"Ty se nějak potutelně usmíváš," říkal Medvěd na první akci, na které jsme byli bez dítěte. "Raduju se, že jsem se zbavila Vojtíška..." "Hm, tak proto mají matky v šestinedělí sníženou trestní sazbu..."(O pár dnů později byl doma celý den a velmi se divil, proč nemají sníženou trestní sazbu v šestinedělí i otcové...)

     Tak, jako si někdo, kdo zažil zimu maximálně v Krkonoších, těžko představí, jak mrzne na Severním pólu, tak se někdo, kdo viděl malé dítě maximálně u sousedů, těžko připraví na to, že bude matkou. Alespoň mne mateřství v mnoha směrech zaskočilo. Ano, tušila jsem, že mít dítě je omezení, že už nebudu moct chodit dvakrát týdně do divadla a nebudu moct jet stopem na Ukrajinu, tušila jsem, že se ze začátku pravděpodobně moc nevyspím, tušila jsem, že se mi zvětší prsa a poteče z nich mléko, atd.

     Netušila jsem jaké to je, být u dítěte uvázaná 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, netušila jsem jaké to je, když po několik týdnů člověk spí stylem - hodinu spát, půl hodiny kojit, hodinu spát, půl hodiny kojit,...  netušila jsem, že budu mít prsa nateklá a bolavá, budu se cítit jak špatně podojená kráva, a že mi z nich bude neustále odkapávat mléko jak z netěsnících vodovodních kohoutků, zatímco moje dítě bude řvát hlady, protože se nebude umět přisát... netušila jsem, jak moc budu milovat svoje dítě.

     V lednu to budou dva roky, co se narodil náš syn Vojta. Tu zimu sněžilo jen jeden jediný den - když nás Medvěd vezl z porodnice domů. Přestože sněhová kalamita byla týden dopředu hlášená, sníh - jako každoročně - silničáře překvapil, takže nebyla protáhnutá ani jedna silnice. Tolik jsem se domů těšila!

     Dali jsme Vojtíška do postýlky a já se rozhlédla po obýváku a viděla svůj starý život - knížky, počítač, rozepsanou práci, noviny... a začla jsem uvažovat, jak do toho našroubuji všechno to kojení, přebalování, ... jako bych najednou žila ve dvou světech, které se mi v ten moment propojily.

     Medvěd šel odházet sníh a Vojta začal brečet... a já taky, protože najednou to nebylo jak v nemocnici - tady máte čisté košilky, tady čisté pleny, sem házejte ty špinavé, když vám něco dojde, dojděte si támhle, sem si položte dítě, tady ho přebalte,... byli jsme doma a já si potřebovala vymyslet nějaký vlastní systém - vzpomenout si, kam jsem asi dala pleny, kam košilky, vymyslet. kam mám dítě položit a co všechno si musím předem připravit, aby mi pak v průběhu akce nic nechybělo... a potřebovala jsem to vymyslet hned, protože Medvídě řvalo jak tur. A já se pomalu nemohla ani zvednout, protože mě všechno bolelo.. .a tak jsem jen seděla a brečela. A pak přišel Medvěd a pochopil, že ne nadarmo si bral dovolenou... a tak jsme to všechno vymysleli spolu. (Stejně se nám asi až tak naposedmé podařilo se zařídit tak, aby v okamžiku, kdy člověk dítě rozbalí na přebalovacím pultu a nemůže od něj odejít, bylo vše potřebné při ruce.)

     Jak běžel čas, běžné procedury jako je přebalování a koupání se stalo rutinní záležitostí. Bylo na čase se postarat také o nějakou duševní potravu. V tomto směru se iniciativy chopil manžel a rozhodně neztrácel čas - už na porodním sále, zatímco mě zašívali, tak vyprávěl Vojtovi o tom, že má svoje práva a že je Evropan... skoro jsem se bála, že mu ještě poví, že nejnovější novinka dne je, že konečně, po sedmi měsících, vláda dostala důvěru a malej si to rozmyslí a bude chtít vlézt zpátky... doktor docela koukal, něco takového tam ještě asi neměli :-)))