Kudlanky a Kudlánci, chtěla bych vám všem ještě jednou poděkovat. Neumíte si asi ani představit, jakou oporou jste pro mě byli, vy, pro mě úplně neznámí lidé. Mohla jsem si přečíst vaše názory a rady, měla jsem nad čím přemýšlet, co si vybrat. A najednou jsem věděla, že někde, kdesi, mám plno dobrých kamarádek a kamarádů.
A teď bych vám ještě chtěla napsat, co a jak jsem tedy udělala. Zabalila jsem kufry dceři. Ano, jí. Protože „přítel" (ani se mi to slovo ve spojení s ním už nechce psát!) si pro věci přijde v pondělí, do té doby bude prý u kamaráda, a pak už konec. V to pondělí prý už si jen převeze věci. Pochopitelně, že takové ty věci, co jsou doma běžně „navrchu", jsem mu sbalila hned, prostě jsem to nechtěla ani vidět - věci z koupelny, na spaní, jeho drobnosti, co tu měl. Ostatní ať si spakuje sám. Mj. klíče mám od něj už zpátky. Ještě bych chtěla napsat, že nějak hůř snáším tu zradu od dcery, než od něj. Nějak máme asi v sobě zafixováno, že „zrádce" je spíš partner, než vaše vlastní dítě. K dceři: zavolala jsem milému ex, jejímu otci a zeptala se, co je pravdy na tom, že by si ji vzal k sobě. Trochu se vytáčel, ale v podstatě to potvrdil. Tak jsem mu řekla, že po tomhle, co mi udělala, bude lepší, když budeme nějakou dobu bydlet od sebe a že tedy budu ráda, když si ji vezme na nějakou dobu k sobě. S tím souhlasil (asi neví, co to bude obnášet), prý bude bydlet s jeho matkou (mají RD). Dcera byla celé odpoledne pryč, mezitím jsem jí všechno spakovala (kde se ve mně vzala ta energie, to nevím) a když přišla, tak už jsme na ni čekali. Ex se zachoval kupodivu velmi dobře, opravdu pro ni přijel a taky ji ještě večer odvezl. Teprve, když odjeli, tak jsem se docela sesypala. To všechno bylo doposud najednou tak rychlé - ten dopis, vzkaz, přiznání, ta moje hurá akce. Ještě jedno, to s tím dopisem. Ona to prý nechala otevřené náhodou a uvědomila si to, až když už nebyla doma. Pak prý mu poslala sms, jestli by se nepodíval k počítači, že jestli by to nezavřel. A on prý jen viděl, že já to vidím. Tak prý se rozhodl, že mi to všechno řekne. Nechce se mi na to vůbec myslet: jestli oni dva spolu budou, co a jak bude dál. Říkal, jak toho lituje, ale nechtěla jsem o tom s ním vůbec mluvit, je mi najednou úplně odporný. Teď jen myslím na to, co ta holka hloupá tam bude dělat, byla zvyklá na tolik věcí, co tam určitě mít nebude! Kdyby byla malá, tak bych ji seřezala, ale když si vzpomenu, jak tak proti mně stála a „hájila svou lásku!!!". Na jednu stranu jsem ráda, že bude víkend, na druhou se strašně bojím toho prázdného bytu. Já nemůžu jít ani k našim, vůbec nevím, jak to vysvětlím, že jsem najednou sama. Nemůžu si pozvat žádnou kamarádku, snažím se všem vyhýbat, jak jsem ubrečená, tak říkám, že mám alergii. Asi píšu zmateně, ale jen jsem vám ještě byla dlužná, to poděkování. Ať vás nic podobného nikoho nepotká, ještě jednou děkuju, Krystýna
|