Když se v dnešní době rozhodnete podniknout výlet za poznáním, máte víc než slušný  výběr - luxusně vybavený autobus nebo dokonce letadlo, kterým se do velkých evropských měst dostanete za přijatelné ceny během několika málo hodin. Není tomu ale tak dávno (i když je to už v minulém století), kdy bylo vše "trochu" jinak.

     Vzpomínáte na tehdejší autokary? Vrcholem luxusu byla televize s videem našroubovaná ke stropu autobusu nad řidičem. Klimatizace a další vymoženosti byly tehdy jen pouhým snem. Ale chtěli jsme poznávat svět, tak jsme trochu toho pohodlí vždy obětovali. V průběhu devadesátých let jsem s naší rodinou těchto výletů absolvovala několik. Jeden ale v mé paměti zůstane nesmazatelně zapsán...  A nejen proto, že jsem tenkrát vystoupala na Eiffelovku.

    Vše začalo úplně obyčejně. S předstihem jsme dorazili na místo srazu. Se stejnou cestovní kanceláří jsem vyráželi už poněkolikáté, takže jsme místo odjezdu dobře znali. Bylo to místo takřka ideální - u stanice metra, v okolí dostatek parkovacích míst, kde auto počkalo na Váš příjezd i několik dní, hned vedle hospůdka, kde nás vždy ochotně nechali odskočit si těsně před odjezdem, aby se nemusela po půl hodině dělat „zdravotní přestávka". Tentokrát ale bylo něco špatně...

     Čas odjezdu se pomalu blížil, ale nikdo další nepřicházel. Nejistotu vystřídalo zděšení, když tatínek vytáhl dokumenty a zjistil, že sraz je tentokrát úplně někde jinde. Rychle jsme zavolali na kontaktní telefon, ať na nás počkají, že jsme na cestě. Bylo sice stále před časem odjezdu, ale nás čekal urychlený přesun přes půl Prahy. A když už jsme tam byli, dalších dlouhých několik minut trvalo, než jsme našli parkovací místo.

     Takže se z nás ihned staly „černé ovce" zájezdu. Všichni už seděli v autobuse a skoro půl hodiny čekali jenom na nás. Při nástupu na nás házeli docela odsuzující pohledy.  Pomlouvali by nás asi po celou dobu zájezdu. Kdyby ovšem nenastala situace přinášející mnohem silnější zážitky. Autobus sviští po dálnici někde mezi Berounem a Plzní. Najednou se za námi začnou šířit obrovská mračna černého dýmu. Sjíždíme na nejbližším sjezdu a řidič zkoumá, co se děje. Už si přesně nepamatuji, v čem závada spočívala. Autobus byl sice pojízdný, ale jednak je velké riziko jet s pochroumaným autobusem tisíc kilometrů mimo republiku a za druhé by nás stejně Němci nepustili přes hranice s dýmajícím výfukem :-))).

     Naše průvodkyně i samotní řidiči začali telefonovat na všechny strany. Ale - zkuste sehnat v předvečer prodlouženého velikonočního víkendu volný zájezdový autobus. Připomínám, že to je víc jak 10 let zpátky, v té době vyráželo na autobusové zájezdy všechno, co mělo kola. A velikonoční termín patřil k nejoblíbenějším. Stálo nás to spoustu nervů a  několik hodin čekání, ale podařilo se. Volný autobus se podařilo sehnat. I když nám musel přijet naproti až z Ústí nad Labem. Všichni už byli strašně unavení, ale funkční autobus nám zvedl náladu a konečně jsme vyrazili vstříc poznání francouzské metropole. Celý zájezd jsme si skvěle užili. Trochu nás ještě potrápilo deštivé počasí, ale jinak super - nikdo se neztratil, nikomu se nic nestalo, viděli jsme spoustu zajímavých věcí. Zdálo se, že se od nás smůla odvrátila. A když bylo poznávání u konce, nasedli jsme do autobusu a vydali se plni zážitků zpátky domů...