|
 Zrovna jsem se vrátila z "Dovolené s pěti Tibeťany" z řecké Pargy. Na pokoji jsem bydlela s paní Maruškou, čuprholkou o 10 let starší než já a mě je prosím přes šedesát. Poslední den před odletem se nás sluníčku zželelo a tak zalezlo za mračna, která se ne a ne rozfoukat. A tak po snídani, místo k vodě, jsme zůstali doma.
Někdo seděl na balkoně a čet, já si zalezla do pelechu a dospávala. No a Maruška se jala ne zrovna balit, ale tak nějak schraňovat věci na hromádky. Když jsem se asi po hodině probrala a vidím její ušlechtilou činnost, tak jsem ji pochválila, jaká je šikulka, jenže Maruška prohlásila: „Člověče, nemůžu najít mobil, vylez a prozvoň mě". Začala jsem se smát, protože jsme každou chvíli něco hledaly, asi je to věkem. Svůj mobil jsem měla na toaletním stolku vedle dveří na balkon a tak jsem vylezla a vytočila Maruščino číslo - no, a nic. Musím podotknout, že dopoledne jsme obvykle chodily k bazénu u sousedního penzionu, na který jsme přes zahradu viděly. A jak tak stojím u balkonových dveří, slyším nějakou melodii právě odněkud od bazénu.... Tak hned na Marušku, pojď sem a poslouchej, není to tvoje vyzvánění? Chvíli poslouchala a pak prohlásila: je to moje, proboha kde se tam vzal? Měla na sobě uvázaný jenom sárong, pod ním nic, ale suverenně tak vypálila z pokoje. Počkej na mě, řvu za ní, na sobě taky jen sárong, ve chvatu jsem na sebe narvala aspoň plavkové kalhotky, popadla peněženku a cigára a mastila za ní. Když jsme k bazénu chodily, tak jsem rázovala vepředu a za mnou se Maruška táhla - jak se říká, jako „thér z bečky". Tentokrát rázovala Maruška, a za ní jsem letěla já... (tohle je prý tamější Zdenin ctitel...) Když jsme přifrčely k bazénu, u baru byla jen manželka majitele; a tak ji povídáme: telefon, mobil. Koukala na nás vyděšeně, co chceme? Nu, obvykle jsem měla na papíru připravenou řeckou větu a ona mě učila výslovnost, tak nezbylo nic jiného, než znovu Marušku prozvonit. Tentokrát se mobil ozval na regálu s pitím; paní se zasmála a podala nám ho. Maruška byla štěstím celá bez sebe - loni taky v Řecku ztratila mobil, ale tenkrát se nenašel. Tak a za odměnu si sedneme a dáme si frapíčko, ještě že tam ten mobil včera zapomněla, říkám si, jinak bych ji na to frapé nedostala. Jak tak sedíme a popíjíme, přišel majitel a když uviděl na stole dva mobily, zasmál se a řekl á mobil, a Maruška, která většinou komunikovala anglicky, s přešťastným úsměvem na tváři a rukama složenýma na prsou vyhrkla: „efcharisto", což je řecky děkuji. Ve finále, než jsme to frapé dopily, se nás tam sešlo celkem pět a tak jsme si na rozloučenou s Řeckem dali ještě všichni panáka, někdo METAXU, někdo OUZO, a ruky podáním se rozloučili s majitelem - s příslibem, že se za nějaký čas zase vrátíme. Na dotaz, kdy odlétáme, už zase slyšel jen anglicky „tumorou". Zdena P.
|
Ta Metaxa byla výborná a společnost,která se tam sešla, jak by smet. Škoda,že to byl už poslední večer. Zdravím všechny, kteří se toho zúčastnili. 
