O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

Syndicate


TO VÁM BYL PRIMA TÁBOR! - V. PDF Tisk E-mail
Čtvrtek, 05 duben 2007
Přejít na obsah
TO VÁM BYL PRIMA TÁBOR! - V.
Strana 2
Strana 3

 Ahoj lidi, tak jsem otvírala šuplíky - hluboko přehluboko zapadlé v paměti, neboť je to opravdu již pár desetiletí. Jaké to bylo, když jsem jezdila na tábory… A jak jsem je začala otevírat, začalo se to samo nořit na povrch jako duchové dávných dob minulých…

Když jsem byla malá, rodiče neměli tolik dovolené, co já prázdnin, a tak jsem musela na pionýráky odmala jezdit pravidelně; vzpomínám, že na ten první jsem jela dost nerada.     

 

     Maminka pracovala celý život na letišti a její kolegové pořádali tábor;  tak jí to vylíčili v růžových barvách: jak to bude hezké, dobrodružné a že na mě dají pozor. Já moc nadšená nebyla, ale nebylo zbytí a tak maminka sbalila kufr po dědečkovi, nalepila dovnitř na víko soupis, kolik tam mám spoďárů a kolik ponožek, a šoupli mě do autobusu. Já měla pocit, že se mě potřebují zbavit a podle toho jsem se taky náležitě tvářila. Téměř všechny děti dostaly Kynedril, aby neblinkaly, jen já ho nechtěla.

 

     Prolomilo se to, až když jsme byli rozděleni po čtyřech na chatičku, byla jsem vždy velice společenský tvor a jakmile jsem poznala své spolubydlící, bylo mi hned mnohem lépe. Po zkušenostech z prvního tábora jsem si pak vždy vybírala raději postel nahoře na palandě, protože mi tam nikdo nesedával. V noci jsme si vyprávěli strašidelné příběhy a srocovali jsme se i přes zákaz vedoucích na jiných chatkách, kde jsme se krááásně báli a strašili se navzájem různými historkami. Čím jsem tam jezdívala déle, tím víc se mi tam líbilo. Vedoucí a praktikanti to prožívali víc jak my, vraceli se do svého dětství a dělali pro nás psí kusy. Vždy ten turnus měl nějakou pointu a tím, že to bylo od letiště, tak to většinou bylo o tom, jak se někde zřítilo letadlo v neznámých končinách a nikdo ho nemůže najít, pilot se ztratil a postupně pak začínal vysílat signály v morseovce a nechával různé zprávy... a my jsme s ním navazovali kontakty a celý turnus jsme ho hledali, ve dne někdy i v noci, postupně jsme třeba nacházeli opravdové části letadla, vrtuli, část motoru, sedačku z kokpitu, budíky, řádící páku, padák... a všechny denní a noční hry tomuto tématu byli podřízené. Jednou se nám na noční bojovce ztratil kamarád, ale zjistilo se to až když jsme se vrátili do tábora, všichni vedoucí ho pak šli se staršími oddíly hledat, on byl totiž šeroslepý a ve tmě vůbec prostě neviděl. Ale to nikdo nevěděl, tak tam někde seděl, až usnul, nakonec ho k ránu našli a vše bylo v pořádku.

 

     Bylo to moc hezké, naučili jsme se tam spoustu věcí: morseovku, uzlování, šplhání, slaňování, různé hry, signály světelné, poznat počasí podle mraků, stromy, květiny, zvířata, indiánské písmo a já nevím co ještě. Večer se pak úspěšné akce oslavovali u velkého táboráku, pekly se buřty, a zase buřty, chleba, jablka a brambory a zpívaly se písně, měli jsme vždy táborovou hymnu a každý oddíl si musel vymyslet jméno a nějaký zveršovaný pokřik, který jsme na sebe s euforií řvali, když jsme se na  bojovkách potkávali.

 

     Také tam byly dvakrát v týdnu opravdové diskotéky, velice pečlivě jsme se na ně připravovali a prožívali tam své první lásky. Kousek od tábora bylo koupaliště, kam jsme chodili, když bylo hezky teplo; když jsi tam zahrabal rukama hlouběji do písku, narazil jsi na jíl, taková báječná šedá hmota, jako modelína, dala se tvarovat, a tak jsme z ní vždy tvořili a nechali to jen na sluníčku vytvrdnout. Kufry domů byly pak mnohem těžší než ty, s kterými jsme původně přijeli.

 

     Jeden den tam také vždy přijeli vojáci a na louce jsme pak stříleli z různých zbraní i ze samopalu a mohli jsme si je rozebrat a zase dát dohromady. Vedoucí byli důkladní a dbali na hygienu co to dalo. Museli jsme se denně sprchovat a ráno i večer si povinně čistit zuby. Ovšem – já, jak je něco povinné nebo pod tlakem, tak je to špatně a ačkoliv normálně prase nejsem, tak tam jsem se snažila maximálně hnít, ale vedoucí byli neústupní, večer kontrolovali nohy a jednu jsme museli vždy vystrčit z postele… pamatuju si, jak jsem si tímpádem myla jen tu jednu. Tu, kterou jsem ukazovala a nebyla jsem líná skákat bosa z umyvárky po jedné, abych si jí nezamazala, ačkoliv ta druhá byla černá jak bota.



 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]