Tak jsem poslouchala, co všechno je nutno zajistit pro paní Brožovou Polednovou na příštích šest let... Mj. věřím, že je mezi čtenáři jen málo těch, kdo by o této ženě nic nevěděli, každopádně je známo, že má "na triku" osud Dr Milady Horákové. Tato paní, původně písařka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, vystudovala ve večerních kurzech rychlokurz právnické školy pro pracující.
K nejdůležitějšímu procesu padesátých let, v němž padly čtyři rozsudky smrti, se dostala jako prokurátorka prakticky bez právnického vzdělání (právnický kurz dokončila, jak sama řekla Lidovým novinám, až v roce 1952) a bez jakékoliv justiční praxe. V roce 1950 například navrhovala, aby se lidé soudili podle třídní příslušnosti. Třeba v případě útěku za hranice, psala: „Když jde o továrníka, neváhejme se žalobou podle velezrady a vyzvědačství. Když jde o dělníka, staré lidi, posuzujme jejich činnost spíše podle neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu." Mustr byl prostý: Trestejme úspěšné a posuzujme mírně méně schopné a staré lidi. Přesně podle tohoto receptu vystoupila ve dnech 31. května až 8. června1950 v procesu s Dr. Miladou Horákovou a spol., kde v závěrečné řeči řekla: „V tisících rezolucích, které dostáváme, s hnusem se odvrací náš lid od těchto zrádců. A naše dobré ženy a mámy se ptají, kam jste daly srdce vy, obžalovaná Horáková, Kleinerová, Zemínová, když jste zrazovaly naši vlast a boj milionů žen za mír." Takhle mluvila o devětačtyřicetileté skutečné právničce Miladě Horákové, která pracovala v protinacistickém odboji a která až do roku 1940 byla nacisty vězněna, stejně tak jako o šestašedesátileté paní Františce Zemínové, která celý život statečně bojovala za práva žen (mimochodem za pár dní, 15. srpna, uplyně 125 let od jejího narození), která zakládala například zprostředkovatelny práce a byla v roce 1905 u vzniku Výboru pro volební právo žen či o devětačtyřicetileté Antonii Kleinerové. JUDr. Miladu Horákovou poslala na smrt, obě další ženy dostaly doživotí a z vězení se dostaly až po deseti letech. A dnes se pro tuto osobu "shání" kvalitní věznice, ve které by se jí zajistila velká slunná místnost, ošetřovatelka, která jí bude včas a správně kapat léky, lékaři, kteří jí budou stále k dispozici při léčení nemocí stáří, společnice, která ji bude krmit, pomáhat při hygieně, pomáhat jí při dalších potřebných úkonech... A další a další. Došlo mi, že v našich demokratických podmínkách je pro ostatní nevinné důchodce, skomírající v nedůstojných podmínkách některých našich nemocnic, v Domovech důchodců a Léčebnách dlouhodobě nemocných jediné řešení, jak se domoci důstojného stáří: dědečkové a babičky - stačí jedna vraždička a budete se mít jak ve vatě! d@niela
|