|
 Konečně tu byl pátek. Byl sudý víkend, což znamená, že má ratolest tráví víkend u svého tatínka. A - nastalo dilema: Co s načatým večerem? Zvažuji každotýdenní rituál, spočívající v tom, že po celém týdnu padnu do postele jak podťatá a i Krausovo „Uvolněte se, prosím“, prospím. Nakonec ale tentokrát vítězí návštěva u jedné z Kudlanek...
(nota bene, když i ona má nečekané volno, odloživše dítě na noc u jeho kamaráda.) A hned prý: „Půjdeme do báááru, někam, kde jsou samí chlapi, vyrazíme do světa!" Myšlenka to byla více než podnětná, a tak jsme se nejprve posílily pár decinkami výborného bílého vína, zalovily na internetu (ani jedna jsme totiž nevěděly, kam vlastně jít) a vyrazily do víru velkoměsta. Přivítalo nás přítmí musicbaru, nakouřeno bylo jen přiměřeně, volných stolků poskrovnu, ale na báru se na nás culily dvě prázdné židličky - akorát tak pro nás. Vyšplhaly jsme se na ně s grácií a nonšalancí nám vlastní, objednaly si láhev rulandského šedého a vyfasovaly jako bonus mističku s opečenou slaninou (vynikající :-)). V podniku to postupně začalo houstnout, věkový průměr návštěvníků se neustále snižoval (i když krom nás tam ještě pár dalších neteenagerů také bylo). Příjemně jsme si povídaly, barman se předváděl a poměrně úspěšně se snažil napodobovat kousky Toma Cruise z filmu Koktejl - i když tedy - Tom Cruise byl určitě roztomilejší. Tenhle barman byl ale zase živý, z masa a kostí a dokonce se s námi chvilkami pokoušel vtipkovat. 
Ale pokračující večer najednou začal nabírat obrátky, decibely stoupaly na neúnosnou míru - i když jsme seděly vedle sebe, víceméně jsme se dorozumívaly odezíráním. Navíc ony decibely představovaly něco, co jen vzdáleně připomínalo hudbu, rozhodně nic, co by bylo na poslech příjemné, stravitelné či alespoň přežitelné. Do toho všeho se najednou ozval hlas moderátora. Nebylo mu moc rozumět, ale když předal mikrofon své kolegyni, podstatně se to vylepšilo - té nebylo rozumět téměř nic. Bylo to asi tak, jako na starých nádražích. Ale přece jen z občasných, kusých srozumitelných chvilek se dalo rozpoznat, že se jedná o nějakou soutěž. Netuším, v čem, proč a o co se soutěžilo, ale soutěžící každopádně byla dívka Agáta, protože několikrát zaznělo její jméno. Do toho nesrozumitelné povzbuzování pouťové vyvolávačky - moderátorky. Začínaly jsme si zoufat. Z prvotní touhy si trochu v pátek večer, bez dětiček, užít, se stala během chvíle prosebná touha přežít. Moderátorka se neustále snažila do toho rámusu povzbudit k soutěžení Agátu i ostatní. Definitivní tečku za naší přítomností v onom musicbaru však udělalo najednou nečekaně srozumitelné zvolání moderátorky. Po oné větě jsme už nemohly zůstat. Naše ega utrpěla. Do hlubin našich duší se zatnul jedovatý šíp. Co na tom, že ta věta nejspíš vůbec nepatřila nám - no holky, ale řekněte - zůstaly byste v klidu sedět, kdyby najednou barem zcela jasně zazněla věta: „Agáta má větší!"? Musím říct, že co má Agáta větší už jsme se nedozvěděly, protože jsme normálně utekly. Decibely, zakouřený prostor a vysoký inteligenční kvocient v kombinaci s nízkým věkem návštěvníků nás dokonale odradil a my s úlevou vyběhly do voňavého večera. Závěrem mohu říct, že příště budem klidně pít vínko doma, pustíme si k tomu hudbu, která se bude líbit nám a nebudeme přemýšlet nad tím, co že ta Agáta má vlastně větší... Ája (a ta druhá v pozadí)
|
a na tom obrázku fakt nejsme my, dyk ty holčiny jsou o generaci mladší 
