Ve zprávách 28. srpna 2024 se opět objevila zpráva, že v Temelíně mají problém s turbínou a museli odpojit jeden blok. A není to první taková zpráva, předtím byla porucha na druhém bloku 31. 1. 2024. V Temelíně jsou dva bloky na výrobu elektřiny, takže výroba vždy klesla o 50 %. Celkově jaderná elektrárna Temelín vyrobí ročně 15,86 TWh (v roce 2021). Vypadne-li tedy jeden blok, ztratí teoreticky ročně výkon 7,93 TWh. Celková roční spotřeba ČR je 57,8 TWh.

Nejsem odborník na atomové elektrárny, ale jak mnozí čtenáři vědí, jsem odborník na krby a kamna a různá další vytápěcí zařízení. Poněkud méně je známo, že jsem, ač disident, v době „totáče“ pracoval několik let jako vedoucí Provozu tepelných zařízení na Praze 9, kde jsme tehdy obsluhovali teplem a teplou vodou cca 120 000 lidí. Tak o tom trošičku něco vím.

Jak jsem se stal tím vedoucím, to by bylo na delší vyprávění. Svoji roli v tom sehrálo i počasí, kdy na Silvestra roku 1978 spadla během několika hodin teplota o 30 °C dolů. A v celém Československu všechno zmrzlo až na kost. No a samozřejmě taky uhlí pro kotelny, kterým se tehdy nejvíc topilo. Uhlí zmrzlo tak, že ho vojáci rozbíjeli sbíječkami a v otevřených dolech dokonce prý odstřelovali hromady vybagrovaného uhlí výbušninami. Plynem tehdy topili akorát tak majitelé „wafek“.

Komunisti sice byli pěkný blbci, ale v době normalizace je už život v „socialismu“ přece jenom něco naučil. Když se všechno podělalo v roce 1953 po tom, co předali v roce 1948 vedení firem „dělnickým ředitelům a kovaným kádrům“ (tehdejší obdoba dnešního dosazování do funkcí uvědomělých zelených fanatiků a genderistek), a když zjistili, že ani okradení celého národa jim ekonomicky nepomohlo a že v roce 1956 se to celé bolševické řízení státu zase řítí k zemi (Maďarsko – tzv. „kontrarevoluce“ – 23. října do 10. listopadu 1956, Polsko – „Poznaňské povstání“ – 28. června 1956), začali aspoň trochu myslet.

Pochopili, že vedle „správných kádrů“ jsou také potřeba lidé, kteří, jak pak rád opakoval soudruh Štrougal, zajistí „hlavně aby se nenasrali horníci“. V případě Prahy 9, která byla železným srdcem Prahy, kde byly továrny jako ČKD Dukla, ČKD Sokolovo, Praga, Tesla a ve Kbelích a Letňanech letecké fabriky, bylo základním, ovšem nikdy veřejně nepřiznaným heslem, že se nesmí nasrat dělníci i další zaměstnanci. Když přijdou z práce domů, tak tam musí mít teplo a musí téct teplá voda. Hubou sice bylo důležité vyvěšování transparentů „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ a rituální rozvěšování rudých a československých vlajek po domech (jako dneska ty „duhové prapory“), ale důležitý bylo, aby lidi doma měli teplo a teplou vodu. Soudruzi si vyzkoušeli, že dělníci a zaměstnanci fabrik vydrží i to, že jim občas nejde doma elektrický proud (musel ovšem jít okolo osmé hodiny večerní, když všichni čuměli na černobílé televize), ale rozhodně nevydrží v zimě a bez teplé vody. To budou řvát!