Středa. Nejžhavější den tohoto týdne. Cestou z práce jsem po celkem snesitelném prostředí v metru doufal, že budu mít kapku štěstí a na Černém Mostě narazím na klimatizovaný autobus, který mě doveze až domů. Hm, smůla. Žádný chládek, naopak horko ještě větší než venku, zřejmě znásobené přestávkou na slunku na konečné.

Chudák šofér a s ním chudáci my cestují. Ale což, však jsme zvyklí, my i on. Nastoupil jsem jako jeden z prvních a usedl k okénku s tím, že si na chvilku od všeho odpočinu. Nebudu číst, ani luštit, budu jen tak bezmyšlenkovitě koukat ven a možná si u toho i maličko zdřímnu. Jen pozor, abych nepřejel.

„Dobrý den, mohu?“

Otázala se právě přišedší dáma, já tak nějak automaticky přikývnul a ona zaujala místo vedle mě.

Věkem tak pětapadesát, ve tváři ustaraná a čelo lehce orosené.

Ostatně kdo by ho toho dne neměl.

A hlavně tělnatá. Hodně prostorově výrazná.

Nemám nic proti plnoštíhlým dámám, však snad už každý tady ví, že se mi takové ženy líbí a že pro ně mám slabost.

Když si k vám přisednou v autobusu, tak trochu přetékají na vaši stranu a příjemně měkce hřejou.

Opravdu je to hřání příjemné v tomhle hicu? Nu což, pořád je to lepší než kostnatá s pichlavými lokty.

Zvolna jsme se rozjeli, měkké hřání mé sousedky mi kupodivu nevadilo, naopak mě posunulo do stavu mezi spánkem a bděním. Občas jsem zaregistroval nějaký obrázek zvenku za oknem, který se mi vzápětí prolnul do mikrosnu.

„Pročpak asi támhleten chlapík na chodníku tolik pospíchá?“ Optalo se mé vědomí. „Protože má za manželku vodní žínku a chvátá domů, musí jí doplnit vanu chladnou vodou, aby mu nelekla horkem, koukej,“ odpovědělo mi podvědomí a ukázalo mořskou pannu s ploutví místo nohou. „Chlapík je holt starostlivý, určitě má svou vodní žínku strašně moc rád,“ dodalo vědomí poté, co jsem se z mikrosnu vytrhnul.

„A jakápak snový obrázek přijde teď?“ Byl jsem v duchu zvědavý.

„Žádný! Crrr! Crrr!“ Odpověděla mi realita, ztvárněná hlasitým vyzváněním telefonu mé měkce hřejivé sousedky. Hlavou mi bleskla naděje, že její rozhovor bude krátký a já budu moci dřímat dál. Leč nestalo se tak.