Jako malá jsem nesmírně obdivovala koně. Na jednu stranu jsem se jich bála, protože to „bylo tak obrovsky veliký“, ale na tu druhou jsem je milovala, protože tvořili dost podstatnou část mého raného dětství. Sice jsem totálně městské dítě, vyrostla jsem vlastně mezi Letenskými sady a Stromovkou, ale tehdy byl funkční nádherný kolotoč s „koníčky jako živými“, stejně jako o kus dál jezdil kočár se dvěma menšími koníky, který vozil po dlouhé cestě kolem tenisových kurtů osádku nadšených mrňousů. To ale všechno odnesl čas.

Ke koním jsem se vrátila až o dalších prázdninách, a tentokrát jsem uspěla v nedalekých Děpoltovicích, kde jezdily i tři moje bývalé spolužačky. Jezdecký klub SSM při Státním statku fungoval jednoduše – v podstatě šlo o menší chov teplokrevných koní. Chov měl k dispozici plemenného hřebce a malé stádo chovných klisen, které jsme mohli používat pod sedlo. Nebo spíš bych měla napsat mohly, protože se tu kolem koní motaly jen holky.

Na starost to celé měla trenérka a ošetřovatelka koní Eliška, ale bez pomocníků by jeden pracovník nemohl celou stáj obstarat. Eliška ráno koně zkontrolovala a nakrmila, popř. vypustila klisny do výběhu, všechnu ostatní práci udělali odpoledne členové jezdeckého klubu – vyčištění boxů od hnoje a podestlání čistou slámou, čištění koní, večerní krmení.  Tím měla Eliška čas řídit naše tréninky.

(v podstatě jsem později tento systém převzala, když jsem si pořídila vlastního koně – děvčatům z vesnice jsem půjčila klíče od stáje, a ony u Sonety uklidily, než mi skončila pracovní doba. Já jsem se pak neztrácela čas ošetřováním svého koně a mohla jsem hned sedlat. Zejména v zimě, kdy byl den krátký, jsme doslova bojovali o každou minutu).