|
 Dobrý den, začnu rovnou k věci. Můj bývalý manžel si kupodivu vzpomněl, že děti mají prázdniny a tak si je na tento poslední týden vzal k sobě. Nic proti tomu nemám, nejsem z těch matek, co urputně brání otcům vidět svoje děti. U nás je to spíš naopak, i když "táta" je to spíš na baterky. Tak jsou u něj od pátku.
Volám jim zhruba ob dva dny, na chviličku, jen chci slyšet, jak se mají a pod. Stejně tak včera: volala jsem a zvedl to starší, šestiletý, Davídek. Ptám se jak se má a co dělá, on odpoví, že neví, jestli mi to může říct a odtáhne se od telefonu, kde slyším, jak se ptá otce a babičky jestli mi to může říct. Oba souhlasí. Trpělivě čekám, rozhodí mě to, ale nesmím nic dát znát. Davídek mi vykládá, že je od úterý nemocnej, že má vysokou horečku a zvrací, není mu dobře. Ještě chvilku si povídáme, potom chci k telefonu mladšího, čtyřletého Šimona. Slyším mluvit babičku, jak říká, aby se pochlubil, že má koupený nový auta. Šimon to zopakuje a pak si normálně spolu vykládáme, co dělají. Nakonec chci k telefonu exmanžela, doufám, že mi popíše, jak na tom David vlastně je. Odpoví, že se nemám starat, vyléčí ho. Pak ještě dodává, že kluci za mnou nechcou - to jako třešničku na dort. Připadá mi, že čím víc jsem v pohodě, tak oni musí kopat. Tohle nepochopím. Ať ubližujou mě, ale ne dětem. Minulý měsíc jsem řešila se Šimonem jednu věc. Začal se bát, najednou ani ve dne nechtěl chodit sám na záchod, tvrdil, že se bojí duchů. To mě zarazilo, Šimon totiž není žádný ořezávátko, ničeho se nikdy nebál. Tak jsem se ptala, a Šimon se pak rozvykládal, že mu babička s taťkem říkají, že máme doma duchy a strašidla... Co na to říct? Snažím se z kluků vychovat poctivý a slušný lidi. Nechci, aby se jednou chovali jako jejich táta. A čekám, že snad časem pochopí, čeho se ten "táta" na nich vlastně dopouští. Já sama bych je chtěla před ním bránit, ale nevím jak a jestli vůbec můžu. Simona
|
