Zazvonila u mě poránu sousedka. Prý jí došly vajíčka, jestli by si nemohla pár vypůjčit. V rámci dobrých sousedských vztahů jsem řekla ano - a šla do kurníku čerstvá vajíčka posbírat. Přinesla jsem je domů, omyla, osušila a naskládala do kartónu. Poseděly jsme se sousedkou, popily kafe, trošku podrbaly a já se dozvěděla plno novinek:
komu se narodilo miminko, jakého je pohlaví, jaké má s touhle rodinou vyhlídky do budoucna, kdo potratil, kdo se rozvedl a kdo naopak vdal či oženil, a kdo koho kde bije pro správnou funkci manželství. Pak odešla. Jindy se tu zastavil soused, jestli nemám tu správnou žárovku do jeho stařičkého pikapa. Šli jsme tedy do garáže, prohledali kde co, i do mého pikapa jsme koukli, ale žárovku jsme nenašli. Mezitím, co jsme hledali, jsem se dozvěděla, kdo právě umřel, koho zamordovali, kdo dostane jakou pojistku a po kom, a že celej svět stojí za prd. Soused je holt veselá kopa. Pak mi zavolala jiná sousedka, abych ji odvezla, přivezla, nakoupila, pomohla, udělala.... zkrátka po třetím telefonátu jsem přestala telefon zvedat. Od téhle se totiž nedozvím ani co je za den, natož nějaké drby. Onehdá mi zavolal místní opilec, pro kterého jsem kdysi v pomatení mysli dělala spoustu věcí, od nákupů až po vožení k doktorům, v domnění, že chudák nikoho nemá. Tentokrát po mně chtěl úplnou maličkost - postavit mu verandu. Asi 5 x 3 metry, ze dřeva, prostě něco zanedbatelného, co se přece dá zmáknout před snídaní. Samozřejmě zadarmo. Pro mě úplná hračka! A tak jsem souhlasila - pod jednou podmínkou: že nejdřív přijde on sem a pomůže mi vyložit pikapa plného dřeva na topení. Tím jsem spustila lavinu nářků, jak je nemocný, jak se nemůže ohnout, jak se nemůže ani malinko předklonit, jak by mu upadly ruce... Představila jsem si v duchu ten švih a rychlost, s jakou by se ohýbal, pokud bych před něj sázela na podlahu lahve whisky a musela jsem se začít smát. Už jsem o něm od té doby neslyšela, ale v poslední době začal zase kroužit kolem mého domu; brzo mohu očekávat další požadavky... Mezitím si jiná sousedka pravidelně chodí půjčovat videokazety. Nemá televizní příjem, je už několik měsíců sama doma, a tak se nudí. Od ní se obvykle dozvídám novinky - jako kdo s kým je ve válce, kdo na koho hulákal, kdo koho udal a proč, co si koupili nebo co budují její nejbližší sousedé - zkrátka telegraf. Ale úplně bezkonkurenční je můj přímý soused a kamarád. Kromě toho, že mě občas budí telefonem v osm ráno (kdy já mám tu nejsladší půlnoc) a dožaduje se snídaně a kafe, je schopen mi vysvětlit všechny příbuzenské i ostatní vztahy všech feťáků v širokém okolí, jejich minulost, přítomnost a jeho přesné rozpitvání jejich budoucnosti. To celé prokládá odhady finanční budoucnosti celých Států, své, mojí - a světa vůbec. Pak přeskočí na ceny benzínu, na finanční situaci ostatních lidí v naší malé vesničce, na technické problémy svého vozidla, které okamžitě porovnává s technickými problémy aut ostatních lidí, a obvykle zakončí nějakým požadavkem - uříznout kuchyňskou desku, pohlídat psa, nainstalovat bojler nebo aspoň půjčit nářadí. Já nějak nemusím mluvit vůbec, vystačí si sám. Obvykle mi jde hlava kolem ještě dvě hodiny po jeho odchodu, ale musím uznat, že mi aspoň na oplátku občas přinese třeba kuře - tedy pokud je může koupit se slevou. Včera se tu zase ukázala ta vajíčková sousedka. A že by si potřebovala „půjčit" pár vajíček, že jí došly... tak jsem jí nabídla kafe, ukázala, kde je kurník a ať si jde nasbírat. Nějak ty vajíčka asi tak nutně nepotřebovala, protože pak na ně úplně zapomněla .... Zkrátka - vyžírkové jsou všude, rozdíl je jenom v tom, s jakým šarmem ten kterej umí vyžírat... Ceskymo
|