O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
- SMŮLA "NA DRUHOU"
- MHA PŘEDE MNOU, MHA ZA MNOU...
- PŘÍPADNÁ NÁSLEDUJÍCÍ MANŽELKA?
- JEHO SRDCE JE DOKOŘÁN...
- BEZSTAROSTNÝ (BEZOHLEDNÝ) MOTÝLEK
- TROJKA? ALE TO NECHCI...
- KDYŽ ROZHODNOUT - TAK S ROZUMEM
- MÁM SE TO SNAŽIT ŘEŠIT?
- KDYBYCH MOHL MÍT OBĚ
- ŽENSKÝ ÚDĚL...
- KDYŽ CHYBÍ SLADKÁ POMSTA
- MILENKA NEBO MANŽELKA?
- MILENKA VERSUS MANŽELKA
- PROVINILÝ MILENEC
- JSEM JEHO MILENKA
- TAK TROCHU NEVĚRNÁ
- NA CHALUPĚ A DOMA
- Z ČESKÉ DVOJKY ŠVÉDSKÁ TROJKA?
- DALŠÍ MORMON DO SBÍRKY...
- CHOĎ PŘESNĚ, NE DŘÍV...
- UŽ MI DOVOLÍ BÝT JEN KAMARÁD - I.
- TAK - A JE KONEC!
- UŽ MI DOVOLÍ BÝT JEN KAMARÁD - II.
- CHCE ZMĚNU, NECHCE MNĚ
- CHUDÁK HOLKA...
- KASTROVAT BOHUŽEL NELZE...
- KAPKU SE TO ZVRHLO...
- VÁNOCE SMUTNÉ A NEŠŤASTNÉ
- NEVĚRA - JAK TO ZVLÁDNOUT?
- LŽE MNĚ I TÉ DRUHÉ
- MANŽELOVA DRUHÁ VOLBA
- MANŽELSKÉ DESATERO?
- JEDEN OSUD
- CHTĚLA BYCH JE OBA...
- NEVERA PO SLOVENSKY
- KDYŽ NEVÍ, CO BY...?
- ROZMARNÍ PÁNI TVORSTVA
- ZÁLETNÍKA "DELETE"?
- PLAYBOY NA PRODEJ
- MANŽEL, POSTIŽENÝ NEVĚROU
- ŽENATÝ - SVOBODNÁ ....
- ZE ZÁKULISÍ JEDNOHO MANŽELSTVÍ
- MAGIE - JEJÍ NEBEZPEČÍ PRO ŽIVOT
- PROBLÉMY SRDEČNÍ I BYTOVÉ
- JAK NEVZDÁVAT SAMA SEBE
- JSEM MLADÝ A JEDNOU HORY PŘENESU... - II.
- ON ODEŠEL, VRÁTIT SE NECHCE...
- Z POHLEDU MILENKY
- SMUTNÉ, VĚČNÉ, NESKUTEČNÉ
- KDYŽ PAROHY, TAK CHYTŘE
- ROZMARNĚ NEVĚRNÝ
- MŮJ MANŽEL, BIGAMISTA
- SOKYNÍ JE MI DCERA - II.
- SOKYNÍ JE MI DCERA - III.
- ZE STRANY MUŽE - CO VY NA TO?
- SOKYNÍ JE MI DCERA - IV.
- PROČ MI NENÍ VĚRNÝ?
- TO SLOVO "ROZVOD"...
- ROZCHOD PROTI NAŠÍ VŮLI
- VADÍ, ŽE JE STARŠÍ?
- JE POSLEDNÍ CHVÍLE!!!!
- MANŽEL CHCE NAJEDNOU "JI I JEHO"
- VŠECHNO TU UŽ JEDNOU BYLO...
- VRAŽEDNÝ DÉMON ŽÁRLIVOSTI
- DĚDIC NAVÍC
- ZAPALUJÍCÍ SE LÝTKA "ODROSTLÉHO ZAJDY"
- JSOU NEVĚRA A ŽÁRLIVOST PŘEŽITEK?
- ... ON NEVÍ, ONA VÍ...
- CHTĚLA BYCH POMOCI KAMARÁDCE
- ALE VŽDYŤ TO NIC NEBYLO...
- MUŽ SE MI VRÁTIL - ALE CHCI HO?
- PROSÍM, DRŽTE MI PALCE
- TAK TROCHU ZADANÝ MILENEC
- ... NEBOŤ ONA NEVÍ, CO ČINÍ - I.
- MANŽEL A NEVĚRNICE
- ... NEBOŤ ONA NEVÍ, CO ČINÍ - II.
- JE MI LÍTO BRÁCHY...
- PROČ ŽÁRLÍM? KDYŽ NECHCI...
- NET-LÁSKY A NET-NEVĚRY - I.
- V JINÉM STAVU S JINÝM
- VŠECHNO JE NAJEDNOU JINAK - II.
- VŠECHNO JE NAJEDNOU JINAK
- NEVĚRA - A V DOMĚ?
- ROZCHOD PO DLOUHÝCH LÉTECH
- ARCHIV - ZA MUNDŮREM ŽENY ŠŇŮREM
- FALEŠNÉ MANŽELSTVÍ?
- UPLAKANÉ A UKŘIČENÉ MANŽELSTVÍ
- CO S NEVĚROU? JAK SE ZACHOVAT?
- DOPISY - NEVĚRA A DŮVĚRA
- MANŽEL SI CHCE VYBRAT "KTEROU"
- "PŘIČINLIVÁ" STUDENTKA
- OTEC PLODNÝ "NA VŠECH STRANÁCH"
- OBJEVENÁ NEVĚRA - CO TEĎ?
- ACH, TI NEVĚRNÍCI A JEJICH E-MAILY...
- DVĚ A JEDEN
- ANI MANŽEL, ANI MILENEC...
- VŠECHNO SE TO SESYPALO...
- ŽIVOT PLNÝ BEZNADĚJE? UŽ NE...
- VŠECHNO SE TO SESYPALO - II.
- "CHUDÁK" MANŽEL...
- NEVĚRA SI OBĚTI NEVYBÍRÁ...
- ZŮSTANOU SAMI?
- "NEVĚRNÝ" VERSUS "STATEČNÁ"
- NEVĚRA V ZATMĚNÍ MYSLI
- ON JE ŽENATÝ, ALE MILUJE MĚ
- NEVĚRA - JAK JI ZVLÁDNOUT?
- TY KONCE ŽÁRLIVOSTI - II.
- TĚŽKÝ ÚLET O DOVOLENÉ
- BYLI JSME DVA, TEĎ JSOU ONI DVA
- ROZVOD PO DVACETI LÉTECH
- DALŠÍ, CO SE NEUMÍ BRÁNIT?
- VRAŽEDNÝ DÉMON ŽÁRLIVOSTI - II.
- KAMARÁD TAKY RÁD...
- JAK SE Z NEVĚRY NEHROUTIT?
- ACH, TI MUŽI... NEŘÁDI...
- JSEM NAJEDNOU TŘETÍ V POŘADÍ!
- ZÁLETNÍK V PRŮŠVIHU
- MILENKY A NEVĚRNÍCI ZAS A ZNOVU
- MANŽELKA SE MI ODCIZUJE...
- NAJEDNOU SE ODMILOVAL - CO TEĎ?
- MÁM ŘÍCT, ŽE TO VŠECHNO VÍM? A KDY?
- KDYŽ SEX OPIJE
- KDYŽ JÁ TO VŠECHNO ZVORALA...
- NEVĚRNÍK - ANEB ČÍM HRNEC NAVŘE...
- TÁTO, CO TO DĚLÁŠ?
- ON ODEŠEL - JEN TAK ODEŠEL...
- BRATR A JEHO "HARÉM"
- SMUTEK VĚČNÉ MILENKY
- ZAMILOVANÁ A NEVĚRNÍK
- PROZRAZENÁ NEVĚRA
- JAK SE ZBAVIT JEHO MILENKY
- MANŽELKA A MILENKA
- I NA "TĚŽKÝHO FRAJERA" DOJDE...
- ODPUSTIT NEBO OPUSTIT?
Přihlášení
Anketa
NEUVÁŽLIVÍ NEVĚRNÍCI A TI OSTATNÍ |
Čtvrtek, 03 červenec 2008 | |||||||
V poslední době se toho najednou nahrnulo... Já vím, říkám si: na Kudlanku píšou hlavně ty nešťastné, co si právě nevědí rady; ne ty, které to všechno s přehledem zvládají. Ale stejně: když čtu výpovědi o zničených snech, o tom, jak se některým životní jistoty najednou rozsypávají mezi prsty, je mi z toho smutno. Slíbila jsem, že napíšu něco k oněm "nevěrníkům":
Je nesmírně lehké se na to dívat nezúčastněnýma očima. Je pak jednoduché říct: jdi od toho, to přeci nemáš zapotřebí! Jenže ten slavný Stockholmský syndrom je už zarytý pod kůží... Jak žít bez toho svého chlapa? To je, oč tu běží. I když pisatelky vypovědí všechny hrůzy, které je trápí - ať mají gaunera non plus ultra, nebo "jenom" děvkaře, každá z nich by udělala cokoliv, jen kdyby ji měl rád, byl na ni hodný a miloval jen ji ...
Jenže ne "hodný slušný účetní", který bude chodit z práce rovnou domů, pomáhat se vším, který bude mít rád jen ji i jejich děti.... který se bude starat, aby doma nebyly nakřivo poličky, aby všechny kličky fungovaly, žádná dvířka nebyla na upadnutí, žárovky všude svítily... ne - takový není tou modlou, po které ženy touží. Ony chtějí toho svého KZO (kriminálně závadová osoba), toho ďáblíka, který je uhranul, toho, co po něm jedou všechny ženské, právě toho šoumena, který je všude vyhlášený... - ale který nikdy nebude "Panem spořádaným".
A tak se - podle vzoru babiček - všechno to pozdější trápení dlouhá léta schovává pod zástěru, "neničí se rodina dětem", protože děti mají tatínka rády... a mezitím běží nenahraditelná léta... Myslím, že není nikdo, kdo si nic podobného ani trochu nezažil. Je totiž nesmírně těžké si sám sobě přiznat prohru, odhodlat se k totální změně. Stále doufáme, věříme slibům (někdy ani ty nejsou - je jen naše odevzdanost osudu). Od kolika z vás jsem už slyšela: "Já jsem si život zkazila, s tím už se nic udělat nedá, musím to vydržet kvůli dětem... Nemám stejně kam jít, nic neumím, kde bych na to vzala..." atd. atd. Však to tu čtete, že? Nemyslím, že by to byly jen plané výmluvy, věřím, že mnohé z těch, co to píšou, jsou v té tupé rezignaci až po uši. Ne, některé jsou opravdu až na dně. Jako zářný příklad toho, že to tak musí být, jsou jim přeci životy jejich maminek, babiček. Takže to asi opravdu jinak nejde?
Vzpomínáte si na případ, který se tu ocitl asi před měsícem, kdy se jedné ženě stala pěkně ohavná "nepříjemnost" (dcera s jejím partnerem)? Obdivovala jsem ji, jak při všem tom zoufání si dokázala situaci zvládnout. A to jen díky dodržování několika zásad: důslednost a sebeovládání. Jen si vzpomeňte, některé moje drahé Kudlánečky, kolikrát vám mnohým říkám: "vydrž to, nehysterči, ovládni se!" (a pak jen slyším: "Když to nejde...") Ano, ale pak se to vymstí... Člověk, když mu o něco jde, se přeci musí ovládat... také se nevyčůráte uprostřed ulice, když se vám chce, také neřeknete šéfovi do obličeje: "ty hnusnej debile!" - i když si to pak doma tisíckrát opakujete. Tak proč se nedokážete ovládnout, když vám jde o současnost i budoucnost? Proč se v partnerských vztazích chováte jak malé uvztekané děti? Praštit sebou na zádíčka, kopat nožičkama, mrskat ručičkama, hubu dokořán a řvát: "Já ho chciiiiiiii!" Cožpak se tím dá něco dokázat?
Pokusíte se také někdy vžít do duše toho druhého? Když přichází domů a už přesně ví, co ho čeká: ubrečená natažená pusa, výčitek plné oči, smutnice jak vyšitá... Pak není divu, že se ještě před dveřmi otočí a raději jde jinam. No, abych všem neubližovala, mnohdy dotyčný ani domů nejde, jde rovnou za tou druhou (třetí atd.), která mu dává slastný pocit úspěšného lovce... Domů? Tam až pak, protože doma je všedno... tam už to zná. Ale to jsem zase na začátku - když si dotyčná vybrala za životního partnera lovce, nemůže čekat, že si od oltáře odvede hodného účetního...
Proto jsem vás vyzvala k vypsání vašich příběhů. Jsou smutné, ale současně dodávají odvahu, nabízejí víru v možnost podstatně lepšího osudu. Nejen svého, ale i dětí. Sama jsem vyrůstala v rodině, kde vlastně žádná láska nebyla. Naši se nehádali, ale také jsem nikdy neviděla, že by spolu laškovali, že by si dali pusu. Dodnes si přesně pamatuju, jak jsem to viděla pak u jedné kamarádky, když jsem byla u nich doma. Táta s mámou spolu "blbli", smáli se... bylo to něco tak odlišného od toho "spolubydlení", co jsem znala z domova... A teď vidím, že to je stejné i u tolika jiných. Myslíte, že dá dětem něco do života? Vždyť právě doma se formuje jejich budoucí život... Když už chce někdo rezignovat, neměl by s sebou táhnout i děti - neměly by zažívat něco podobného. Jeden známý český psycholog řekl: "Podstatně méně dětem uškodí hádka rodičů, která se ukončí a pak je zase všechno fajn a rodiče se mají rádi. Než tichá domácnost dvou studených čumáků." :-)))
Jsem ráda, že si tu navzájem dodáváte rady a podpory. Neznáme se sice, ale je tu prima pohoda :-))) Je to fajn, žejo?
|
< Předch. | Další > |
---|