|
 S manželem jsem se seznámila před deseti léty, v mých 22 letech. Byl tehdy osm let ženatý a měli pětileté dítě. Tehdy jsem sice chodila s jedním, ale protože ten můj přítel nechtěl rodinu a já chtěla děti, tak jsem si toho druhého po jeho rozvodu vzala. Myslela jsem si, já hloupá ve 22, že už mi ujel vlak atd. A pak jsem poznala, co je on zač...
Ještě mě mělo varovat, že hodně pije - zažila jsem s ním plno opravdu hrozných situací... Vzpomínám, že ani nebral ohled na to, že jsem v sedmém měsíci ... Tehdy už byla znát jeho velká nezodpovědnost a nezájem. Hlavně že měl mě, že měl důvod se rozvést se svou první ženou a ostatní mu už bylo fuk. Jinak v domácnosti mi nepomáhal, ani s dcerou, ani si ji nepochoval, navíc byl vždy hrozně nepořádný, hygiena mu nic neříkala a ani dosud neříká. Lítala jsem jen kolem dcery, plotny, na nákup a k lékaři. Ani jsme nikdy nikam nechodili, protože nám neměl kdo pohlídat děti; moje maminka je těžce invalidní na nohy, vzdálená 140 km a v péči pečovatelek. Je ji sedmdesát. Manželova maminka je v pořádku, také v důchodu, ani do práce nechodí - ale „ona na to není". Přitom je to taková šikovná paní, jezdí autem, je kousek od nás a navíc je to zdravotní sestra. Jinak vztahy mám s manželovou maminkou myslím dobré, nikdy nezapomenu na její svátek, narozeniny, posílám jí fotky našich dcer, ale mám pocit, že pokud bych se já aspoň jednou měsíčně nevnutila, tak babičce by bylo úplně jedno, že nevidí vnoučata celý rok. (Už se nám to stalo, 3 roky jezdila s manželem kamionem a o nás a především vnoučata nejevila vůbec zájem.) Pak nastal čas, kdy jsem měla nastoupit do práce. Děti byly nemocné a mě z práce vyhodili. A tak od r. 2005 jsem bez příjmu, jelikož v té době byly mladší 4 roky a skončila mi MD. Byl to začarovaný kruh - spoustu odmítnutých pracovních míst, jelikož nemám hlídání. A to žijeme z platu, který po 8 měsíců činí 11 500 - po odečtu soc. a zdrav.poj. a po odečtení výživného 2 500 na jeho první dcerku - a z toho dáváme okolo 5000 za byt. Já nemám nárok na nic (kromě přídavků na děti), jelikož manžel dělá na ŽL. Moc ráda bych přispěla do kasy mojí výplatou, ale nemůžu. Navíc starší dcera už nemá družinu a je doma už po 13 hod. Bohužel na půl úvazku nemůžu sehnat práci. Každý zaměstanvatel chce od nevidím do nevidím. Znám to ze své zkušenosti: chviličku jsem dělala v tiskárně od 6h, v půl 4 se divili, že jdu domů; bylo to v Praze a k nám to trvalo 30 min autobusem. Ve čtyři zavírali školku a učitelky mi už volaly na mobil a já ještě seděla v busu. Manžel je v práci od rána až do cca 17, před vánoci i do 20 - 22 h. Některé mé kamarádky bez maturity se zkušenostmi uklízečky mají vyšší platy než můj manžel, mají nárok na nemocenskou, paragraf, placenou dovču. A navíc z toho neplatí výživné a leckdy jsou jen 2 nebo 3členná rodina. Nemají takové výdaje jako my. Ach jo, je mi to všechno moc líto... Ale zadařilo se manželovi a nějaké to pole, co měl, se změnilo na stavební parcelu a firma, která tam plánovala výstavbu bytů, to do něj odkoupila. Tak jsem si myslela, hurá, uděláme alespoň nové jádro apod. Abyste si nemysleli, že si vymýšlím jádro apod., tak ho můžu zkusit nafotit, abyste viděli, v jakém je stavu. Kdepak! Můj manžel vše rozházel, napůjčoval kamarádovi 50 000, církvi dal 40 000, jelikož si myslí, že nám Ježíš pomůže. Zbytek různě rozházel, zkrátka není to vidět, že bychom kdy nějaké peníze měli. Nebo zařizování bytu, manželova odpověd: to ještě vydrží, není to potřeba (to už říká deset let). Já se snažím co nejvíc šetřit (když už nemůžu do práce) a vzápětí manžel to vezme a bez porady se mnou něco koupí nebo zaplatí té své první dceři zájezd do Anglie, ale ta dívka má přeci taky maminku a babičky, které by jí mohly přispět. A našetřené peníze jsou v háji. Když oponuju, tak řekne: na co nám tady bude tolik peněz (ušetřila jsem např 6 - 8 tisíc a počítala s nima na Vánoce a na něco do bytu, vymalovat apod). Ale on nemá zájem dělat cokoli na bytě a dávat do rodiny a když mu oponuju, že každý normální chlap to tak dělá, tak řekne: máme hlad? Nemáme. Máme na jídlo? Máme. Když už se zlobím víc, tak jsem vyhazovaná z bytu, ale bez dětí! Jsem prý ženská, která je na peníze, líná, neschopná, že nemám ráda děti apod. Nejhorší je, že vidí, že hrozí rozvod, tak štve děti proti mě a shazuje mě před nimi a navíc ho hecuje ten jeho kamarád. To ani nemluvím, že když napůjčoval tomu kamarádovi, tak mi nedával 5 měsíců na nájem. Musela jsem se starat sama. Ale úplně nejhorší na tom celém problému je, že když se ozvu, tak jsem najednou špatná máma, vyhazovaná z bytu, že nemám nárok získat děti do péče, děti štve proti mě a nejhorší je, že si je kupuje (koupí jim zvířátko apod) a oni jsou pak při něm! Přitom jeho lenost by se dala prodávat v hypermarketech, s ničím mi nikdy nepomohl, je chladný, nikdy neměl potřebu mi udělat radost apod, s jeho nepořádností by se určitě dostal do Guinessovy knihy rekordů. Ve finále jsem ovšem já ta špatná a proto to chci řešit. Nevím si se svým životem vůbec rady - třeba budete nějakou radu vědět vy... Nevypsala jsem úplně všechno, musím jít vařit... S pozdravem Simona
|
