Danielo Kudlanko, snad muzu poslat svuj prispevek i touto cestou. Vim, ze pisu spis na zenske stranky, ale taky jsem si vsimnul, ze i kudlanky rady pohled z druhé strany.. aspon obcas... A muzum tam neni vstup zakazan... a taky proto, aby to nevypadalo, ze " na kudlanku pisou hlavne TY nestastne, co si prave nevedi rady...."
Parodie na vztah - tak bych nazval naše manželství....Spadli jsme do toho ani nevěděli jak, mladí a hloupí? Možná.. Brzo se narodily dvě krásné děti...ale to bylo z idyly tak všechno. Jinak bylo od začátku vše přesně naopak... Vyčítání, hádky, žárlivé scény a hysterické výstupy, pak taky i osočování, urážky a pěstní souboje.. Důvody se vždycky našly, ať už smyšlené nebo ne. Prostě jsme velmi záhy dokázali spolehlivě zabít nejen lásku, ale i vzájemnou úctu, slušnost, důvěru... A bez toho si já partnerství představit nedovedu. Po několika letech takového "idylického" soužití jsme oba došli k názoru, že náš vztah je omyl a trápení a bude lepší se rozejít. Vzal jsem si pár svych veci, nasel si podnajem a nějakou dobu bydlel pryč...Vlastne jsem spis jen poslechnul svou zenu, abych uz konecne vypadnul a jí dal pokoj..?? asi.. Jenže jsem neuměl nebýt se svýma dětma... Moc dlouho jsem bez nich nevydrzel.. Srab, řeknete si? Hm, nejspíš... Vrátil jsem se zpátky - dost brzo - a pevně se rozhodl zkusit tomu přijít na kloub,přijmout, že chyba musí být ve mně a prostě začít znovu. Jenže, asi už to nešlo, narážel jsem pořád na toho stejného - se mnou nekompatibilního - člověka jako předtím, který mě nepovažuje za svého partnera, ale spíš soupeře, soka, kterého je potřeba ovládnout a pokořit, urážet, ponižovat a shazovat .. dokud to jde. Takže se to brzy vrátilo do starých kolejí..výčitky a vydírání..ap. Zkoušeli jsme - předtim i potom - všechny možné poradny, psychiatry, kartářky..., ale stejně to končilo všechno pořád stejnýma hádkama a se stejným špatným výsledkem..., vždyt' "oni tomu - nám - přece nemohli rozumět" a navic si dovolili uznat, že pravdu bych mohl mít i já. Nicméně jsme si pomalu zvykali jaksi žít vedle sebe, asi kvůli dětem, nic po sobě nechtít a nic neočekávat, v jakési tupé prázdnotě vyplněné jen starostmi o naše dva předškoláky, jejich potřebami, zálibami, ale i němými výčitkami, když nechápali, co se vlastně děje a proč?? Sice se nějaké výkyvy k pozitivnějšímu či negativnímu /těch bylo daleko víc/ našly, ale v zásadě si žijeme každý svůj život a sám pro sebe, rezignovaní a bez emocí a učíme se tak si alespoň nevadit. Vyhlídky to byly děsivé, ale asi to prostě jinak nešlo. Před několika týdny mi ale žena oznámila, že čeká dítě...!! Ničím jiným by mě tak šokovat nemohla. Pořád jsem počítal a přepočítával a ujišťoval se, že to přece není možné, že v onu dobu urcite jeden z nás ani nebyl doma...?? Jenže to asi možné bylo.. Co ted'..? O potratu nemůže být řeč, ale přivést dítě do takovéto "štastné a spokojené" domácnosti?? Smutný je, že ona moc dobře věděla, že já žádné další dítě nechci a naopak sama se často nechávala slyšet, že ona by ještě jedno rozhodně ráda... No ale k těhotným se musí ohleduplně, že, takže ted' všechny "ale" raději polykám a ustupuju ze svých představ a předsevzetí ještě víc, než jsem kdy byl ochoten připustit.. No, vlastně se hodně přetvařujeme oba, ale copak to může mít nějakou budoucnost? V čem by to pak mělo vyrůstat to nenarozené, které za nic nemůže... a nemá být odpovědné za nezralost svých rodičů... Jak se na to divate vy? Myslíte si, že děti můžou být záchranou nefungujícího manželství? Adam
Zařadila jsem sice tento dopis do rubriky "ÚKOL PRO VÁS", ale přec jen mi to nedá, nevypíchnout několik věcí - třebas se k nim budete moci vy všichni víc rozepsat a Adamovi a jeho rodince poradit... BYLO BY DOBRÉ, KDYBYS - ADAME - VÍCE OSVĚTLIL NÁSLEDUJÍCÍ: 1) zarazilo mne toto: máte dvě malé děti, píšeš předškoláky. Tzn. že tvá žena je nejspíš na mateřské, nebo jen krátce po ní. A dále píšeš - cituji: "Vyčítání, hádky, žárlivé scény a hysterické výstupy, pak taky i osočování, urážky a pěstní souboje.. Důvody se vždycky našly, ať už smyšlené nebo ne." K hádkám opravdu musí být dva - žárlivé scény? Proč? Dával jsi své ženě snad (dokonce v době, kdy jste měli miminka) důvod k žárlivým a hysterickým scénám? Nebo jsi byl s ní doma, věnoval se jí a dětem a ona si to všechno nějak vymýšlela? Dále mne opravdu zarazily ty "pěstní souboje" - to snad ne... jako že se muž sníží k tomu, aby se pral - pěstmi - se svou ženou??? Ale - vzhledem k tomu, že píšeš, že důvody nemusely být smyšlené... (tohle bys měl, Adame, trochu vysvětlit, třeba to chápu špatně...). 2) nenapsal jsi, co ti konkrétně tvá manželka vyčítala, proč tě vyhazovala z bytu... co vlastně bylo tím důvodem? 3) Proč jste - "si pomalu zvykali jaksi žít vedle sebe, asi kvůli dětem, nic po sobě nechtít a nic neočekávat, v jakési tupé prázdnotě"... To ale přeci není v rodině se dvěma malými dětmi dost možné... a podle všeho to bylo v ještě v době, kdy ona byla s nimi na mateřské... 4) Nezmiňuješ se v podstatě o těch vašich dvou předškolácích - ale jen o tom "nenarozeném, které za nic nemůže... a nemá být odpovědné za nezralost svých rodičů..." Nemyslím, že nějaké dítě je odpovědné za rodiče. Sice sám jaksi připouštíš i svou nezralost (ráda bych, kdybys napsal, kolik vám dvěma je - podle všeho asi málo přes dvacet, pochybuju ostatně, že by takhle psal starší muž), ale měl bys si uvědomit, že jste především zodpovědni vy oba... Za to, abyste mohli své děti řádně vychovat a uživit... OK - a teď je to jen vaše... d@niela
|