Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych své dítě svěřoval na celé dny i noci do opatrování cizí osobě. Jako by studený odchov bez něhy a citů matek, autority otců a kouzla rodinné pohody, bez čtení pohádek, čekání na první zoubek, na první slůvko...  Pak jsem poznal izraelské kibucy - základní kameny novodobého Izraele.

      Společná práce, společný život, žádné výplaty, pouze kapesné. Ovšem také žádná kriminalita, bezdomovci či nezaměstnaní. A bez alkoholu a drog. Kibuc Hachotrim nedaleko Haify je jednou z posledních postaru fungujících izraelských komun.

      Včera jsem dostal z Hachotrimu e-mail: "Mraky se nad kibucy zatahují, už jsme museli zrušit společnou jídelnu a prádelnu..." psal mi Fredy Wurzel a přinutil mě ke vzpomínkám, když jsem s ním seděl u jím upečené bábovky v Izraeli. „Naše děti se už narodily do kibucu. Ty si život v něm na rozdíl od nás nevybraly. Jen měly možnost tady zůstat nebo jít jinam. Pokud zůstanou, tak většinou z pohodlnosti. Mají tady mnohem snadnější, byť také skromnější podmínky pro život," přiznává Fredy Wurzel, který se před půl stoletím do Izraele vystěhoval z Ostravy.

život v kibucu

     „Kdysi žila v kibucech drobotina odděleně. Ráno jsme šli do práce, naše ratolesti byly v dětském domově, kde i přespávaly. Když jsme se vrátili odpoledne domů, ve čtyři hodiny za námi děti přišly, byly s námi až do osmi večer a na noc šly zase mezi ostatní děti. Mohli jsme je uložit ke spánku, říct jim pohádku," objasňuje mi ten zvláštní systém výchovy Milan Maršík. Přežil Terezín, Osvětim i opravy německých vagónů v Gliwicích. Když se blížíla ruská vojska, snažili se Němci své vězně odklidit dál na západ. Únava z války padla i na jejich esesácké strážce. Jednoho dne Milan i s pěti kamarády utekl.

V Praze šel po válce tam, kde mohl být nejpotřebnější. Nemusel studovat ani Tóru, stačil mu koncetrák, aby pochopil věci, nad nimiž dřív ani nepřemýšlel. V Židovské obci začal pomáhat s organizací vystěhovávání Židů do Izraele. Nakonec se vystěhoval s nimi a pro něho i jeho rodinu a děti se stal kibuc Hachotrim osudem.

     „V dětských domovech pracovaly kvalifikované pečovatelky, které to s dětmi uměly možná lépe než jejich matky. Těm byla umožena každé dopoledne tzv. hodina lásky. Když měly mámy své děti moc malé, mohly chodit do domova se s nimi pomazlit. Vždycky ráno mezi desátou a jedenáctou," popisuje Milan Maršík systém, který je pro mě zcela nepochopitelný.

      Poslouchám vyprávění svých hostitelů a jde mi mráz po zádech z toho na první pohled citového odcizení, které podle mne muselo nastat touto oddělenou výchovou. Pak si vzpomenu, že nás přece naši rodiče nemuseli vodit každý druhý den do školních bunkrů proti náletům. V mé rodině jsme také nezažili, že jsme byli jako děti před branou koncentráku odtrženi od svých matek a museli sami živořit v hrůzách lágrů. A najednou si uvědomuji, v jakém jsem státě a co předcházelo jeho vzniku. Po tisíciletí systematická diskriminace Židů, později snaha o jejich vyvraždění. A co Izrael během jeho historie? Boj s Araby o přežití. S tím vším souvisela i výchova dětí.

     Rodiče je nedávali od sebe proto, aby se jich zbavili, ale naopak aby je vychovali k samostatnosti a naučili je postarat se sami o sebe. Okradli se sice o chvíle štěstí, ale na druhé straně děti naučili přežít třeba pro případ války. A za půl století existence židovského státu se jich zde odehrálo už celkem šest.

,,V domovech byly i noční služby, pečovatelky děti hlídaly, šly je utišit, když se třeba rozplakaly. Děti z těchto domovů byly otužilejší, skoro nemarodily. Byty se proto stavěly menší, bez dětských pokojů a tedy levněji. Rodiče tak měli možnost si víc odpočinout, vzdělávat se, číst si nebo jít do divadla, čehož jsme dost využívali a potom také odváděli víc práce. Hospody nebyly, alkohol se zde nikdy nepil," říká Milan Maršík a je vidět, že ho to nemrzí.

     „Byla to sice sparťanská výchova, ale moc prospěšná. My jako rodiče jsme neměli zaměstnání, kde se dělalo osm hodin a padla. Všichni jsme dělali všechno, co bylo zapotřebí. Někdy až do noci. Ve velmi špatných klimatických podmínkách. Bylo třeba si také odpočinout, aby se udělalo vše pro udržení kibucu. Vlastně o které děti jinde na světě bylo tak dobře postaráno od rána do rána a den co den jako během oddělené výchovy v kibucech. A všechno zadarmo.