Jsou mezi námi lidé, o kterých se říká, že mají Syndrom Petera Pana. Jsou většinou fajn, dokážou být zábavní, a někdy dokonce i svým způsobem charismatičtí. Jejich šarm však současně některé lidi spíše irituje. Tohle označení se vztahuje na chování dospělých lidí, kteří nikdy plně nedozráli. Brání se přijmout dospělé role, vyhýbají se odpovědnosti za své jednání a domáhají se naopak pomoci druhých. Svému okolí však způsobují značné problémy.

Označení syndromu je metaforou odvolávající se na známou pohádkovou postavu - Peter Pan, chlapec, který nestárne.

Syndrom není psychickým onemocněním ani lékařskou diagnózou, je však problémem, o němž je dobré vědět. Bohužel se vztahuje k rostoucímu počtu lidí, kteří se s realitou dospělého života zcela nesžili. Povinnosti, odpovědnosti či role dospělých, a to osobní i profesní, nechtějí či dokonce nejsou schopni převzít. Týká se to nejen povinností, které jsou náročnější, ale i těch, které jsou svou povahou všední, i když občas méně příjemné. Například povinnosti jít do práce, i když se nám zrovna nijak zvlášť nechce. Své osobní potřeby však lidé, postižení tímto syndromem, zpravidla prosazují, a často je upřednostňují i před potřebami druhých.

Bývají spontánní a rádi se obklopují druhými, většinou však především proto, že trpí sklonem cítit se osaměle. Jejich chování je však emocionálně i sociálně nezralé, a vede k tomu, že jsou závislí na druhých, někdy i na „pomoci“ státu, který svou pomocí jejich sklon dále zhoršuje. Někdy i v té míře, že nejsou schopni či ochotni se o sebe sami postarat.

Hlavní příčinou jejich chování je jejich snížená schopnost přijmout vyšší nároky. Náročnějším situacím se proto vyhýbají, a když se dostanou do konfliktu, většinou před nimi utečou.

Nepřijímají či nedodržují své závazky, neplní sliby, a své úkoly včetně běžných povinností odkládají.

Svůj život si tak nejsou schopni dlouhodobě plánovat, a často nelibě nesou i to, že by si měli předem naplánovat jakékoli činnosti, které provádějí. Často tak přeskakují od jedné práce nebo činnosti k druhé, a z problémů, na které v důsledku toho narážejí, většinou obviňují druhé. Potíže přitom mívají i s plánováním a kontrolou svých finančních výdajů či dodržováním jakéhokoli rozpočtu.

S problémy se potýkají i v osobních vztazích. Nemají příliš velkou empatii ani schopnost naslouchat druhým, nejsou tak příliš schopni navazovat či udržovat zralé dospělé vztahy, které jsou na empatii a vzájemných závazcích založeny. Pokud tyto vztahy naváží, je to většinou s lidmi, kteří jim jejich vlastnosti nevyčítají.

Pokud jde o muže, pak od svých partnerek vyžadují téměř mateřskou péči a podporu. Těmto partnerkám může nesamostatnost a závislost jejich partnerů někdy dočasně vyhovovat, většinou proto, že samy trpí syndromem pečovatelství.

K jejich projevům patří i sklon k narcismu, tedy představě, že svět se točí kolem nich. Na rozdíl od lidí s narcistickou poruchou osobnosti netrpí však sklonem manipulovat ostatními.

V práci lidé s tímto syndromem většinou dříve či později narážejí. Důvodem bývá jejich nespolehlivost, nedochvilnost, pomalost či nízké pracovní nasazení, ale i nerozhodnost a neochota nést za své jednání odpovědnost. K jejich prioritám patří zachovat si svou osobní svobodu.