|
 Není to dávno, co vysílala ČT1 pořad „Trapasy", tři celkem povedené povídky, které byly prokládány historkami herců, přítomnými ve studiu. Někdo z nich tam vzpomněl zubaře a návštěvy s ordinací spojené. A to mi připomnělo taky jeden můj "velice osobní" zážitek, spojený se zubařem, o který se s vámi ráda podělím.
Bylo mi něco kolem třicítky, bydlela jsem v malém posádkovém městě v západních Čechách a byla jsem členkou autoklubu. Tehdy se na našem terénu Svatého Petra jezdilo mistrovství Československa v motokrosu ve stopětadvacítkách. Pro motoristické i nemotoristické obyvatele to byla vždy sláva, závody přenášela i televize. My - ženské osazenstvo autoklubu - jsme zajišťovaly pohoštění pro pořadatele, závodníky a hosty. Lékařský dozor zajišťovala poliklinika a vojenský útvar - každý z nich tam měl svoji sanitku a službu konajícího lékaře. V tom roce lékařský dozor vyšel na vojenského zubaře. Bylo o něm známo, že je to opravdu zubařská kapacita (kdekdo se k němu chtěl dostat) a navíc vyhlášený proutník. A tak se v klubovně po ukončení závodů sešli u stolu můj manžel a onen zubař (nebudu jmenovat, zkrátka zubař). A jak tak klábosili a mámili na mě panáky, tak se dohodli, že mému muži spraví zuby a kdy má za ním do kasáren přijít. Tím se manžel stal „prominentním pacientem" a já samozřejmě chtěla taky. Takže když mě začal bolet zub, požádala jsem pana doktora, jestli bych k němu nemohla také přijít. Velice ochotně souhlasil, vysvětlil mi, že na bráně už budu nahlášena, jen mám říct jméno a služba mě odvede k němu do ordinace. S sebou mám ale určitě vzít láhev rumu - na dotaz „k čemu?" mi bylo řečeno, že na vyplachování úst. Když mě služba dovedla před ordinaci, stálo tam několik vojáků, kteří si mě pořádně přeměřili pohledem, nasadili čepice a odkráčeli neznámo kam; já pak zbyla na chodbě sama. To už mi bylo jasné, co se musí asi v ordinaci dít, když přijde na ošetření dáma, ale nebylo mi jasné, kde a jak. Když jsem vešla oznámila jsem doktorovi, že ostatní odešli a ptala se proč? a dostalo se mi vynikající odpovědi - vysvětlení, že na zubařském křesle je to nejlepší a určitě jsem to tam ještě nedělala... Opravdu nedělala - a byla jsem snad jediná pacientka, které se pan doktor šťoural jenom v zubech, i když je pravda, že udržet si ho od těla, mi dalo strašnou fušku. Když se občas po létech potkáme, tak mě už z dálky zdraví - „nazdar bestie" . Ví sice o mně, že jsem nebyla žádná světice, ale rozhodně jsem nehodlala být jeho trofej. Zdenka
|
