Nechci v žádném případě brát doktorům jejich nadvládu nad námi pacienty, protože my jejich práci známe pouze od pohledu, nerozumíme jí a vlastně jsme na jejich kumštu mnohdy i životně závislí. Vzhledem k tomu, že se jedná o nás či o naše nejbližší, tak jim věříme téměř absolutně. Ano, v posledních letech se často snažíme jejich výsledky kontrolovat, necháme si i jinde ověřit. Mnoho z nás „googlí“, kontaktujeme nejrůznější lékařské poradny s dotazy, případně jdeme k jinému specialistovi, jestli to je opravdu tak, jak ten „náš doktor“ řekl.  

Což je samozřejmě úžasné.

Ano, bez sebemenšího špatného úmyslu chci konstatovat, že už bereme lékařské povolání také jako povolání, samozřejmě i s možností, že i lékař je člověk a může být omylný. A nejen omylný, ale i – pardon – docela obyčejný chlap, občas tedy i prasák…

Jak možná víte, zítra má být vynesen rozsudek nad psychiatrem Cimickým, který má za přesvědčení o svých absolutních možnostech nyní vyfasovat minimálně pět let natvrdo.  

Tahle kauza ve mně otevřela pár temných a velice nepříjemných zážitků z mládí. Ano, podobných, jaké zažily dívky a ženy s tímto „urovnávačem duševních bolístek“.

Bylo mi necelých sedmnáct, když jsem s nějakým relativně banálním problémem nastoupila do jedné pražské nemocnice. Pár dnů po základním vyšetření pan doktor přinesl velkou zalepenou obálku, a že mám jít tam a tam, byla na ní napsána tři oddělení. První -  na kardiologii… Žádné potíže jsem neměla, ale – co ví sedmnáctka o medicíně? Vzala jsem obálku, oblékla župan a boty a šla.

Zaklepala, pan doktor už na mne čekal, s milým úsměvem mi řekl, abych si odložila, že si musí poslechnout mé srdíčko.

Ne, nepoužil stetoskop, ale vlastní ucho. Poslouchal velmi pečlivě, mezitím měl nějaké obyčejné otázky na to, co studuju, jak sportuju a kde…

Pak už jen „Oblečte se“, napsal něco do karty, zase ji vsunul do obálky, zalepil izolepou a poslal mne, prý podle domluvy, ještě na další oddělení, na neurologii.

Jak víte, jsem od mládí holka zvědavá, tak jsem venku, když jsem mířila na další vyšetření, v jiném pavilonu, opatrně obálku rozlepila a „záznamy vyšetření obou předchozích lékařů“ si s docela velkým vztekem přečetla. Ten můj původní totiž posílal svým kámošům pěknou holku na pomazlení…

Ale to už jsem byla před neurologií, kde jsem vlastně ani klepat nemusela, neboť tam čekal pan doktor, ověřil si mé nacionále, vybalil kartu, s vážnou tváří si vše přečetl, pokýval hlavou a požádal mne, abych se svlékla do kalhotek, protože se musí provést cílené neurologické vyšetření.

Jenže já už jednou na neurologii byla, takže jsem věděla, že na to nemusím být nahá. Ano, sáhla jsem si prstem na špičku nosu, pan doktor mi klepal na kolena a posléze mi promasíroval hrudní koš, jestli to je všechno na svém místě. Tedy, přes košilku. Já se svléknout do naha odmítla.

Všechno na místě bylo, a já se osmělila a zeptala, jakou to mám mít vlastně diagnózu? Po mé otázce trochu zvážněl, řekl, že je to celkové vyšetření organismu, a že se už mohu oblíknout.

Do „karty“ také něco připsal, pořádně ji zalepil a poslal mne zpět na mé oddělení, že na tu internu, což byla třetí adresa, už nemusím.