Dobrý den, jsem 30 roků vdaná a mám
teď velké problémy. Celkem žiji ve spokojeném manželství (až na nějaké
výjimky). Ale nyní nastal větší problém. Moje maminka – je jí 72 let – už leží
více jak měsíc v nemocnici na neurologickém oddělení. Stav byl zprvu naprosto
špatný, nedávali nám vůbec naději, ale přesto se z toho dostala. Ale prognóza
je, že to bude asi celé 2 roky trvat, než bude trochu v normálu. To
znamená, že se budeme muset o rodiče starat. Bohužel, můj tatínek, kterému je 74 let, je naprosto
nesamostatný – prostě takový „slon v porcelánu“ – naprosto nic neumí a neví.
Sestra je rozvedená, pracovala v bance. Pracovní dobu
má až do večera. Jablko sváru je v tom, že ona nemá tolik času pro rodiče jako
já. Můj manžel ale naprosto odmítá, abych se o rodiče starala jen já sama, že
mám sestru. Já ho chápu, ale situace je taková, že sestra bude mít neustále
životní problémy – teď dokonce ztratila i práci. Má barák, syna, který žije v Rakousku
a ještě jednoho, který zatím studuje. Má sice „přítele i ne“. Je to dobrá
dcera, ale také trochu nepraktická (po tatínkovi). Já jsem zase až moc
praktická. Manžel jednoznačně nesouhlasí a to i za cenu, že bych od rodičů
dostala jakési finanční vyrovnání navíc. Rodiče nás celý život finančně
podporovali i sestru.
My máme také 2 syny – 27 a 22 let a barák. Navíc,
manžel se také nechová ke mně úplně dobře… Například: když se ho zeptám, co
doma dělal, nebo kde byl tak dlouho, tak je oheň na střeše. Není s ním možná
domluva. On říká, že „na blbou otázku, blbá odpověď“. Přitom mockrát jsem mu
říkala, že se ho přece mohu zeptat na všechno, že na tom nic není. Já sama mu
odpovídám na všechno a nijak mě to neobtěžuje, naopak jsem ráda, že má zájem o
mě a mou práci, vždyť je to přece normální! Vím, asi je to jen drobnost, ale
věřte mi, že mě to nesmírně mrzí a odcizuje mě to od něho. Člověk se uzavírá do
sebe s pocitem, že nemá adekvátního partnera.
Mě to trápí, protože tyto „drobné“ věci – a není jich
málo – mi už dlouho otravují život. Už bych s ním ani nějak nechtěla být…
Chtěla bych se raději odstěhovat k rodičům, protože by nám to nejspíš prospělo.
Nevím, jestli jsem to napsala výstižně. Je to jen v kostce. Děkuji a zdravím,
JOLANA
ODPOVĚĎ:
Milá Jolanko, nejprve ti gratuluji k dnešnímu svátku,
doufám, že to byl hezký den. Jinak - mohu ti hned spatra vyjmenovat několik
dalších svých kamarádek, které jsou na tom podobně, jako ty. Chytré, snaživé,
pracovité, snaží se všechno vyřešit, pomoci, udělat, zařídit… A jak to s nimi
dopadá? Nakonec dělají opravdu za všechny všechno – a vděk?
Ani se neptej… Ostatně – je to prostě všechno stejné. S
tvým manželem je to podle známého přísloví: Starého psa novým kouskům nenaučíš. On si, bohužel, zvykl, že od tebe
má dokonalý servis a že jsi jeho (nejspíš až hulvátské) chování dlouho
tolerovala. Prostě – on ti odsekne a ty „pro klid v rodině“ se zas tak moc
nebouříš. Je tedy po jeho.
Nyní má strach, že by snad mohl být „škodný“, že by
ses nevěnovala tolik vaší domácnosti, když by ses starala navíc o rodiče. Že by
měl být milejší? Chovat se líp a třeba ti i pomoci? To je asi tak
pravděpodobné, jako že příští týden poletíš na Mars. Prostě – takhle už je
naučený a jen tak se nezmění. Je tedy absolutně všechno na tobě a doporučuji
ti, aby ses také podle toho zařídila. Víš, musíš se naučit být alespoň trošinku
„sobecká“. Myslet na sebe a svůj život, nejen na ty druhé. Rozmysli si všechno,
co je potřebné, seřaď si priority a podle toho se zařiď.
Nevím, neznám to u vás, takže ti dávám jen takový
nápad – záleží na tobě, jak to uděláš opravdu: psala jsi, že rodiče vás celý
život podporovali. Panebože, teď, když jsou ve špatné situaci a potřebují
pomoc, tak si opravdu zaslouží, abyste jim to nějak vrátili, to je zcela v
pořádku – a minimálně slušnost (i když se to už moc – bohužel – dnes „nenosí“).
Tak se o to trochu podělte všichni dohromady – nejen ty. Víš, myslím tím,
stanovit si víceméně přesný rozpis, kdo jak k rodičům půjde. Když to počítám,
je vás na to pět – ty, tvoji dva synové, sestra a jeden její syn. Páni kluci by
měli alespoň jednou za měsíc každý se dědečkovi na hodinku u něho věnovat. Ta hodinka
je nezabije a pro dědu to bude nesmírné psychické povzbuzení. Stejně jako jít
za babičkou…
Tvoje sestra by mohla přeci jen něco zařídit – dejme
tomu minimálně jednou za týden by mohla (zvláště nyní, když je bez práce)
obstarat nákup, vyprání, uvařit mu nějaké jídlo – atd. tedy, jak se vy dvě
domluvíte. Já vím, většina práce asi zůstane na tobě, ale nebude to všechna
práce! Tatínka pak „naprogramuj“ a pomalu vycvič na nějaké ty „základní“ úkony…
Neboj, časem se také něco naučí zvládnout… Nedovol mu, aby se sesypal. Když
bude mít i sebemenší „povinnost“, pomůže mu to :-))).
A ohledně tvého manžela: Neboj se už žádných jeho
„hloupých řečí“. Ale: jednej, nebav se s ním, nediskutuj. Tedy: jednej tak, jak
bys uznala za vhodné, že je nejlepší. Rozhodně však tak, jako kdybys byla jen
ty sama, se syny. Když pak řekne, proč jsi mu to neřekla, nebo se ho nezeptala,
tak mu s milým úsměvem odpověz: „vždycky jsi říkal – ‚na blbou otázku, blbá
odpověď‘. A moje otázky byly podle tebe doposud jen blbý – tak co bych se tě
tedy ptala?“
Především
se ho neboj!
Doprčic, ženská, jsi už dost stará, abys věděla, co
máš dělat! On kolem sebe jen „seká“, protože se bojí, aby nepřišel o
pohodlíčko, kterým jsi ho do teď obalovala!!! Věřím, že po nějakém tom prvním
remcání se zklidní a dá ti pokoj, rozhodně ty nikam neutíkej!!!
Když budeš chtít, ještě se ozvi.
M.j. Uvědomuješ si, že tvoje poslední věty poněkud
„ruší“ ten úvod o spokojeném manželství? :-))) Kudl@nka
|