Soneta se narodila 20. dubna 1978 v Mimoni, původně se jmenovala Harfa, pak Grácie a od roku 1984 Soneta, a na toto jméno měla vystavené doklady. Takže jsem jí říkala Soneto, Sonny nebo Kobliho. Měla jsem ji zpočátku ustájenou v poloprázdné stáji jalovic, které se zpočátku, než si zvykly, dost lekaly, když Soneta kolem nich procházela po hnojné chodbě ven ze stáje nebo zpátky. Nemusela být uvázaná, měla pro sebe „box“ ohrazený nízkou, ani ne metr vysokou zídkou. Za ní bylo umyvadlo, do kterého přes zídku Soneta dosáhla a tak jsem jí tam napouštěla vodu (jednou si ji „pustila“ sama, voda přetekla a vyplavila půlku stáje…).

Slámu k podestýlání jsem si v prvních dnech brala z přípravny před stájí a nosila ve velkém starém pohozeném koši, kterému jsem za tím účelem opravila dno. O několik dní později mne vedoucí provozu stanice poslal na pole, kde se sláma zrovna lisovala, tehdy do malých balíků  - no malé až tak nebyly, cca 50x30 a kolem 80 cm dlouhé.

Vylezla jsem si na traktorový vlek a vyskládala si na něm pořádnou fůru a odpoledne ještě druhou, když jsem tu první složila do stáje, do prostoru naproti Sonetiny ohrady. Měla jsem slámu sice pod střechou, ale ve stáji bylo vlhko a asi bych měla později problémy s plesnivěním této slámy. Naštěstí jen o pár měsíců později bylo nutno uvolnit celý prostor stáje jalovicím, takže jsme jalovicím vystlali „moji“ slámu a já si pak brala slámu z přípravny -  tak jak ji nelisovanou vozili pro jalovice ze stohu.

Hnůj od Sonety jsem nakládala na vozík, na který se postupně přidal i hnůj od jalovic a s ním po drážkách hnojné chodby doputoval na venkovní hnojiště za stájí,  nebo,  když ošetřovatelé už měli vykydáno, udělala jsem si u boxu malou kopičku, která se vyvezla odpoledne.

Největší starost byla s krmením. Nejpohodlnější by bylo, kdybych si mohla zaplatit měsíční paušál a brát si krmení z podnikových zásob, ale toto nebylo za socialismu možné. Trochu ovsa jsem si přivezla, další pytel mi prodal p. Schuster (jeden z traktoristů stanice). Ve stáji byla nepoužívaná veliká dřevěná bedna, obdobnou měli v přípravně na šrot pro jalovice, takže i já jsem si mohla zásobu jádra zamknout. Nedlouho po mém nástupu do zaměstnání se rozvážel deputát, já dostala metrák ovsa a dále jsem nakoupila všechen, co mi kdo nabídl a nahromadila ho dohromady tunu!

To bylo tak akorát, pokud jsem počítala cca 3 kg jádra/den  ( v příštích letech jsem pšenici ze svého deputátu měnila za oves a tak jsem tuto složku výživy své klisny měla zajištěnou). Navíc Sonetka úspěšně somrovala – když dávali šrot jalovicím, řehtala a hrabala nohou, a vyžebrala si alespoň „poprášení“ svého žlabu…

Chodila jsem pást Sonetu na louku, ale nemohla jsem tam s ní být tak dlouho, aby se nasytila, a nechat ji tam samotnou i když uvázanou,  jsem se v prvních dnech bála. Věděla jsem, že ještě v Krukanicích není „doma“, při vyjížďkách měla tendenci utíkat směrem od stáje, než aby - jak je normální - spěchala spíše domů…

Určité počáteční omezení krmné dávky kobyle neuškodilo, protože ještě pořád měla mléko a musela jsem jí ho oddojovat. Nějaké zelené krmení jsem si nasekla na louce obrostlé po 2. seči, něco málo nenápadně „ukradla“ jalovicím.  Za pár dní mi dovolil vedoucí provozu, abychom dovezli na Avii seno ze Stříbra, cestu tam nějak vymyslel, že se jelo zpět s prázdným náklaďáčkem (později se jelo ještě pro druhou fůru). Seno mi prodal otec spolužačky z VŠZ, který také choval koně (v těch dobách, jak jste asi pochopili, si koňáci pomáhali).

Také jsem si nasbírala pod stromy u silnice několik pytlů padanek, v době sklizně kukuřice jsem chodila paběrkovat na zemi ležící kukuřičné palice.