 KMB - ano, klíče-mobil-brýle, tak by se dalo změnit to dávné Kryštof, Melichar, Baltazar, protože teď jsou nejběžnější tyto tři věci. Nevím jak vy, ale stále některou z nich hledám. Nejspíš to bude mou vrozenou ztřeštěností, za kterou podle současného zjištění vlastně nemůžu – prý je na vině zmíněné ADHD. OK – tak brýle: když jsem si asi před 10 lety nechala operovat šedý zákal, tak mi pan doktor podle mého přání seštelovat oči na dálku tak, že ostře vidím cca od 60 cm dál, tedy bez brýlí jsem u PC, a na to „nejbližší blízko“ mám jiné brejličky.
Např. když navlékám jehlu, nebo něco šroubuju
pidišroubováčky. Odmítla jsem totiž čočky, které mají v sobě oboje – jsou
současně na blízko i na dálku - ale kamarádka mne varovala, že si na ně budu
blbě zvykat a třeba si nezvyknu vůbec. Dnes přesazovala jsem asi 15 cm vysoké
nádherné avokádí miminko do nového květináče. Na lodžii. Dávala jsem velký pozor, vlastně se s ním
mazlila a dávala bacha, abych nepohnula nějak moc nějakým tím kořínkem. Má už
čtyři překrásné lístky a doufám, že se mu bude dařit. A - brýle jsem odložila
vedle květináče na parapet…
V pokoji jsem si zapnula klimatizaci, vyřizovala věci na počítači, pak byla venku se psem. Zalezla jsem na lavičku do stínu, čubák
se toulal v mé blízkosti, četla jsem si knížku, kterou jsem vyhrabala z knihobudky.
Následně psa domů, ještě fofrem tady
poblíž nakoupit, pak doma dát pračka, myčka, něco uklidit…
Až do večera jsem si na brýle nevzpomněla.
To až když jsem si chtěla koukat na
televizi… S hrůzou jsem si promítala, kde jsem všude byla, kde je nejspíš
sundávala.
Ano, byla jsem u zdejší knihobudky (tam
už jsem je jednou fakt nechala a díkybohu našla), taky jsem je měla občas sundané
v obchodě, když jsem studovala drobná písmenka u ceny u zboží.
S hlavou plnou hororu a výčitek jsem chodila
po bytě a dívala se na všechna ta možná i nemožná místa, kam je běžně odkládám.
Nebyly ani v lednici…
„Ježíš to byl zase nervák,“ oddychla jsem
si, když jsem je konečně našla.
Ono to zas tak složité ani nemůže být,
protože když jsem před lety vybourala v bytě všechny nepotřebné zdi, tak
už tolik možností nezbylo. Kuchyňská linka, kanape, stůl, koupelna, WC, postel
a parapety narvané kytkami.
Když někde zapadne mobil, tak ho
prozvoním, klíče taky už (po několika předražených návštěvách rychlozámečníků)
taky nehledám. Okamžitě po příchodu je dávám na vnitřní straně dveří na kliku.
Mj. ale minulý týden jsem stejně zažila
otřesnou věc, kdy mi přivezl jeden mládenec nákup z ITESCA, já to převzala
a najednou koukám, že to je něco úplně jiného. tohle jsem si neobjednávala!
Fofrem za ním vyletím, byl zrovna ve
dveřích domu: „Vraťte se, vy jste mi dal něco jiného!“
A jak se tak na chodbě dohadujem, bum
prásk - dveře se za mnou zabouchly, s klíčemi na té vnitřní straně na klice.
Naštěstí bydlím ve zvýšeném přízemí,
přes den mám otevřené dveře v obýváku na lodžii, takže jsem milého mládence donutila,
aby přes gabionovou stěnu vylezl nahoru, přelezl zábradlí, proběhl bytem a
dveře otevřel.
Nevím, kdo z nás dvou měl větší
nervy, ale nakonec všechno dopadlo dobře.
Přiznejte se, že jste taky už někdy takhle „ něco hledali“?
KUDLANKA
|
