Nebyla jsem v manželství žádná světice, ale taky jsem hned nebalila kufry, když jsem si někde užila a taky jsem pro stejně postižené měla pochopení. Tehdy jsem pracovala ve výpočetním středisku jako operátorka u sálového počítače. Dělali jsme na tři směny a do práce jsem jezdívala autem. Jednou mě náš podnikový šofér při odpolední směně požádal, jestli bych mu na pár hodin nepůjčila auto, že mi ho vrátí s plnou nádrží...

      Bezvadný obchod, kdo by ho nevyužil, akorát jsem zdůraznila, že nesmí jet do lesa na Jirnou, to byl revír mého muže; nejlépe by bylo, kdyby se okolním lesům a cestám vyhnul úplně. A tak nám to fungovalo při odpoledních směnách až do doby, kdy měli myslivci nějakou konferenci v okresním městě...

     Manžel pak hned po návratu začal výslech, co naše auto po několikrát dělalo tam a tam v lese a s kým jsem tam byla...

     Počítat uměl, takže si dal dohromady, že v tu dobu jsem měla být na sále a tak mi nedalo velkou práci mu vysvětlit, jak se věci mají. Ten „informátor" viděl muže, ale ženu z auta ne, a mě znal osobně. Manželovi taky bylo divné, že najednou se jezdí na skoro plnou nádrž, když obvykle bývá prázdná, a tak mi pak tenhle obchod velice striktně zakázal a já k nemalému zklamání našeho šoféra uposlechla. (Kdyby to bonznul nějaký dědek moralista bez poskvrnky, ale byl to zrovna stejný záletník jako my, takže při nejbližší příležitosti jsem mu to omlátila o hlavu.)

     Jednou jsme si takhle s mým milencem narychlo si odskočili zaskotačit  v pozdních nočních hodinách a zaparkovali na cestě k jeho mlýnu, kousek za značkou "Zákaz vjezdu - vojenský prostor". Protože v té oblasti měl chalupu (v tu chvíli jsme tam nemohli), ubezpečil mě, že se nic neděje, že v tuhle dobu ani o nic nejde a je bezpečno.

     Nebyli jsme tam poprvé a tak všechno proběhlo v pohodě, dokud najednou nevyletěla světla, pak zastavilo auto a někdo s baterkou začal svítit přímo na nás, klepat na kapotu - a už tu byla výzva k předložení dokladů a "Vystupte si!". Vojenská hlídka. Výzvy byly neodbytné, takže nebyl čas se obléknout, navíc důstojník viděl, že načapal milence a zřejmě se chtěl pobavit. OK, ale já jsem neztratila nervy (byli jsme tam mým autem) a vystoupila - tehdy štíhlá, trochu zpocená a rozcuchaná - oblečená jen do přivřených víček - a podala mu doklady. Byl přeci jen džentlmen - alespoň zavelel ostatním „otočte se". Po prozkoumání dokladů jsme dostali ponaučení, že tohle je vojenský prostor a nemáme tam co pohledávat,  a ať okamžitě zmizíme...

     Tohle ovšem nebyl konec. Po pár dnech mi přišel od vojáků doporučený dopis, abych se dostavila na posádkovou zprávu. V tu chvíli se mi rozklepala kolena a krve by se ve mně nedořezal. Bylo mi sice divné, že předvolání je na 18. hodinu, ale v tu chvíli člověk myslí na jiné věci a všechnymožné následky a hlavně případné prozrazení. S malinkou dušičkou jsem se v určený den a hodinu dostavila na posádku, tam mě službu konající voják odvedl před kancelář (do té doby jsem tam nebyla a nezažila, jak to v kasárnách chodí), vešel dovnitř, slyšela jsem hlášení a pak mě uvedl. Za stolem seděl mladý důstojník, zády ke mně nějaká vojenská šajba s mořem hvězdiček na distinkcích.

     Nebudu popisovat trapnosti, ale když se šajba otočila, myslela jsem, že ho zabiju. Byl to jeden dobrý známý, kterého jsem ale do té doby v uniformě neviděla a když se z hlášení od svého mladšího podřízeného dozvěděl, koho to načapali na cestě, tak zrežírovali tohle divadlo! Když jsme se pak všichni vysmáli, tak konečné rezumé z celé scénky bylo - když jseš takový pose*a, tak radš nezahejbej.

- jo, a ještě jednu příhodu na "tohle ožehavé téma":