|
Chlap si najde přítelkyni většinou proto, aby si znovu dokázal svou mužnost. Po letech je zase schopen podávat mimořádné výkony v posteli, užívá si romantické výlety, zásobuje milenku příběhy, ve kterých byl ze všech nejvíc ,cool‘ a které jeho žena už dávno slyšela. Přikládám tři namátkou vybrané komentáře posledních dnů - jak neustále se opakující - což?
Před skoro 2,5 rokem jsem se seznámila se zadaným mužem. Já byla nezadaná a tak občas se s někym vidět mi bylo příjemné. Ale náš vztah začal být vážnější a oba jsme se zamilovali. Tenkrát se mi zdálo, že takového chlapa mít vedle sebe celý život.. to by se mi snad splnil sen. Skoro rok jsme se v tom plácali, on se nedokázal rozhodnout, jestli já nebo ona. Nakonec se rozhodl pro mě, vyhrála jsem. Dneska spolu přes rok žijeme. Musím konstatovat, že jsem nic nevyhrála, protože ten úžasný chlap již tak úžasný není. Umí být pěkně nervozní, pěkně podrážděný, když si na mě chce najít nějakou vadu, vždy si ji najde.. ale to by se dalo možná ještě občas zkousnout. Horší je, že situace se opakuje a on si zase našel nějakou milenku... Najednou je to ale nnohem těžší odejít, svým způsobem ho mám ráda, ale to. co dělá, se mi hnusí. Nejvíc mě asi trápí to, že k tomu nemá důvod a dělá to jen, protože to chce dělat. Nevím jestli bojovat za chlapa, který se občas ke mě ani nechová hezky a který, kdo ví, nikdy nebude žádné ženě věrný....
Zažila jsem skoro to samé, sice nejsem vdaná, a nemáme děti, ale byli jsme spolu několik let, a on se v práci zamiloval do kolegyně. Neunesl to, neustál to, já na to přišla, stále zapíral, doma samé hádky, výčitky, tak jsem mu jednou poskládala kufry a šel k rodičům (kolegyně je vdaná a má děti, k ní to nešlo). Dnes je to půl roku. Prvně jsem prosila, ať se vrátí; on ne. Já se hroutila, psycholožka mě držela nad vodou. Několikrát jsem to utla, razantní řez, konec. Žádný kontakt, sms, email, nic prostě. Sama jsem to chtěla, ať se z toho dostanu. Sice jsem doma brečela pořád, i v práci, a musela jsem asi vypadat, že se mi zbořil svět. Zbořil. Pak jsem se ozvěděla, že se rozešli už před několika měsíci. A jak to je dnes? Kdybych za ní nezašla a nevyříkala si to s ní, tak bychom nebyli dneska spolu. Šla jsem za ní s tím, jestli ho chce, tak ať se s manželem rozvede a mého přítele netahá za nos, že ho mám tak moc ráda, že mi záleží na jeho štěstí a ať si to spolu užijí, ale mě už do toho netahají. No a byl konec. Jen ten můj princ svým způsobem nás miluje obě. Ona je jeho kamarádka a kolegyně v práci, já jeho žena, ale bez prstýnku. Nemají nic spolu. Jestli by si ale spolu něco začli, zničím rodinu já jí a ona to ví.
Přihodilo se mi něco podobného, když jsem byla doma s dítětem - a zaregistrovala jsem první příznaky dříve, než došlo ke skutečné fyzické nevěře. Později se manžel přiznal, opustil milenku - ale již nikdy se neobnovil vztah důvěry. Odešla jsem od něj stejně. Jeho tehdejší milenka si mezitím našla jiného. Po letech jsem já ve vztahu milenka - ženatý (s jiným mužem). Také on to nedokáže řešit chlapsky, i když ke mně neustále utíká. Trápíme se všichni tři... On je jí zavázán, že mu v mládí pomohla. Celý život ji podváděl, ale teprve teď ho začalo trápit svědomí - pochopil, co je Láska. Čím více mne miluje, tím větší má výčitky svědomí. Jeho žena o vztahu ví, přesto se jej nechce vzdát. Pláče, citově vydírá, sahá k alkoholu. A on se cítí za vztah odpovědný a vinen.
Myslíte, že to je opravdu tak zákonité, že lidi nemohou žít monogamním způsobem života? Že k manželství prostě patří nevěra? d@niela
|
Líbí se mi tvůj velkorysý přístup, nenech se rozladit. Zas tak neuvěřitelné to není, cos popsala. Víš kolik lidí žije skutečne ve třech? Jenom je to zatím ješte docela tabuizované.
