz. Nebyl tak přepychový jako dnes, i když na tehdejší peníze taky stál dost. Asi je to pořád stejné - prostě v průměru měsíční plat. Jen si myslím, že tenkrát víc vydržel a byl pro děti pohodlnější. leden 12, 2009 19:13

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment