|
 Myslím, že to bylo „před dávnými léty“, v roce 1949, kdy americká velvyslankyně v Itálii použila v jednom svém projevu zajímavý příklad. Příklad pomalého a postupného deptání, udeptání až k smrti…Uvedla experiment, při němž hodili žábu do džbánu s téměř vařící vodou. Žába okamžitě vyskočila. To byla první část. Potom ji dali do vody studené a tu pomalu zahřívali...
Tentokrát žába zprvu spokojeně plavala, potom malátněla, až nakonec - když voda dosáhla téže teploty jako při prvním experimentu - zahynula... Je to děsné, ale uvědomte si, že v něčem podobném mnozí (mnohé) z nás žijí (nezáleží týká-li se to žen či mužů, ale zůstanu "pro dnes" u příkladu žen). Nesčetně tazatelek, když popsaly svou zoufalou situaci, se mne ptalo: „Co dál? Jak z toho teď, hned?“ Ovšem, v situaci, kdy vztah „malátní“, kdy „hyne“, je okamžitá pomoc těžká. Průšvih vznikal delší dobu – ony se nijak nebránily těm zprvu „drobnostem“ a tak se stal chronickým.
Začínalo to zvolna. Posbírat roztroušené prádlo, uklidit, připravit snídani, do práce, vymyslet, co nakoupit, co uvařit, zjistit, jestli je s dětmi všechno v pořádku, dohlížet na ně, prostě ty „všední“ domácí práce. Manžel, který přijde do uklizeného, jen s úsměvem pronese: „Co ty vlastně děláš celej den?“, a věnuje se sobě, svým zájmům. Většina žen má v sobě (přiznejme si to, kudlanečky) – někde v genech zakódovaný příkaz: žena má zástěrku proto, aby všechno přikryla. Proto, když se stane něco, co by nemělo, raději mlčí, „protože se nechce hádat, chce mít doma klid“.
Dny, měsíce, roky – plynou zvolna dál. Posléze bývá po večerech sama, snaží se zapomenout, nevnímat různá drobná či větší příkoří. Teplota vody ve džbánu zvolna stoupá… Rodina zapadá do stereotypu. A stereotyp, jak známo, bývá ubíjející. Jak už jsem mnohokrát opakovala: když tě kdykoliv najde tam, kde „máš být“, když jednáš stále stejně, a jsi tak příííííšerně předvídatelná (když tě zná a má jako „kredenc v kuchyni“), tak se už nemá o co snažit, proč se o tebe ucházet, předcházet si tě – ano, vzpomeňte na dny randící, dny kouzelných začátků. On tě má přečtenou, najisto ví, kde jsi, co uděláš, co řekneš… (Ne, nechci říkat, že by vztah v „hlubokém manželství " měl být stejný, jako v začátcích, ale věřím, že mi rozumíte.)
Uznávám, jsou muži (zářné výjimky potvrzující pravidlo), kteří jsou věrní, zodpovědní, stále stejně milující, starostliví, všímaví, pozorní… a dál si ostatně doplňte podle svého přání, prostě ideální navždycky, nadosmrti. Ale většina lidí (ono je jedno, kdo z těch dvou je onou „kredencí“ a kdo tím druhým) potřebuje pro vztah nějaký děj. Trochu nejistoty, důvod, proč se snažit.
Uvedu příklad: v zaměstnání si také nemůžete dovolit „cokoliv“, musíte se určitým způsobem chovat, ovládat – nebo… Tak proč nemít určité zábrany i ve vztahu? Proč tím, že si někoho vezmu, přestanu brát jakékoliv ohledy? Přestanu se snažit nějak tomu druhému zalíbit? A ruku na srdce – mnohokrát je to i ona „pohodlnost“ – kdy si řekneme: "panebóže, jsem doma, tak co bych si dělala násilí?" A dále – když partner dělá něco, co se mi zrovna nelíbí – co bych mu to říkala, proč by nemohl… vždyť je doma... A především: chci mít klid, nechci se zase hádat... A stereotyp zatím přidává na teplotě… Když si pak druhý dovolí i to, na co by dříve ani nepomyslel, je nemožné chtít ze dne na den všechno změnit. (Dovolí si ovšem jen to, co ho ty necháváš!) Příklad: hledá sebemenší chybičky, za které by tě seřval, a ty hned uvažuješ, že vlastně má pravdu... že to a to jsi udělala špatně… (kolikrát jste se pohádali pro něco, co měl vlastně udělat on)?
Náprava? Poradit ti mohou různé poradny, kamarádky, mnohá z nás má největší oporu v mamince. Ale jediná opravdová pomoc, která něco zmůže – je v té každé „chudince žabičce“. Na rozdíl od té původní čtyřnohé se „lidská žabička“ může poučit, zamyslet nad svým jednáním a vyvodit důsledky. Rozhodnout se situaci změnit. Nebát se.
Ne, neříkejte, že to už nejde. Vždycky a ze všeho je nějaké východisko. Jen najít odvahu, důslednost a víru v sebe. - Odvahu zastat se sama sebe, případně dětí,
- zvládnout být důsledná – když něco řeknu, tak to dodržím, aby má slova nebyla jak sníh (stejně lehce, jak je říkám, tak na ně zapomínám, nedodržím, co jsem řekla, omlouvám svou nedůslednost),
- věřit si – věřit, že jsem plnohodnotný člověk a přesvědčit o tom i ostatní, nenechat se ponižovat.
Mnohokrát právě to, že se udeptaný pozvedne, začne se chovat jako „normální člověk“ a dožadovat se vůči sobě slušného jednání, mnohokrát právě to vztah zachrání. Věřte mi, žabičky, já vím, že je to nesmírně těžké, že se třesete hrůzou, že "budete samy", ale - není všechno lepší, než to vaření se ve džbánu? Mimochodem - převážná, fakt převážná většina těch, které se tak bály, že už si nikdy .... no, však více co - tak našly fajn partnera.  d@niela
P.S. Tenhle článek byl na Kudlance už před deseti léty, takže možná některé "stálice" si ho ještě pamatují. Ale věřím, že zopakování neškodí - hlavně pro ty, které se ve svém džbánu právě plácají... :-)))
|
