Milá Kudlanko, až doteď jsem byla přesvědčená, že mám dobré a dlouholeté kamarádky a nemůže nás nic rozdělit. Rozdělit tedy ne fyzicky, ale hlavně v oblasti názorů a komunikace. Byl to omyl. Stačí tak málo...  První kamarádka byla ta moje nej nej už na základce. S tou další jsem se dala dohromady po svatbě, když jsme se přestěhovali do města a tu třetí jsem získala v práci.

    Ale je to už hezkých pár let a tak se naše osudy náležitě vybarvily. Všechny tři jsme rozvedené, všechny máme z prvních manželství dítka a všechny tři máme nové partnery a nové děti. Ta moje první, ze školy, má s novým mužem dítka ve věku 4 a 2 roky, kamarádka z práce má 3 a 1 rok a já sama mám půlročního chlapečka.

     A samozřejmě, jak to chodí, navštěvujeme se navzájem, ale s tou mou první si nějak čím dál méně rozumíme. Je pravda, že se hodně změnila od doby, co se podruhé vdala; zdá se mi, že její muž ji docela dobře zpracoval a ona změnila některé své názory a přejala jeho vzorce chování a myšlení. Ale co je asi tak nejhlavnější - rozdělily nás finanční poměry. Zatímco když jsme byly obě rozvedené a neměly na rozhazování, spíš naopak, tak jsme byly kamarádky na život a na smrt. Ona si pak našla chlapa a měla se najednou mnohem lépe; ale ani to nás jaksi nerozdělilo.

     Jen se z kamarádky stala tak nějak větší šetřilka, abych nemusela psát přímo skrblice. Dříve jsme si prostě například když jsme potřebovaly, tak nějaké věci půjčovaly, vyměňovaly, třeba oblečení na děti (jedno z nich odrostlo, tak jsme to daly té druhé pro její dítko a tak), stejně tak s hračkami a jinými pomůckami pro děti. Nikdy nám nepřipadlo, že by na tom ta druhá měla být líp a když jsme to už nepotřebovaly, tak jsme si to prostě vrátily, nebo některá z nás přímo řekla, že už to zpátky nechce, ať si to necháme.

     A tak to šlo celých 12 let. Než se vdala podruhé. Mě to ani nějak nepřišlo, protože můj syn už byl v té době větší než ten její, i když byl mladší a moje malá dcerka už po jejím synovi taky neměla co dědit, tak jsem nad tím vlastně ani nepřemýšlela.

     V práci jsem se seznámily s další fajn babou, a protože jsme měly hodně moc podobné osudy, obě jsme si prošly dost nepříjemným prvním vztahem a obě si pak časem našly bezva chlapy, tak jsem byla ráda, že mám další spřízněnou duši přímo v místě, kde bydlím teď. Má školní kamarádka bydlí ve vedlejším městě, ale stále se navštěvujeme. No a jak už jsem psala, přišly na řadu další těhotenství a děti...

     Když má první kamarádka ze školy konečně otěhotněla (po umělém oplodnění), tak jsme z toho samozřejmě měly radost obě dvě. Když se malý narodil, tak jsme to spolu pěkně oslavily, nakoupila jsem malému něco na oblečení a nějaké hračky a všechno vypadalo fajn. Za dva roky se jí narodila dceruška, a to už bylo jasné, že na návštěvy jezdím víc já za ní, protože ona nechtěla řídit auto, bála se, a cestovat s dvěma dětmi veřejnou dopravou je dost náročné.

     Mezitím se dvě děti narodily i té mé druhé kamarádce, tak jsem od ní občas dostala nějaké už vyřazené věci po její dcerušce pro tu mou první kamarádku, co měla malou-miminko, zatímco ta druhá holčička už měla tři roky. Seznámily jsme se tak všechny tři navzájem, a první rok dva jsme spolu opravdu všechny měly hezké přátelství. No a co se nestalo, otěhotněla jsem nakonec i já.