Další situace se vyvrbila, když jsem si musela – fakt, opravdu musela – nechat udělat nové brýle. Ty staré jsou už zdrásané jak jeskyně od pralidí, jedna nožička držela drátkem a celkově bylo jasné, že s nimi už vidím podstatně hůř než bez nich. Navštívila jsem tedy blízkou optiku. Byly tam dvě fakt fantastické holky – milé, příjemné a velmi ochotné. Ta optometristka, co mi měřila oči – to byl zážitek. Věnovala se mi úplně dokonale, vybrala mi skla, se kterými budu vidět snad i do duší.

Obroučky – to bylo taky fajn. Vybíraly jsme, přebíraly, a myslím, že mi budou slušet.

Za týden si pro ně půjdu a moc se těším.

A cena? I když obě dívčiny věděly, že jsem chudá důchodkyně, a že tedy si nemůžu nějak vyskakovat, a i když jsme vybraly jedny z nejlevnějších, tak se částka stejně zastavila někde u třinácti tisícovek. No, naštěstí brýle se zas tak často nové nepořizují…

O zubařích asi víte všichni své.

Nezdědila jsem po rodičích zrovna pevné zoubky, i když byly kupodivu rovné a hezké, tak pendrek vydržely, i přes opravdu pečlivou údržbu. Takže jsem za život poznala opravdu hoooodně zubařů. A taky si vytrpěla, však to znáte. Ano, teď je to už – alespoň co se týká průvodní bolesti – jiné, dnes lehounká injekce a zubař vám může uříznou půl pusy a vy o ničem nevíte. Vzpomínám, na ty první oblbováky, kdy jsem se snažila být po zubařově zásahu co nejrychleji doma, u možnosti studených obkladů; rychle, „než to přijde k sobě“.

Byla jsem zbabělá, vždy jsem se strašně bála. Jo, dokonce jsem si párkrát vzala s sebou nějakého potomka, aby tam uvnitř byl se mnou. Brala jsem to i výchovně: „vidíš, být u zubaře vlastně nic není!“, ale hlavně to bylo proto, že jsem věděla, že před dětmi ani nehlesnu.

Párkrát, když jsem na nějaké to středověké mučení šla sama, jsem fakt řvala jako kráva…

Ano, dnes je to jiné, šikovný zubař zvládne ošetřit i to nejbolavější místo s relativně nejmenší možnou bolestí.

Ale ty současné ceny? To už nejsou jednotky, ale desítky tisíc…

Tak jsem si posteskla a půjdu si pustit televizi, kde nejspíš budou politici pokračovat v handrkování o tom, kdo může za super ceny másla, dovezeného bůhvíodkud.

Nebo o tom, kdo se rozhodl stávkovat, že má malý plat.  Prostě poslechnu si běžné trampoty našich všedních dnů, pak půjdu vyvenčit čoklíka a sebe.

Jo, a cestou budu vymýšlet nejrůznější možnosti, co nás asi v nejbližším budoucnu čeká.

d@niela