|
 Milá Danielo, tak nějak mám v poslední době moc práce s přemýšlením, hlavně večer, když uspávám tu naši nejmladší. Celá sebou mele, mlátí ručičkama a nožičkama. Musím si s ní sednout, jednou rukou ji pevně sevřu v náručí a druhou jí hladím čelíčko a nosánek. Oči se jí okamžitě začnou zavírat, ale než doopravdy zabere, ještě nějakou chvilku trvá.
Nejspíš si ještě dožívá uplynulý den, nebo jaká můra ji ve snách honí. Ale jak usne, je z ní zase ten kouzelný sladký andílek, jako každé ráno a pak celý den. A - tak jsem si u toho dnešního uspávacího martyria říkala, jak to všechno dopadlo kravským dostihem, jak se mi to všechno pomršilo... Včera se můj manžel odstěhoval; vzal si svoje trenky, ponožky, umyl si hlavu a nohy, zabalil můj spacák a vyšel vstříc noci. Nevím kam šel a je mi to už asi celkem jedno. Když si přemítám a promítám všechny naše společné roky, biju se do hlavy, že jsem to neudělala už dávno. Což o to, vyhodila jsem ho aspoň stokrát, ale zase ho povolala zpět, aby to všechno mohlo začít znovu. Sama víš co. Noční smskování, tajnůstkaření, potmělušství. Jéžiš, jak já to nenávidím. Pokaždé, když mu pípla sms, zježily se mi všechny chlupy na hlavě a když jsem chtěla vědět, kdo to byl, dostalo se mi odpovědi, že milenka, nebo se jen ušklíbnul, proč že mě to zajímá. A tak se ze mně pomalu stala super nesnesitelná stíhačka, žárlivá fůrie. Já si tak nevážila sama sebe a připadala si vedle něho jako malé smradlavé ho*no. Čím hůř mi bylo, tím víc jsem řvala a ječela. On měl svůj privátní prostor, do kterého nesměl nikdo vstoupit, nikdo. To bylo jeho soukromí, na druhou stranu podnikal takové malé akcičky, aby podnítil mou zvědavost a já žárlila. Jak jsem už psala - každou chvíli nějaká ta noční sms, průhledné lhaní, nezájem o mě atd. Byla jsem šílená. Pořád jsem si říkala, co dělám špatně a proč mě nemá rád a já jsem tak hrozně chtěla, aby mě měl rád, aby byl se mnou. Snažila jsem se a chtěla věřit, že je to fakt ve mně, ale pak jsem jednou přišla na to, že se hrabe v mém deníku, že mi pravidelně projíždí historii ICQ a Skype. Proč? Proč on mi do té mojí bubliny lézt může? Ale on je nesmírně výmluvný, vždycky to nějak zdůvodnil. Jak já jsem byla blbá. Fakt hrozně blbá. Třeba jsem ho poprosila, aby přišel domů dřív, pohlídal děti, protože jsem si potřebovala udělat úlohu do angličtiny. Přišel až na úplně poslední chvíli, až těsně před tím, než jsem musela odejít a víš proč? protože musel na kafe se svojí spolupracovnicí, vysvětlit si, že se o nich v práci drbe, že spolu něco mají a že teda nemají. Když jsem začala ječet a být fůrie, řekl mi, že to nemám házet na něj, že jsem se na tu svoji angličtinu měla podívat jindy a co že vlastně celý den dělám - no prostě mi to zase dal všechno sežrat. Bylo to děsný, všechny ty podpásovky, ty hnusy, ty hloupé nachvály. Mám pocit, že on mě vlastně vždycky trápit chtěl. Jednou na mě žárlil on, úplně zbytečně, ale žárlil. Bylo mi ho líto a dělala jsem všechno proto, aby neměl důvod. On naopak udělal vždycky všechno proto, abych se užrala až na paty. Nejspíš si to užíval. Byl v tu chvíli borec. No a před několika dny to přeteklo. Pozdě večer mu pípla sms. Mrkla jsem na displej a tam bylo velmi zdrobnělé oslovení a mě se zatmělo a onu sms jsem si přečetla a pak už to jelo. Víš co, vysmíval se mi. Nechtěl už mi nic vysvětlovat, jen chodil a nesmírně se tím bavil, vysmíval se mi, že bych chtěla vědět kdo to je a že mě se*e, že to nevím a co bylo. Ať už bylo co bylo, je to vlastně úplně jedno, úplně. Jen bych přála některé z jeho obdivovatelek vyzkoušet si takový ten "normální život" s ním. Teď si lížu rány, ale nehroutím se, naopak - těším se, jak si to všechno udělám po svém. Biologické hodiny se dvěma dětmi naštěstí netikají, takže si ráda počkám a jestli se někdy ještě objeví nějaký chlap v mém životě, tak mě bude muset mít doopravdy rád a být se mnou jen a jen kvůli mně. Žádné polovičatosti neberu. Ale teď je to stejně všechno jedno. Řeším hlavně takové ty věci, jako jsou děti - jak to říct tomu staršímu. V pěti letech už je to úžasný rozumbrada a jen tak všechno nebere. A taky jak vyřešit finance a tak. Ale těším se zas, jak konečně začnu dělat věci jen kvůli sobě, jen proto, protože mě těší. Třeba večer šít a taky víc číst, fakt se těším, moc. Pevně doufám, že tentokrát vytrvám. Vždyť je mi teprve sedmadvacet, snad bych takhle neměla žít celý zbytek života? Vdávala jsem se z velké lásky, ani jsem nemusela, i když se do roka narodil junior. A teď, před třemi měsíci holčička. Stále jsem doufala a doufala - ale už vím, že takhle se pokračovat nedá. Držte mi palce, abych zase nepřilezla... Bojím se zůstat sama, jen se dvěma malými dětmi. Bude mi asi smutno... Ten prima život skončil (myslím ten za svobodna) a čekají mě už jen povinnosti (ten život další). Martina
|
