ho na nějakou dobu izolovat - takhle má všechno, veškerý servis - a žádné závazky. Nic....kdyb se ti nedej bože něco stalo a on se musel postarat - tak nemusí, je svobodnej a bez závazků, může kdykoli odejít...asi se taky bojí toho, že přijdou děti a on nebude středem pozornosti....no, upřímně řečeno..co s takovým chlapem....k ničemu pořádnýmu není, o rodinu se nepostará, oporou jsi pravděpodobně ty jemu....zkus mu to takhle nějak vysvětlit, s tím, že se holt začneš poohlédat po někom, kdo se ženit chtít bude. Takhle totiž můžete klidně vydržet ještě deset let a onnsipak najde dvacítku- se kterou se ožení. Jak říkám, tohleto dlouhý chození s žití na psí knížku není na nic.

Souhlasím s Alenou.... Je to přinejmenším opravdu divné, proč kličkuje, jako zajíc. Pravda, tři roky mně osobně přijdou málo (my se brali po pěti letech), ale pokud spolu žijete, pak vidím vysvětlění jeho chování v tom, co říká Alena Puntíkovaná....

...pro tebe. Pokud si chce užívat svobody - ať žije sám.
Jsi v nejistotě co bude dál, vlastně mu vydaná na milost. Až se panáček uráčí.
Nelíbilo by se mi to a uvažovala bych jako Alena p. Za čas mě vymění za mladší model a bude vysmátý. A tobě, kočce po sezoně, zbudou oči pro pláč.
Zkus to otočit, aby se bál, že ho pustíš k vodě ty.
Nebo se s ním rozejdi - máš někdy v budoucnu poslouchat, že jsi ho uhnala ?? Co s takovým nezralým, sobeckým egem !
Případný rozchod bude už teď pro tebe těžký, co potom za pár let.

Je tu podobný příběh. Nevzali se, měli dítě (nemocné 8 let). On začal stavět dům sice pro všechny, ale úředně je jen jeho. Kdykoliv je může vystěhovat a začít s jinou nový život.

že kromě hádky kolem svatby je vše OK. Dohodnete se na společné domácnosti, na společných penězích - určitě máte jasno i v ostatních věcech, tak jsem to pochopila. Proč je tedy pro tebe svatba tak zásadní, když žijete vlastně v pohodě.
Myslíš, že by se pak nepostaral o rodinu nebo tak? To by jsi snad za tu dobu co spolu žijete poznala, ne?
Pokud se ti ho podaří ke svatbě dotlačit (aby měl od tebe klid) věř mi, že to rychle skončí.
Není nic horšího, když někoho nutíš k zásadnímu kroku.

Postav ho před hotovou věc : "Po třech letech společného života mám pocit, že nám to spolu klape. Chci se vdát, mít s Tebou rodinu a žít jako ostatní. Jestli to tak necítíš taky, a bojíš se závazků, vrať se k mámě, a já si najdu někoho, kdo bude mít stejný náhled na spolužití.
Protože zatímco Ty můžeš mít děti třeba v padesáti, já s Tebou tímhle kličkováním promeškám tu správnou dobu, a nakonec zůstanu sama."

Jestli se bojí "velké" svatby, udělejte si třeba předsvatební výlet do Ameriky, a vemte se tam. Nebo si vyjeďte na dovolenou v Čechách, v nějaké větší vesnici se domluvte se starostou, požádejte dva kolemjdoucí, aby vám to odsvědčili, a domů se vraťte jako manželé.

Pokud má zásadní problém se svatbou jako takovou, nebude na něj spoleh ani s jinými závazky.

po třech letech soužití jsem se na svatbu také ještě necítila.

Oproti tomu, co tu radí ostatní, bych byla rozhodně PROTI ho do svatby tlačit. Nechápu, proč tomu všichni přikládáte tolik důležitosti, že byste se kvůli tomu rozešli s jinak po všech stránkách vyhovujícím člověkem .

Jako problém vidím něco jiného: problém v komunikaci. Jak to bylo, plánovali "jsme svatbu" nebo jsi ji plánovala jen ty a on zvolil metodu pasivní rezistence, protože se neodvažoval si s Tebou otevřeně promluvit? To není moc dobré předznamenání pro život, ale pokud všechono ostatní klape dá se s tím něco dělat. Já bych fungující vztah nezahazovala, ale zkusila bych se zamyslet nad pár věcmi. Například jak reaguji na odlišný partnerův názor a zda mi ho může říct bez obav z mé reakce.

Některé páry, které spolu jen tak 3-5 leti žijí, se jistě i vezmou, ale zhusta to končí úprkem pána do neznáma...takovéhle bydlení "jako" doopravdy je k ničemu. Taky ho k ničemu nedonutíš. Ty by ses dala nutit k něčemu,co bys nechtěla? Já teda ne. Takže rozluka od stolu a od lože. Jinak budeš čekat do šedesáti. Čí je byt ? Taky napůl ?

i v dnešní době je přes všechnu tu rádoby zmiňovanou volnost a soužití na psí knížku svatba pořád ještě důležitým mezníkem. Vdané ženy pořád mají mnohem vyšší status ve společnosti, zákony a vyhlášky stále ještě preferují manželské páry, ať už se jedná o daňové záležitosti, dědické záležitosti atd. Ženy žijící s druhem a společnými dětmi mají víc nejistot, než jistot, společný příjem se jim sice počítá, ale daňové úlevy třeba ne. Nedivím se, že většina žen touží po stejném příjmení, po zlaté obroučce, která jim přinese aspoň malou jistotu a utvrdí je v tom, že ten partner s nimi opravdu počítá. Je zajímavé, že nejvíc o tom, že svatba není důležitá, mluví lidé třeba zklamaní z rozchodu, nebo ti, co si nenašli skutečně dobrého partnera, rozvedení a rozejití... jako by se chtěli přesvědčit, že tak je to jedině správně...

"Je zajímavé, že nejvíc o tom, že svatba není důležitá, mluví lidé třeba zklamaní z rozchodu, nebo ti, co si nenašli skutečně dobrého partnera, rozvedení a rozejití... jako by se chtěli přesvědčit, že tak je to jedině správně..."

tak toto si rozhodně nemyslím - jsem vdaná za partnera, který mi naprosto vyhovuje, přesto si myslím, že svatba NENÍ a NEBYLA v našem vztahu to nejpodstatnější.

Spíš se divím, kolik lidí nekriticky chápe svatbu jako životní jistotu - při šedesátiprocentní rozvodovosti

ono se líp odchází bez té obroučky, pán vezme kufr a práskne dveřma a je to, bez manželských scén, dělení majetku a papírování. Nikdo tu netvrdí, že svatba je zárukou šťastného svazku a nemůže se to zbortit. Obřad ani děti svazek neudrží když lidi nechtějí, ale něco na tom bude, oni to ti předkové nevymysleli jen tak pro nic za nic...tobě partner vyhovoval tak jak byl, ale přesto jsi vdaná.

proč jsi tedy neřekla, že to pro tebe není to nejpodstatnější a že se vdávat nebudeš, že spolu můžete žít jen tak? Tak jak je to teď módou říkat, když se prostě (většinou chlapovi) tomu jednomu do svatby nechce. Že na to nepotřebuje papír...

je rozdíl, jestli něco není nejpodstatnější, a jestli jsi toho odpůrcem, ne?

My jsme se vzali, když jsme to tak cítili OBA. Ale určitě v průběhu vztahu existují období kdy je Ti s dotyčným člověkem moc dobře, ale na sňatek ještě nemáš ani pomyšlení. Neumím si představit, že by mě v téhle fázi do toho "tlačil" a nevím, zda by to skončilo dobře.

že ten, co nejvíc hlásá, že se přece milují a že na lásku nepotřebujou papíry, jasko někdo, kdo si chce nechat otevřená "zadní vrátka". Nevím, ale já bych považovala za čestnější, kdyby rovnou odešel předními.

Já jsem se ženil až když jsme se rozhodli, že by to chtělo nějakého potomka. Po devíti letech.

teď si představ, že by ti bylo o deset let víc - a dalších devět let ti trvalo, než bys pomyslel na potomka. To už by taky nemusel přijít.

musí cítit oba dva, nemá smysl ho nutit a nebo se mu vnucovat. Je mrak chlapů co by se rádi ženili jen mít tu pravou.

že ona chce a on očividně ne. A čím víc bude tlačit na pilu, tím víc se onen "nepřipravený mladík" bude cítit tlačený do kouta a bude vzdorovat. A já se mu ani moc nedivím.

Můj přístup k svatbám je neutrální - když to někdo považuje za důležité, ať to dělá (ale dobrovolně z obou stran). Já sama se do vdávání z mnoha důvodů nehrnu, ale už jsem dávno vyrostla z toho někomu vysvětlovat proč a jak...konvence jsou totiž v téhle oblasti neuvěřitelně zadřené

Já jsem s přítelem už 14 roků, žijem stále na psí knížku a máme 10-ti letou krásnou dceru. když jsem nečekaně otěhotněla, chtěl se k tomu postavit jako chlap a vzít si mě. Ale já jsem si nedokázala představit, že na radnici budu skládat slib, že celý život v dobrém i zlém... neměla jsem v úmyslu ho opouštět ale tam na radnici bych vědomě lhala. Potom se narodila dcera a já čekala, že se k tomu postaví čelem. nepostavil, byť nás měl rád. nevěděla jsem co se děje, byla to tvrdá podpásovka. Ale tomu vztahu, co byl před tím, jsem věřila a říkala si, že to není možné. Řeknu vám, že asi kdyby v té době přišel někdo a řekl mám tě rád, šla bych. Možná tam někdo byl a já ho v té bolesti neviděla, ale chtěla jsem bojovat o rodinu a dcerce o tátu. nakonec jsem přišla na to, kde byl zakopaný pes a pak už..jsme se spolu učili znovu žít. Budujeme ten vztah, prošli jsme si dobrým i zlým a teď po 10-ti letech jsme si koupili prstýnky a já vím, že jestli na tu radnici dojdeme, (protože pořád není čas, nebo peníze, atd.:-)), tak ten slib už bude upřímný a jsem si jista, že u mé polovičky taky.

Copak neudělal přesně to samé, co Ty před tím?

Já jsem se s ním rozcházet nechtěla, ani jsem to neplánovala, ale celý život ještě 30 nebo 40 let nebo i víc slibovat dopředu, to prostě podle mě nebylo upřímné. A to jsem nechtěla. Ráda jsem ho měla a mám, cítila jsem, že s ním zůstanu, ale až teď po letech si to, že spolu budem stárnout, dovedu představit.

Já to pochopila tak, že to "postavení čelem" znamenalo, že měl nabídnout sňatek on Tobě a nenabídl, ale možná jsem to pochopila špatně.

A co by to mělo za význam, kdybychom se vzali a on by nic nedělal? nestaral se o nás, měl svoje zájmy, svoje peníze, svůj byt...Podle jeho sestry, která za tím vším stála , jsem se přece u rodičů měla dobře!! Co víc bych si prý měla přát!! Papírový slib? Na co by mi byl? na právníky? na rozvod? jestli někdo chce mít rodinu, a chce se o ni starat, má ji, ať už se snubním prstýnkem, nebo bez. Samozřejmě, pokud je tam majetek, třeba stavba domu( i to jde ale ošetřit bez snubáku) tak se to svatbou asi řeší, je to nejjednodušší cesta.
někdo se třeba rozvádí 3x než najde toho pravého a 4x slibuje věrnost až do hrobu. Tak kdo je falešný? Já nebo ten rozvedený?

ale mně stále ještě není jasný, co ten Tvůj tedy vlastně proved'?

na radinici se tyhlety řeči neříkaj. Tam řekneš jen ano - nic jinýho. A pak nikdo nepředpokládá, když se žení nebo vdává, že se do dvou let rozvede. Jako tos tenkrát s ním být nechtěla? On tě přece o ruku požádal ...to tys řekla NE - tak co bys po něm chtěla. Moh se na tebe vykašlat a platit ti výživný. O jakých penězích to mluvíš? Když už máte prstýnky /to je nejdražší položka/ tak už žádný nepotřebujete. Slušnější oděv snad máte od dřívějška, obřad je zdarma a ani svědkům nic neplatíte. Můžete je třeba pozvat ke stánku na buřta. To zas až takovej majlant není. Mně se ty tvoje argumenty nějak nezdají. Když je tu dítě, tak by se ti rodiče vzít měli - pokud tedy spolu žijí. Už i pro to dítě je všecko jednodušší..už jenomn to, že se rodiče jmenují stejně.

žena, která se chce za "vyvoleného" vdát, je označená jako že tlačí na pilu? A měla by ho chudáčka šetřit a netlačit a čekat v koutě...asi:-((. Vždyť je to o dvou životních představách (v tomto případě rozdílných) - já se chci vdát, ty se nechceš ženit - jde mezi tím najít nějaký kompromis?(třeba, že se vezmeme až za rok, nebo spolu budeme na psí knížku apod.) Nejde? Tak si budeme muset najít partnery, se kterýma sdílíme stejný životní představy nebo jsme schopni kompromisu. Ale to není o žádným tlačení - je to o snaze se domluvit na přijatelné variantě (pro oba), nebo si ujasnit stanoviska a zavčas se rozejít a hledat jinde.

jestliže s někým žiju, tak je to proto, že s ním žít chci. A jestliže ten druhý - ten, kterého mám rád a bez něhož žít nechci - se bude cítit lépe, bude-li vdán nebo ženat - pak se prostě vezmeme a je to. Obřad trvá půl hodinky a spousta věcí se tím vyřeší jaksi automaticky. Jestliže si ovšem nemyslím, že zrovna tenhle partner je ten pravej a čekám, že ještě někde někoho potkám - ale zatím se nic lepšího nevyskytuje...a domácí servis je holt diomácí servis a od náhodné známosti mohu ještě něco chytit, přičemž takhle to mám doma, zadarmo a kdykoli....pak je nefér k druhému partnerovi, který to se mnou myslí vážně - že s ním nejednám na rovinu. Kdybych totiž tohle svému partnerovi řekl - v tu ránu bych byl (byla) bez střechy nad hlavou o ostatním servisu nemluvěa můj partner by si prostě hledal někoho jiného. Což ten "vyčůranější" partner nikdy neudělá a tahá toho druhého "za fusekli" - dokud se "nezaangažuje někde jinde" a partnera třeba po dvaceti letech opustí. Dřív to bylo tak, že zasáhla rodina obou zúčastněných a dotyčný (á) si nedovolil (a) neuzavřít včas sňatek. Ovšem žijeme v době, kdy se lidi, kteří by se m ěli starat o blaho státu, starají hlavně o to , kdo má nejvíce a nejatraktivnějších milenek, přičemž předseda vlády se vytahuje svým nemanželským bastardem a připadá si jako superman....no, škoda mluvit. Já bych dotyčného kličkujícího vykázala z bytu , hned druhý den bych požádala soud o svěření dítěte do péče a výměru výživného a poohlédla se po někom spolehlivějším

Pokud nejsou děti, je jedno, jestli ke sňatku dojde, nebo ne. Ale jakmile přijdou děti, je lepší se vzít. Dětem se nebude plést hlava rozdílnými jmény mamky a taťky, ale to není to nejdůležitější. Neštěstí totiž nechodí po horách, ale po lidech, a tak se může stát, že jeden z partnerů zemře. V případě, že jsou manželé, má pozůstalý nárok na vdovský nebo vdovecký důchod. A to v době, kdy jsou děti malé, a vyžadují celodenní péči vůbec není zanedbatelné. A vlastně i v době, kdy pozůstalý pracuje, není tento důchod k zahození. V případě, že manželé nejsou, nemá nárok na nic, jen děti na důchod sirotčí. Na toto málokdo z těch, co o sňatek nestojí, myslí, ale měl by. Protože člověk nikdy neví...

nemohu slibovat věrnost a stálost v dobrém i zlém úředně - vždyť přece nevím, co bude za rok, natož za dvacet ! To by nemohl vstoupit do svazku manželského nikdo. Nevíme, co bude. Ale slibujeme v dobré víře. Možná by to mělo znít takto : "Nevím ty prevíte co s námi bude pozítří, nebej bože za dva roky, ale navlékni mi ten prsten, nějak to dopadne..." To by taky nešlo, že. On ten okamžik by měl být takový slavnostní. Když už to naši předkové takto vymysleli. A řeč si píše každý oddávající sám.
Ono i pro ty rodiče to bývá zážitek, když otec vede k oltáři dcerku-krásnou nevěstinku, matka v první řadě už tiše štká, babička šťouchá do dědy řka: Tak přece jsem se dočkali, viď, starouši. Neberouce svatbu jako show pro příbuzné, přesto to může být pěkný večírek.
Pro odpůrce svateb - pochopitelně, že mohou dva žít šťastně a spokojeně až do smrti bez tohoto institutu.

Není asi problém, pokud svatbu za zbytečnost považují oba.
Ale pokud jednomu z nich na tom záleží, tak potom, je-li to "jen papír", tak je přeci jedno, jestli ho nemám, ale zároveň i to, jestli ho mám.
Po pravdě, já si myslím, že nechuť zejména mužů vstupovat do manželství, je právě často dána tím, že si uvědomují, že to JE víc než jen papír. Že z toho plynou jisté společenské a právní důsledky, že to nějak ovlivňuje status těch dvou. Nemůžu se ubránit pocitu (i kdyz formovaného osobní, ne příliš pozitivní zkušeností), že chlap, který se i po několika letech do ženění nežene :-), opravdu čeká na nějakou lepší, hodnější, chytřejší a mladší prsatou blondýnu :-).
Kazdopádně, vyjasnit si po určité rozumné době stanovisko na svatbu nebo vůbec charakter budoucího soužití, nepovažuju za nějaký nadstandard a rozhodně bych se nenechala zastrašit nálepkou "ucháněčka". Ono si nevybereš, buď budeš marná čekatelka, nebo naháněčka. I role naháněčky se dá zvládnout s grácií. Myslím, že už to tu někdo psal: jde o to, racionálně zdůvodnit, proč to chceš vědět, a současně se pak zachovat adekvátně reakci druhé strany. Takže po takového rozhovoru už potom musíš být připravená na všechno, včetně té horší varianty.

Já jsem dost svodomyslný člověk, a jestli s někým chci být, tak s ním jsem.ne proto, že na něj mám papír, ale proto, že ho mám ráda. To samé čekám od toho druhého. To jsme čekali od sebe. Když pánbůh dal a já jsem přišla do jiného stavu, nechtěla jsem se vdávat, protože se to patří. Chtěla jsem, aby jsme byli rodina protože chceme být spolu.(Mimochodem, otec má povinnosti k dítěti i k matce podle zákona i bez papíru. Pokud bych je chtěla vymáhat soudně, tak bych ty peníze dostala tak jako tak.) Ale prostě nemám ráda slovo musím. Museli jsme se vzít. A je pravda, že se nám svět úplně přetočil a najednou bylo všechno jinak. pro mě je ano na úřadě slib a ne jen šou pro ostatní. Zjistila jsem, že rodina je na prvním místě v životě, že ostatní je opravdu prd a pokud nemáš zázemí, můžeš mít plno prachů, plno kamarádů, super práci,cestovat, ale nakonec jsi sám.Viděla jsem plno příkladů kolem, co se s pompou brali a jak to dopadlo. Je pravda, že dcerce to docela vadí, protože se jmenuje po otci a já jinak, ale v dnešní době je to prkotina. je pravda, že na tu radnici dojít je otázka chvilky, ale prostě to není pro nás priorita. Chceme být spolu, rozumíme si, tak jsme. Pokud si někdo bude chtít někoho najít, udělá to, ať ten papír má nebo ne.Lidi chtějí mít jistotu, bohužel, žádná jistota není a nebude. jediná jistota je ta, že dříve či později umřeš, a že čas ukrajuje každému stejně.Možná se Vám to zdá pesimistické, ale život mi dal pořádně za vyučenou, tak jako každému jinému dal nebo ještě dá. Vážím si každého dne, kdy jsme spolu a jsem šťastná. každého čas prověří. A tahat do toho cizí lidi zbytečně se mi nechtělo.je plno věcí,které bych chtěla a nemám, jsem s plno věcmi nespokojená, plno věcí bych změnila, ale tohle jsem udělala dobře. Možná jedinou na světě, ale nelituji.
Co bude dál, uvidíme, ale dopředu nikdo nevidí, naštěstí.

ale co Ti tedy vlastně udělal?

Asi nic zvláštního, kamarádka říkala, že je to u chlapů běžné. Prostě se o nás nestaral. Já čekala opak, čekala jsem radu, pohlazení pochopení, zázemí. Potom, po letech, když jsme se o tom bavili, říkal, že prožíval taky strašný zmatek, že nevěděl co dělat.Nevím, do druhého nevidím, tehdy už byl zralý muž, ale to je jeho věc. Bohužel asi čekal, že mu poradí jeho rodina, bohužel, sestřička asi zjistila, že když má nás, už ho nebude moct tolik využívat, tak místo toho aby mu řekla ať neblbne, tak ho v tom ještě podporovala. Naštěstí jsem přišla na to odkud vítr vane a zabojovala jsem, ale stálo to mnoho sil. Teď jsme spolu a i když mi taky plno věcí na něm třeba vadí, tak jako jemu na mně, vím, že to pochopení u něj mám a že mi fandí. Ale to jsou takové běžné životní věci.Bojovala jsem bitvu a tu jsem vyhrála. O tom že jsem dostala na prdel není jenom tento příběh, je toho víc.Každý má něco, ale je fakt, že pak člověk zjistí, že ty strašně důležité věci už nejsou tak důležité a ty maličkosti, ze kterých se skládá svět najednou mají jinou barvu. Vo tom to je

nez on souhlasil,tak se vlastne i rozesli,protoze ten tlak nemohl snest. Navic,kdyz se jeste vratila ze staze a mela nastupovat v Praze do prace,tak ji shanel podnajem,do svehobytu ji nechtel. Asi dva roky on bydlel ve svem byte,ona v podnajmu a pak se k nemu postupne prestehovala. Se svatbou to byla taky prace,ani nevim,za jak dlouho ji pozadal o ruku a ted cekaji mimco. Ale nervy s tim mela,ja bych se na to asi davno vykaslala. tedy pokud bych se chtela tak strasne vdavat

nechápu, proč ženu, která se chce vdát považuješ za ženu, která moc tlačí na pilu. Podle tebe se lidé mohou vzít, ale dobrovolně z obou stran.
Píšeš, že se tomu chlapovi nedivíš, že si ji nechce vzít.
Já chápu, že jsou lidi, kteří chtějí žít v manželství a lidi, kteří chtějí žít na psí knížku, ale i život na psí knížku by měl být dobrovolný a neměla by k němu být dotlačena žena, která se chce vdát. Když už jí tu svatbu slíbil na říjen, tak to má dodržet a ne spoléhat na to, že ona ho tak miluje, že radši oželí svatbu. Tomu zase říkám já, že on sice na pilu netlačí, ale přesto ji dotlačil tam, kde ji chce mít - ve vztahu bez svatby, kdy s ní žije a má veškerý servis. Kolik toho servisu mimochodem poskytuje on jí? Taky někdy uvaří, vypere a vyžehlí její oblečení? Asi ne. Chlap, který už z jedné svatby vycouval a teď chce vycouvat i z říjnového termínu je chlap, na kterého není spolehnutí. Jestli se Daniela chce vdát, měla by z toho vycouvat a najít si jiného chlapa, který se svatbou ve svém životě počítá. Všechny ženy, co se chtějí vdát a jejich chlap nechce, podle lidí tlačí na pilu. Ale co ten chlap? Jeho chování je v pořádku?

souhlasím.

Naprosto souhlasím s Niceday. A pak všeobecně je známo, že muži ve vztahu uvažují více racionálně než ženy, ty jsou ochotné hodně přivírat oči nad nedostatky partnera a naivně doufat, že se partner změní. Muži si dovedou daleko lépe prosadit své a od partnerky se očekává pochopení, trpělivost veškerý domácí servis s domácími pracemi atd. Když pak dojde na lámání chleba a dělení majetku tak málokdy z toho vyjde žena jako vítěz, už jen pro ten fakt že stále u nás platí že muž může založit rodinu i na stáří má lepší pracovní příležitosti než žena a rozhodně lepší pracovní podmínky než žena s dětmi. Takže argumenty, že se muž nechce vázat a dává slib z kterého pak poněkolikáté uhne svědčí o jeho křivém charakteru.

v tom, zda bude svatba nebo psí knížka, ale v tom, že oba mají o nějaké věci týkající se společného života rozdílné názory a NEDOKÁŽOU SE DOHODNOUT. Tedy to,že se dotyčný pán ženit nechce, bych jako problém neviděla vůbec (může mít pro to X důvodů, nikoli jen potřebu otevřených "zadních vrátek"). Jako problém vidím, že partnerce SLÍBIL něco, o čem ví, že je pro ni důležité, a pak se z toho snaží vykličkovat, ale nikoli na rovinu, ale pasivní rezistencí. A pasivně rezistentní může být taky z víc důvodů, z nichž jedním může být opravdu to, že má pocit, že ho partnerka do něčeho tlačí, a on "si nechce dělat problémy", tudíž to slíbí, ale zařídí to tak, aby plnit nemusel. Takovouhle vlastnost a takovéhle uspořádání bych pro partnerství pokládala za mnohem nebezpečnější než volný svazek. Partneři by měli k sobě v tomhle být "na rovinu" a zároveň umět "rovinu" toho druhého přijmout. Takže pokud se ženit nechce (což považuji za jeho svaté právo a není kvůli tomu žádný lump, ani bych ho jen kvůli tomu neopouštěla) tak to rozhodně neměl slibovat.

na jeden rys povahy. Nevím jak moc je rozšířený, ale u sebe ho pozoruju jako značně rozvinutý. Cokoliv, a podotýkám, že cokoliv, do čeho mne někdo tlačí prostě apriori odmítám udělat. A čím víc jsem tlačen, tím víc zareju kopyta. Nemá to s racionálním uvažováním nic společného, peru se s tím celý život a nedaří se......

tak jsme se soustředili na chování ženy v těchto případech, že jsme zapomněli kouknout na toho chlapa, darebáka ušáka.
Kolemjdoucí máš taky recht - člověk většinou chce víc to, co nemá, neváží si toho, co mu kdo nabízí, i když by někdy měl...
A ještě k tomu sňatku :
Muž doufá, že se žena po svatbě nezmění, ale ona se změní.
Žena doufá, že muž se po svatbě změní, ale on se nezmění.
VAše Wendy-Kateřina

nikdy jsem nebyla vdavek chtivá. Když jsem otěhotněla, dost mě to vyděsilo, protože jsem nechtěla, aby si mě můj partner bral kvůli tomu. Řekla jsem, že si ho teď nevezmu. Požádal, abych si to rozmyslela a slíbil, že nikdy neřekne, že si mě musel vzít. Nikdy to neřekl. Jsme spolu 14 let, krize sem tam přišli, ale nic zásadního. Dnes zastávám názor, že žít spolu na psí knížku je hezké, pokud to oba chtějí. Pokud to chce jen jeden, honem pryč. Já totiž když někoho miluju, věřím, že je to na celý život a chci s ním být v dobrém i ve zlém. Svatba pro mě není záruka šťastného vztahu, ale symbol toho, že k sobě patříme a tímto to všem oznamujeme, i do budoucna. Neseme stejné jméno a prstýnek, který to beze slov vyjadřuje. Fakt je, že to někdy nevyjde. To neznamená, že jsme v manželském slibu lhali. Svět se totiž mění a my s ním. Když přijdou děti, považuji to za bezpředmětné. Děti obvykle nesou příjmení otce a maminka je, se svým odlišným jménem, tak trochu cizí. Divné. Tak to cítím já.

ten slib by měl správně znít - budu se ze všech svých sil snažit, abych s tebou byl/a v dobrém i zlém atd.,

Kolemjdoucí - máš úplnou pravdu, já tak funguju taky, ale pořád si myslím, že je to lepší i tak říct na rovinu a ne slíbit něco, co nemám v úmyslu dodržet, a pak kličkovat.

nechceš doufám svým podpisem naznačit, že jsi TAMTA Kateřina, co ji dospělej syn tak strašně zklamal??? To bych asi nevydejchal...

teda že by Wendy měla být Kateřina je větší utopie než ideje komunismu.. to si myslím, že by ani ve snu nemohla...hahaha...

myslím, že Wendy se prohlásila za tetu Kateřinu ze Saturnina, pravda, Wendy?

spadl mi velkej kámen se srdce

já se vdávala třikrát - a nikdy po mně nechtěli jinýho, než "ANO" - ty sliby - to máte z americkejch filmů, ne? Tady nic takovýho není. Ta formule zni: "Pane XX berete si slečnu YY dobrovolně za manželku?" a "Slrčno YY, berete si pana XX dobrovolně za manžela?" - no a oni buď řeknou ano, nebo ne. Toť vše. Takže o nějakém lhaní tu nemůže být ani řeči.

proc nechce svatbu... treba sam cejti, ze s "papirem" prichazeji i pozadavky...?
Tady v Kalifornii existuje tzv. "zvykovy manzelstvi". I kdyz se ti dva nikdy nevezmou, urady je povazuji za manzele, pokud spolu zijou myslim ze vic nez 5 let. Takze kdyz pak jeden treba umre, ten druhy po nem dostane vdovskej duchod atd.... Prijde mi to vic logicky nez kdyz spolu dva zijou na psi knizku, maji spolu deti - a presto treba barak je na jmeno jenom jednoho z nich a ten muze zbytek rodiny vyhodit na ulici, kdy se mu zlibi...

děkuji Vám za rady už nejsou třeba... asi před půl hodinou se muj milej sbalil a že mě nemiluje, řekl to rodičům a odstěhoval se. Ta tu sedim a nevim co ted... daniela

Vyřešil to za tebe, jsi v té lepší pozici. Ušetřil ti rozhodování, můžeš na něj být naštvaná, můžeš si vybít vztek, můžeš být zoufalá, můžeš se vyplakat kamarádkám, ALE!!! pochybnosti jsou pryč. Hotovo dvacet. Ber to jako výhru, i když se ti to teď vůbec nezdá. Věř, vím, o čem mluvím. V podstatě se zachoval jako charakter, i když na poslední chvíli. A ať tě ani nenapadne chtít po něm, ať se vrátí!! Bych ti vlastnoručně přišla hlavu utrhnout. :-) Drž se, přebolí to a bude líp. Mám to taky za sebou, ale odejít jsem musela já. To hnusný poznání, že mě nemá rád o nic víc než tu tolik probíranou ledničku, to rozhodnutí bylo na mě a trvalo mi to... ach jéje. Škoda toho času.

nějak jsem se rozváchnila.

je to lepší než kdyby si Tě vzal a pak Ti zahybal, chlapů je plný svět a je mrak takových co hledají milou ženu a rádi si jí i vezmou. Až se z toho otřepeš a rozhlídneš kolem, třeba uvidíš i věci co jsi dříve neviděla

věk 29 let není nic tragického - život začíná pro další ženu ! Tak on tě vlastně nemiloval, jen ten servis mu vyhovoval. Takže ne že na svatbu nebyl zralý, on tě nemiloval. Ten asi nebyl zralý vůbec, ale celý takový ještě zelený. JAk je vidno, někdy je dobře, že člověk trvá na tom, aby věděl na čem je. To je pořáde řečí o tom, že ženská nemá na chlapa vůbec tlačit. Jak kdy...

PS.: Krakonoši, to víš že jsem myslela tetu Kateřinu ze Saturnina, zahlcující celé příbuzenstvo a přilehlé okolí příslovími - Kamča mě dobře zná...

Zabydluj se v nové práci. Poznáš nové lidi, možná i nové chlapy, takový co jednají narovinu. Co teď? Chvíli budeš smutná, popláčeš si, ale život půjde dál. Říkej si pro něco to je dobrý.

horší než kdybyste takhle žili dvacet let a ion se najednou vypařil.

i když teď určitě nemáš pocit výhry,budeš mít díky tomu možnost začít znovu a ne se plácat od nevím k nevím. Alenko ten slib (v dobrém i zlem, v bohatství i chudobě, ve zdraví i v nemoci...dokud nás smrt nerozdělí...apod) se dává v kostele před Bohem - nejsou jen svatby na úřadech

je mi to moc líto. Nevím co bych napsal víc, protože nemám moc životních zkušeností (je mi 20), ale moc ti držím palce, aby sis našla toho pravého a byla nakonec šťastná. Tak ahoj

Děkuji Vám, vím , že máte pravdu. Taky si teď, říkám že nebyl zralej pro vubec nějakej vztah, myslim si že jednou si vzpomene. Byla jsem jeho první dlouhej vzah , předemnou měl jen měsíční vztahy a prý mu nevyhovovaly... On si myslí, že člověk bude pořád zamilovaný stejně jako na začátku, chápu že nemůže vědět , že to tak není. Nepoznal to. Já se z toho snažím nějak dostat, ale žily jsme spolu, všechno mi jej připomíná a nejhorší je to večer, postel je tak prázdná, nemám komu říct, dneska se mi povedlo to a to... Ale , vše zlé je pro něco dobré...jak se říká. d.