Pokud něco od někoho chceme, nebo někdo od nás, započne vyjednávání... Jeden z nejhorších výsledků je kompromis. Rozhodně to není úspěch, spíš to páchne prohrou, je to takové couvnutí z boje, tj. "aby to nedopadlo mizerně ani pro jednu stranu". Jenže - je to vůbec výhodné?

Představte si tu legraci: ochozy na stadioně narvané fanoušky, kteří hlasitě podporují své družstvo, dole dvě mužstva (dejme tomu fotbalistů) - a výsledek: 0 - 0. Pochybuju, že tím budou diváci nadšeni... O hráčích ani nemluvě.

Ano, to by byl právě výsledek WIN-WIN.

Ale nejprve pár slov,

co je v současné době pod názvem metoda win-win známo:

Většina lidí ví, že win-win je kompromisní jednání, které vede k  uzavření výhodné dohody, kdy se ani jedna strana necítí ukřivděná či poražená.

Proto zahrnuje snahu získat pro sebe to nejlepší a zároveň zajistit, aby byla protistrana spokojená. Tzn. vytvořit nabídku, která je skvělá pro mě a dobrá pro partnera.

Což vyžaduje dobrou znalost protistrany, kreativitu a přemýšlení nad tím, jak pomoci protistraně získat to, co chce.

Jen pro úplnost si připomeňme, že existují další tři základní vyjednávací metody (způsoby jednání či chování):

1. win-lose – konfrontační metoda. Vítězství jedné strany je prohrou druhé. Styl jednání je autoritativní. Cílem je zaměřit se jen na získání toho, co jedna strana chce, bez ohledu na potřeby ostatních.

2. lose-lose – kompromisní metoda. Jednání, při kterém není plně uspokojena ani jedna strana. Namísto usilování o výhru „kdo s koho“ se strany dohodnou, že vzájemně sleví ze svých požadavků. Může se taky jednat o kontradiktorní jednání msty, když jedná strana usiluje o zničení druhé za cenu vlastních obětí či zničení. (filosofie terorismu, msty)

3. lose-win – „rohožkové“ jednání. Jedna strana se snaží těžit výhody z principu podřízení (podlézání, citové vydírání). Styl vedení je permisivita (porozumění a tolerance pro druhé bez kritických připomínek a odsuzujících komentářů a postupů). Život v tomto modelu může mít za následek psychosomatické nemoci z potlačované zášti.

Vyjednávání připomíná karetní hru, při níž si soupeři nevidí do karet, a tak neví, kdo má v rukou trumfy. Zvolit nejvhodnější model jednání závisí na konkrétní situaci; na způsobu, jakým jedinec vnímá a přistupuje ke svému životu, situacím, problémům a výzvám. Jestli mu nevadí, když dává více…

Můžeme však my skutečně dostat více, když dáme více druhému? Tady vzniká prostor pro kreativitu každého jedince...