 Znáte ty situace, kdy se náhodou nachomýtnete k situaci, ke které nemáte fyzické/mentální dispozice, nikdy jste to nedělali, nevíte, jak se to dělá, je vám to vzdálené na míle daleko, ale už jste v tom, tak prostě musíte držet krok? Tak to se mi děje pořád. Stejně, jako dneska. Měla jsem domluvený vandr s jednou známou, ale na poslední chvíli mi napsala, že má vlastně už dlouho domluveného něco jiného, ale můžu jít s ní. Neopomněla zmínit, že mám velké štěstí, protože je to organizovaná akce, na kterou se jen tak někdo nedostane, je to jen pro zvané a vedené profesionály a ještě větší náhoda, je, že někdo odřekl, proto se uvolnilo místo právě pro mě. 
Pořádá to švýcarský alpinistický klub (první varování), je to vandrování
v jeskyních a jen občas - velký důraz na slovo občas - jsou tam lezecké úseky
(druhé varování), a bude to velká zábava (třetí varování).
Honem narychlo jsem si nachystala požadované vybavení (staré oblečení,
starý batoh, čelovku, helmu, rukavice) a těšila se tedy na pohodovou procházku
v jeskyních.
Už při vstupu do jeskyně, kde jsme se museli slaňovat, mě polévalo horko
a mdloby. Já nikdy v životě nikdy nikam neslaňovala. Pak následovaly úseky,
které byly úzké, nebezpečné a čím dál tím příkřejší. Jeden krok vedle a člověk
skončil někde v díře.
Klouzalo to jako sviňa a bylo velmi málo částí jeskyně, kde se člověk
mohl postavit nebo narovnat. 90 procent toho "pohodového vandru" jsem
strávila na čtyřech, na břichu, sjížděla po zadku, nebo se marně snažila na
laně vytáhnout nahoru.
Vrátit se zpátky nebylo možné, museli jsme se držet minimálně po dvou a
hrozně se mi chtělo čůrat. Zhruba v polovině se jeden z průvodců zeptal, zda to
chce někdo vzdát, protože pokračujeme dále k labyrintu, kde je ještě více
slaňování. Všichni drželi ústa, tak jsem se přizpůsobila a potichu se
pomodlila. Ve čtyřech čtvrtinách položil otázku znovu a velmi se mi ulevilo,
když se někteří vyjádřili, že už raději nebudou pokračovat, protože nás přece
jen čeká cesta nahoru a je třeba šetřit síly.
Pokud jsem si myslela, že cesta dolů do jeskyní bylo peklo, tak oproti
cestě nahoru to bylo teprve předpeklí. Hrozně se mi chtělo čůrat, ale kam, když
trávite veškerý čas v uzoučkých chodbách, kde se ani neotočíte? Můj zodpovědný
průvodce si tedy diskrétně zhasnul čelovku a nechal mě vykonat potřebu přímo
uprostřed horolezecké štreky, která byla kluzká i bez toho. Když musíš, tak
musíš.
Zvuk proudu čůránek se rozléhal jeskyním komplexem, od tepla stoupala v
chladných chodbách skála a mě bylo úplně jedno, že kousek ode mně stojí
nádherný chlap, který vyučuje na univerzitě a o kousek dál jiný, neméně hezký,
který je mmj. i ve Švýcarsku mediálně známý. Příroda volala a s prázdným
močovým měchýřem se lezlo po stěnách mnohem lépe. Ke konci už jsem byla na
konci svých sil, tak mi statní chlapi museli pomoci tlačením do zadních částí
těla, ale dala jsem to a jsem na sebe nesmírně pyšná, protože jsem si sáhla
opravdu na dno svých sil.
Ale ten zážitek, ten mi nikdy nikdo nevezme.
Vždy a všeho schopná
Veronika
|
