Když se moje Kristýnka narodila, dostala jsem od kamarádky knížku „Naše dítě". Stala se mou biblí, cokoliv se stalo, jsem v ní hledala. Jak zpětně závidím soudobým maminkám, které mohou kdykoliv sednout k počítači a „problém" si zadat do vyhledávače... Naše malá byla velice „nervní" holčička. Když jí bylo asi třičtvrtě roku, začala mít noční děsy.

      Kdo to nezažil, neví, co je to za hrůzu. Malé hodné miminko se promění ve řvoucí hrůzičku, řve šíleně, neukonejšitelně, očíčka dokořán, živoucí děs ... A i když je objímáte, rve se s vámi, nevnímá, že je u maminky... Můžete s ním třepat, houpat ho, objímat - nic nezabere, trvá to dost dlouho, než se rudý zalykající se uzlíček zklidní a zase usne. Na rozdíl od něj, rodiče jsou po několika takových zážitcích zralí na Bohnice.

     Velmi brzo jsem se naučila, že od takových tří čtyř hodin odpoledne musí být absolutní pohoda, klid, všechno tiché, mírné - sebemenší vzrušení pro Kristýnku totiž znamenalo, že si to „odžije" v noci ještě jednou a já budu zase příští den totálně vyřízená... Nakonec jsem si i vymyslela speciální uspávanku, v podstatě jakýsi náš rituál. Seděla jsem u ní, zpívala jí jednu písničku za druhou a hladila jí nožičku...

     Průšvih nastal, když moje maminka drahá vzala Kristýnku s sebou na týden na hory. To jí bylo už rok a půl, holčička byla prima, docela slušně švadronila, byla bez plen, tak to vypadalo, že babička si užije vnučku a já si konečně trošku oddechnu. Ale - hned druhý den mi volala rozčílená máma: "Prosím tě, Kristýna dostala pohrozíno proutkem, večer před spaním řvala a pořád opakovala „Aťnouu" - co to prosím tě znamená?" (Babička Kristýnku uložila, pověděla jí pohádku, dala pusinku na dobrou noc, ale moje drahá holčička na nic nereagovala a stále jen opakovalo to své „Aťnouu, aťnouu..." Babička chovala, zpívala, ale sotva ji položila zase do postýlky, dítě začalo znovu to svoje... Řvala asi do jedné v noci, a protože to bylo ve dřevěné chalupě, nespal nikdo z osazenstva...

     Ve mně hrklo jak ve starých hodinách... A hned jsem věděla, o co gou: „Hlaď nohu!!!!" Nojo, já jsem zapomněla mámě říct, že to moje rozmazlený dítě si zvyklo na to hlazení nožičky... Když jsem to mamině řekla, tak si nepřejte slyšet, co mi na to pověděla. Ale - po týdnu se vrátily obě nesmírně spokojené, babička i holčička. A musím sebekriticky uznat, že Kristýnka se vrátila o hodně méně zpovykaná ...

     U nás totiž na výchovu byla babička vždy ta lepší a důslednější ....

Dorka

Komentáře (6)

Zobrazit/Skrýt komentáře noční děsy jsou pěkně mizerná věc, : ivanka taky jsem tohle s mimískem zažila, bohužel. Ale díkybohu to všechno brzo přestane. prosinec 18, 2008 23:28 ... : 007karla Taky jsme něco podobného zažili, ale paní doktorka mi řekla, že noční můry mají především děti s velkou fantazií, představivostí a se zvýšenou schopností vnímat a prožívat svět kolem. Ale asi po roce to zmizelo a náš kluk už zase spí úpln ě klidně. prosinec 19, 2008 12:22 chudák babička, : Regina ale že to zvládla. My máme babičku bohužel jen rozmazlovací. Je dost mladá, takže nemá moc času a když, tak jen dá pár dárků a zase zamává. prosinec 19, 2008 13:04 ... : Bara Ta je emancipovana.... prosinec 19, 2008 17:30 tyhle rituály, : pilat to je někdy průšvih, náš kluk měl taky jedern podobný. Pohádku o Smolíčkovi. Prostě se mu každý večer musela vypravovat. My ji už doma nenáviděli, ale on jinak neusnul. prosinec 22, 2008 10:18 jo o Smolíčkovi : alena puntíkovaná - to u nás se neusnulo bez Babinského, známého lotra mexického. prosinec 22, 2008 23:56

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment