moje tchýně má z létání fóbii - třeba by jí to pomohlo...

je i na you - tube dostupný nepřeberný množství dílů seriálů o vyšetřování leteckejch neštěstí. Závěry jsou dost pesimistický - za katastrofu mohla často úplná blbina, která se zřetězila s dalšíma blbinama do smrtelnýho průseru. Přesto se lítat nebojím - zatím jsem letěl v životě 4x a počítám, že tak ještě 10x poletím. Pravděpodobnost, že to nepřežiju, se tudíž asi ani nedá spočítat .

je statisticky nejbezpečnější způsob dopravy. Mnohem větší hazard je jízda autem. A jízda autem po D1 už je přímo ruská ruleta.

o své první cestě letadlem - huh, nejhorší bylo to všechno "před tím"!

znova setkala se svým leteckým instruktorem dali jsme kafíčko v milé kavárně, už má něco nadrandíno 72 let, ale je to prima chlap typ Robert Redford v letech, všechny ženský do něj byly zamilovaný, ale on byl do mě. Jó já se s ním něco nalítala, byly to krásný a dobrodružný chvilky.....

do vypsané soutěže se asi nehodí a proto ho nebudu posílat na zavináč kudlanka.cz, ale napíšu ho přímo sem.
Už jednou jsem tu někde psal, že jsem sloužil v Plzni. Já na tu vojnu docela rád vzpomínám, protože mě mnohému naučila, a pokud se nějakému odpůrci vojenské služby nebude zdát slovo mnohému to pravé ořechové, určitě mě naučila pořádku a zodpovědnosti. Sloužil jsem dole ve městě, na tehdejším velitelství divize a z toho plynuly jednak povinosti, ale i určitá volnost s vycházkovou knížkou stále v kapse i určitá benevolence ze strany velitelů k ústroji, také tam nebyly rozcvičky, buzerace od zamindrákovaných poddůstojníků jako ve velkých kasárnách, tam se chodilo normálně do práce. Mojí odjištěnou zbraní bylo elektromagnetické vlnění.
Jednoho dne mi velitel povídá, že si mám nabít baterky, že zítra pojedu na letiště na Bory a poletíme někam za Stříbro. Pilot mi prý řekne podrobnosti. Uf, řetízkový kolotoč mi jako klukovi jednou za život neudělal dobrou náladu a proto jsem na něj nikdy více nelezl. Stejně tak houpačky či lochneska. Přijel jsem na Bory, představil jsem se, ptám se a čekám. Pilot je prý na obědě, přijde za chvíli. Zatím si to dej dovnitř a připoj se na venkovní anténu a ukázal na mou radiostanici. Asi mechanik... Vrtulník, Mi 1, takový malý ruský pulec, pro tři osoby, včetně pilota. Tak ty jedeš se mnou? Otázal se po chvíli pilot, který si ještě sirkou vyšťourával zbytky oběda ze zubů. Jo letím. Plán byl jasný. Měli jsem letět někam za Stříbro, do palpostu. Ve vzduchu jsme měli dělat jakési blbiny, tedy nálety nad dělostřelci - bažanty, kteří se na nás měli učit mířit. No nazdar... Let do Stříbra byl nádherný. S ptačí perspektivy jsem pozoroval krajinu, malé lidi i malá autíčka. Přistáli jsme na louce mezi spoustou kanónů. S jejich velitelem jsme si sjednotili frekvenci, s pilotem si popovídal o výcviku bažantů, co od něho potřebuje a opět jsme startovali. Pokyn, který jsem dostal ze země, jsem měl napsat tiskacím písmem na papír a dát to pilotovi před oči. Přepad od lesa, velké kruhy, malé kruhy, kličkování mezi kanóny, nálety střemhlav na jednotlivá děla a rychlé zmizení za lesem... Udělal jsem dobře, že jsem nešel na oběd. Toho pilota jsem obdivoval. Obrovská síla mě tlačila do sedadla. Obzor jsem měl jednou vpravo, podruhé zase vlevo, vzápětí jsme padali dolů jako šutr, pak jsme zase sekali vrtulí vzduch tak, že ona byla přímo vertikálně a vrtulník ležel ve vzduchu jakoby na boku. Jen jsem doufal, že ten blázen neudělá salto. A pak to přišlo. Špatně, ale jak. Určitě jsem byl i zelenobledý jako stěna. Pootevřel jsem si okénko a lapal po svěžím vzduchu, ale málo platné. Mému žaludku tyhle náhlé změny v ovzduší prostě nesvědčily. Co těď? Kam s tím? Protože jsem mu nechtěl zašpinil podlahu a vnitřek, sundal jsem si lodičku, škubnul jsem za šef, aby byla hlubší a celý obsah snídaně a snad i včerejší večeře jsem umístil do mé vojenské lodičky. Pilot se otočil, usmál se a povídá "hoď to dolůůů..." Velmi rád jsem ho poslechl a zbavil se té hnusné čepice. A pokud nezetlela, leží tam někde dosud.

Házet blití v čepici do lesa, tomu říkáš pořádek?

a ani ses nenamáhal ho vyhledat, vyčistit a odevzdat na konci vojny ? No to snad NE . . .

Mně jednou v zimě ukradli na vojně beranici a než mně kamarádi sehnali ze skladu jinou, ty 3 dny, co jsem neměl na hlavě nic a nemohl ani pochodovat s jednotkou na jídlo, byly hrozný. Takže ZAHODIT svojí čepici na vojně, to vopravdu nepochopím . . . :-)

Třeba: Jednou jsem letěl a spadnli jsme. Nikdo nepřežil...je to dost tragické? Nebo mám přitlačit: Třeba: Spadli jsme a nikdo z letadla nepřežil. A na zemi zahynuli obyvatelé jedné menší vesničky...nebo raději větší vesničky? Nebo hned městečka?
PS: téma poněkud úchylné...