 Jedná
se vlastně o cesty pejskařské, tedy psích pánů a paniček, protože zatímco ti je
poctivě udržují prošlapané, pejskové většinou běží napřed, pobíhají do stran, případně
pročmuchávají všechno možné kolem. Jsou to většinou cestičky neoficiální, které
časem krásných procházek prošlapali nejen pejskaři, běžci, případně maminky na
procházce s dětmi, ale mnohdy i turisté.
Vedou
lesem, po mezích, polních cestách, loukách a všude tam, kde nějaký pejskař se
svým psem přebývá. Našla jsem je i na okraji měst, kde jsem pobývala jen
krátce, za zahradami, za hřbitovem, podél tratě.
V
neznámém místě vám prošlapaná cestička dává jistotu, že "někam vede"
a mnohdy se okruhem vrátíte zpět k výchozímu místu. Někdy člověk nikoho
nepotká, jindy se míjí s jiným uživatelem stezky.
Prošlapaná
cesta umožňuje nepřemýšlet o tom, kudy se dát, člověk může přemýšlet o svých
starostech nebo plánech.
Ale
role pejskařů je zásadní, se čtyřnohým přítelem se přeci musí na procházku
několikrát za den, a hlavně v jakémkoliv počasí (i když to není úplně přesné,
při počasí "psa by nevyhnal, ale
vyvenčit se musí" se tyto chodníčky neprošlapávají, většina páníčků i
jejich psů v "psím počasí" jen obejdou dům nebo dojdou do nejbližšího
parčíku a zpět).
Se
psy žijeme také proto, že chceme, aby nás doprovázeli na delších procházkách -
nebo naopak, každý pes uvítá, když je jedna z vycházek delší a tak si společně
udržuje pejskař i jeho pes dobrou kondici.
Já
mám k dispozici několik různě dlouhých okruhů, podle počasí a času, který mohu
procházce věnovat, od 20 minutového po dvouhodinový. Užívám
si, že bydlím na kraji města, na dohled polí a lesa.
Napište mi, jak často chodíte se svým
psem ven?
A na jak dlouho? Nebo jen „fofr, fofr, dělej!“
AGGITTA
|
